Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Čtvrtý díl ságy o zaklínači zaujme na první pohled solidní tloušťkou a po přečtení prvních kapitol i jiným přístupem autora k vyprávění. První dvě kapitoly jsou prostě jen trochu lepším fantasy příběhem ve stylu předchozích dílů, dokonce se dá říct, že jsou vyprávěním jen průměrně zajímavým a minimálně originálním (tím spíš, že po přečtení tří svazků o Ciri už čtenář může být unaven jistým stereotypem). Ve třetí kapitole to ale přijde - objevují se další vypravěči a příběh se tím stává daleko pestřejším a zajímavějším. Zhruba před polovinou románu se autor vybičoval k maximálnímu výkonu: výjevy z arény, v níž má Ciri bojovat proti přesile a pak scéna před dolem, kde je pro změnu Gerald obklíčen Slavíkovou bandou, patří k tomu nejlepšímu, nejpůsobivějšímu a také nejdrsnějšímu, co zatím autor ve všech dosavadních dílech napsal. Když čtete tohle, zmocňuje se vás podobný pocit jako nad Kingovými horory: člověk se neskonale těší na každou další stránku, ale současně se předem děsí té záplavy zla, utrpení a bolesti, která neodvratně přijde. V poslední třetině se děj zklidňuje, i když o dramatické a drsné momenty, jakož i o překvapení není nouze ani nadále; doslova jako balzám na podrážděné nervy pak působí kapitola, v níž je líčena návštěva Dijkstry na dvoře krále Esterada Thyssena - tady zase autor nechává zaznít tomu lepšímu, co se podle jeho mínění v lidech skrývá.

       Zařazení dalších vypravěčů se autorovi skutečně vyplatilo, jen jedné věci se Szapkowski zalekl - a sice vypravěče Marigolda, jehož lehký tón se prostě nehodí pro líčení masakrů v arénách nebo na lesních stezkách; truvér také po několika stránkách jako vypravěč končí a dále vystupuje už jen jako jedna z účinkujících postav, ale i těch několik desítek stránek, vyprávěných Marigoldem, čtenáře potěší.

       Místem, které rozhodně utkví v paměti, je kouzelná scéna Geraldova sestupu do jeskyně za elfem Avalloc`hem. Setkání Garalda s „malým a bezbranným tvorečkem“ („Kopl malého, ublížil slabému tvorečkovi!“), je prostě úžasná, a v podobném duchu nechal vzápětí autor elfa Avalloc`ha malovat fialového zubra.

       Přestože autor sleduje osudy velkého množství postav, drží ve čtvrtém dílu všechny nitky pevně v rukou. Zdá se, že román nemá slabých míst, Sapkowskému se podařilo doslova všechno, na co sáhl.

       Po tomto svazku bude těšení na pátý, poslední díl takřka nesnesitelné. Doufejme, že se vyplatí, a že doposud umně spřádaný příběh bude korunován závěrem hodným čtyř předchozích částí. (Mimochodem, dovíme se, kde se děj odehrává? Je to Země v dávné minulosti či budoucnosti anebo paralelní Země? Leccos by mohly naznačovat nepřehlédnutelné narážky na ochlazující se klima.) Pokud by měl být tento Sapkowského román hodnocen klasickým systémem hvězdiček, měl by jich dostat plný počet:

       *****