Interkom: 4 x potvory z kanálů aneb Aligátoři kontra slimáci

Shodou okolností se mi během čtrnácti dnů podařilo zhlédnout a přečíst čtyři díla s námětem kreaturek ve stokách. Neodolal jsem své grafomanii a rozhodl jsem se sepsat tento článeček.

Aligátor je klasický film o přerostlé potvoře. Když někoho přestane bavit aligátorek v akváriu, prostě ho hodí do záchodu. Některé z těchto potvůrek mohou přežít a pokud se začnou cpát odpadem z laboratoře, je o zábavu postaráno. Obzvláště pak tehdy, když ta laboratoř experimentuje s růstovými hormony. Samozřejmě se najde několik vedlejších postav k sežrání a nějaký ten hrdina s kanónem a dynamitem, který vše zachrání.

Film je řemeslně dobře natočen a přátelé krvavých scén a klišé si přijdou na své. Pokud by ovšem někomu šlo o originalitu a neotřelé náměty, tak u tohoto filmu je zcela vedle. Prostě dobrý průměr. Kdyby filmy dosahovaly alespoň této kvality, bylo by se na co dívat.

Aligátor II je po všech stránkách horší. Zápletka je stejná, ale i po skutečnostech prvního filmu se všichni strašně diví, co to sakra v těch kanálech je. Ubylo krvavých záběrů, ubylo pohledů na potvoru samotnou, ale přibylo jalových dialogů a strašně zlých podnikatelů, kteří mi připomínají karikatury „imperialistických vykořisťovatelů“. Jedinou zajímavou postavou je arogantní lovec krokodýlů - k mému údivu pojatý jako zmatený klaďas. Grýnplýs jistě slintají blahem.

Knihy se mi dostaly do rukou také dvě. Již z nadpisu je znalcům jasné, že jedna z nich je románový přepis filmu Slimáci. Vzal si to na starost Shaun Hutson. V žitotě jsem toto jméno neslyšel, takže by to klidně mohla být i Shauna Hutsonová. Film jsem bohužel neviděl, takže alespoň o knize.

Slimáci vynikají podrobnými morbidními popisy ožírání lidí obřími slimáky a lidí nakažených „slimáčí chorobou“. Oba popisy si libují v naturalistických podrobnostech a litrech slizu. Pokud si takto vyhráli i maskéři a trikaři ve filmu, tak jsem o hodně přišel.

Děj je vcelku jednoduchý: Přišli, vyrostli, rozmnožili se, sežrali koho mohli, byli zničeni ... skoro. Na zelném trhu v Londýně se kdosi přebírá hlávkami zelí. Hlávka olezlá slimáky se mu nějak nezamlouvá, ale místní pobuda si klidně pošmákne. Autor si zase pošmákne na popisech zvracejícího vagabunda požíraného zevnitř. Pak už jen slimáci žerou (lidi), rostou (rychle) a množí se (ještě rychleji). Nakonec jsou samozřejmě vynalézavě zničeni nápadem hlavního hrdiny, který se ke všemu dostal jako slepý k houslím a odpovědným činitelům zjevně nevadí naprostý nedostatek vhodné kvalifikace.

Z neznámého důvodu - možná pro nedostatek hnusu - autor zapracoval do dílka ještě jistou chorobu související se slimáky. Oběť se otře o jejich sliz, začnou se na ní vyrážet hnisavé boláky a pak ... neumře - začne, čert ví proč, mordovat koho vidí.

A tím se dostávám k největší slabině tohoto díla - je totiž znehodnoceno naprostými nelogičnostmi. Není jich sice moc, ale o to jsou větší.

Je jen velmi mlhavě vysvětleno, jak se slimejši dostali od požírání zelí k požírání lidí. Tedy ono to není vysvětleno téměř vůbec. Jen uprostřed děje kdosi prohodí cosi o mutaci nebo křížení, které to všechno způsobilo - možná. Chybí mi tam prostě nějaký odstaveček na začátku knihy, kde se před X lety nějaký sliznatec cpe DDT nebo jiným mlsem.

„Slimáčí choroba“ je popsána velmi důkladně, až na dvě nejdůležitější věci: Proč to tak je a proč se z nakažených stávají vraždící maniaci? Zjevně je to prostě proto, že si autor nevystačil se slimáky a potřeboval ještě nějaký motiv pro efektní mordy.

Odpovědní osobové ve vedení města se jen chechtají bláznivým výplodům několika šílenců, aby o několik minut později bez mrknutí oka a bez nějakých podstatných důvodů poslali na jistou smrt několik desítek nic netušících dobrovolníků.

Knížka vyniká svou morbidností, ale děj poněkud pokulhává. Ve filmu by mohly nechutné záběry zastínit chabou logiku děje, takže by možná za shlédnutí stál. Kniha také za přečtení stojí, ale nečekejte nic extra.

Péčí známého brněnského fana Pavla Závischky se mi do ruky dostal čtvrtý kousek do této série, který je z ní jednoznačně nejlepší. Jde o knihu Smrt přichází z podzemí od Jarvise Rubyho. Kniha vyšla během chaotického přelomu desetiletí (1991) a téměř se o ní neví. Je to velká škoda, protože je to velmi kvalitní dílko.

Kniha je psána typickým stylem kafastrofických knih - několik hlavních hrdinů a několik dějových linií, které se vzájemně doplňují. Vše začíná sežráním zaměstnance kanalizací na pracovišti - tj. v kanalizační stoce. Od té chvíle se rozbíhá vědecké zkoumání důkazů a zároveň pokus o zastavení nebezpečí. Všichni se snaží seč mohou, ale samozřejmě dělají i chyby. Někdy je to z nepozornosti a někdy z nedostatku podkladů - v každém případě jsou ale hrdinové jen omylní lidé a žádní supermani.

I zde jsou krvavé scény a několik pěkných masakrů, ale nedočkáte se příliš mnoha krvavých podrobností. Tedy myslím to relativně oproti Slimákům. Lidí je tu sežraných dost, ale chybí morbidní podrobnosti o prožírání se střevy zaživa.

V průběhu času se vyjasňuje co to v kanálech vlastně je, jak se to tam dostalo, proč to vypadá tak, jak to vypadá a jak se toho zbavit. Děj má od začátku rychlý spád a kniha se velmi dobře čte.

Je to ale především katastrofický román, až potom horor a SF. Kniha rozhodně do žánru patří, ale doporučil bych ji především ctitelům hororu a katastrofické literatury.

Všechna čtyři zde zmiňovaná díla jsou určena pro milovníky hororů a katastrof. Ctitelé kosmických bitev a rychlých mečů se budou muset obrátit někam jinam.

S čistým svědomím mohu doporučit poslední jmenovanou knihu. Ostatní díla si jistě také najdou příznivce, lač budou to pravděpodobně jen ctitelé B filmů a sliznatých potvor.

Hutson, Shaun - Slimáci.
Překlad A. Fraisová, redakce J. Adam. Obálka Grafický atelér IRIS. Premiéra, Praha 1992. 160 stran, 39 Kč.

Ruby, Jarvis - Smrt přichází z podzemí.
Překlad L. Bartošková, redakce J. Škodová. Obálka M. Kašpárek. Dilia, Praha 1991. 192 stran, 33 Kč.