Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Polaris se probudil z nedobrovolného letního spánku způsobeného zoufalým stavem knižní distribuce a oblažil nás dvěma peckami.

       O Octavii E. Butlerové a jejím druhém dílu Xenogenesis nechám promluvit povolanější a začnu o díle Neila Gaimana Nikdykde, které mi připadá v letošní produkci zcela mimořádné.

       

Představte si, že každé město má svůj rub. Místo (prostor) nacházející se alespoň z části, podle toho, že se často protíná s podzemkou či kanalizací, v podzemí pod ním. Zde žijí lidé a bytosti, které mohou chodit mezi námi, ale pokud nás neosloví či jinak neupoutají naši pozornost, nikdy si jich, přestože nejsou neviditelní, nepovšimneme. Patří mezi ně i část podivných existencí, které potkáváme při vchodech do metra (to jsou ti nejsnáze zpozorovatelní). Možná jste také viděli stařenu prodávající celé dny stále jeden svazek šněrovadel, či podivného bezdomovce se cvičenou myší.

       Do tohoto světa se následkem nezaviněných okolností propadl Richard M. Aby pomohl zraněné dívce pronásledované dvěma monstrózními umělci v zabíjení, projde částí rubu, a když se chce vrátit do Nadlondýna, nikdo ho nezná, ani si ho nepamatuje, a když se vší silou nesnaží, ani ho nevidí.

       Nedobrovolně se tedy musí přidat k výpravě Lady Dvířka (jak jen v knize řeší skloňování jména odvozeného od schopnosti otevřít každé dveře a dvířka?), doprovázené osobním strážcem, legendárním Hunterem (ta, je to krásná žena, nebo tak alespoň vypadá, se vrátila z cest právě včas, aby ji ochránila před jinak bezkonkurenčními zabijáky, které najal kdosi neznámý).

       Pátrání po zaměstnavateli vrahů, kteří již stihli vyvraždit celou Dvířčinu rodinu, probíhá jako každé správné putování, jen místo Dračího doupěte dosaďte londýnskou podzemku a inženýrské sítě.

       Richard, pro něhož je pouť iniciací, byl před pádem do rubu zcela v područí své krásné, emancipované, panovačné a uměnímilovné přítelkyně, která ho nutila k jemu cizí touze po kariéře, dlouho nevěří svým smyslům a jeho poznámky shazují monumentálnost děje. Nedočetl jsem ještě do konce, ale předpokládám, že až přežije všechna dobrodružství, vrátí se do Nadlondýna a získá znovu Jessiku, ale bude proměněn, takže až ho tato bude nutit k návštěvě galerie či Britského muzea, prosadí večer ve striptýzbaru.

       Standardní příběh o putování za tajemným artefaktem a odhalením smrtícího tajemství lze číst i jako literární hru autora se čtenářem (s kým také jiným). Když se například v pravou chvíli objeví Hunter, znalý čtenář to přejde jako běžné klišé. Na počátku cesty přece každý hrdina v hospodě potká bandu dobrodruhů, právě v tom složení, jaké pro následující cestu potřebuje.

       Jak ale nazvat autorův trik, když s touto vlastně nadliterární zkušeností čtenáře počítá a využije ji k odlákání čtenářovy pozornosti. Studuje literární teorie něco takového, má pro to nějakou terminologii?

       Jsou nějaké obdoby těchto postupů v mainstreamu? V mírnější formě toto nastává, když si třeba hrdina detektivky pomyslí, že prožívá něco, co znal jen z TV, nebo ho napadne, jak by se v podobné situaci chovala jeho oblíbená postava.

       V SF je vůbec problém, jak napsat příběh, kde by hrdina nevypadal jako hlupák, neboť všichni čtenáři dávno před ním uhodnou, že jeho podivný soused je mimozemšťan. Velká část SF se musí odehrávat v podivném světě, kde SF ani Akta X neexistují.

       Jde vlastně o problém samovztažnosti literatury a v literatuře. Když jsem to takto extrahoval, tak jsem si jist, že se to studuje již dávno, ale na takové úrovni a pomocí takového pojmového aparátu, že to může zajímat jen Vladimíra Novotného.

       Pár poznámek na závěr

       Dá se předpokládat, že (Nad) Londýna znalý čtenář bude mít z četby ještě řadu zážitků, které nám ani přiložená mapka podzemky nenapomůže vyvolat.

       Princip „všichni jsou něco jiného než za co se vydávají“ se po chvíli okouká, nicméně není dotažen k takové dokonalosti, aby nás překvapilo, když má někdo na konci knihy stejnou identitu jako na začátku.

       Chybělo jen maličko, trochu přísnější redaktor, nepatrně vzdálenější termín odevzdání rukopisu a mohlo vzniknout dílo srovnatelné s Branami Anubisovými. Takto musí čtenář projevovat velkorysost vůči na poslední chvíli z rukávu taženým kartám a vysvětlením.

       Zvláště posledním rozuzlením chybí smysl pro nutnost, kdyby některá z hlavních postav v nejdramatičtějších okamžicích řekla pravý opak toho než co v knize řekla, vyvolalo by to v nás asi stejný dojem.