Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Stalo se, že mi Zdeněk Rampas podstrčil sympatický paperback s batmanoidní siluetou a nějakým špičatým hradem na obálce a požádal mě, ať o tom něco napíšu. Na recenzi je pozdě, ta věc vyšla v roce 97 a už ji stihli i zlevnit (dobrá zpráva), a kromě toho, na sbírky povídek se snad nedá napsat slušná recenze. Rozhodla jsem se tedy pro Úvahu na téma...

       To nejlepší z hororu a fantasy. Tak zní název a k tomu mám první námitku. Hodnocení To nejlepší by měl přidělovat Bůh, nebo přinejmenším Čas, dlouhý čas. (To nejlepší ze šatníku mojí prababičky byly šaty, které jsme z něj s mámou a sestrou vytáhly a nosily nezávisle na módě, a nikdo to nepoznal. S knihami je to víceméně totéž.)

       Takže, o Tom, co z hororu a fantasy považovaly za nejlepší Ellen Datlowová a Terri Windlingová. Tyto dámy vybraly 33 povídek, a z nich plná třetina je od ženských autorek - hm. Asi to neodpovídá procentu píšících žen. Nebo ano? Uvažuju, jestli v civilizovaných zemích mají ženské víc času než u nás. Možná mají.

       Když už jsme u procent. Po přečtení celé knihy je můj základní pocit zmatek a mírný mindrák. Obsahuje nezvykle vysoký počet povídek, kterým prostě nerozumím, i když jsem je četla pečlivě dvakrát. Jeden příklad za všechny : Edward Bryant - Lidské pozůstatky. Ve vysvětlivkách na úvod se dočtete, že jde o masové vrahy a jemnou psychologii ženských postav. Možná, že tyhle jemnosti pochopí jenom chlap, ale já prostě nevím, o čem to je. ZR tu povídku četl také, a pochopil ji úplně jinak, podle mě rovněž špatně. Však si to zkuste.

       A když už jsme u ženských. Nemohla jsem si nevšimnout, jak úspěšné autorky píšou fantasy. Propána! Kdejakej chlap si dovolí hýřit v textu city a použít oblíbená klišé, a ženy? Jak se bojí dát jakýkoli cit najevo, jak si čtenář musí horkotěžko domýšlet, ba hádat, zda je dotyčná hrdinka zamilovaná, nebo má jenom náhodou depku! Ubohé ženské autorky, tvrdě cepované muži - kritiky! Není divu, že lidi radši čtou mužské autory, ty totiž nikdo předem nepodezírá ze sentimentality, neomlacuje jim o hlavu zdrobněliny, pulce a kdovíco - přijde na krajové zvyky. Ženy se zoufale snaží psát jako muži, aby jim nikdo nemohl nic vyčítat. Ne, jsou tvrdší než většina mužů. Taková J.C.Oatesová a její Martyrium! Pěkná mňaminka, hnus od začátku do konce. (Mám dojem, že se nechala okouzlit Nobelovou cenou, kterou za díla v podobném duchu dostala paní Morrisonová - doufám, že jí nekomolím jméno, ona sci-fi nepíše.)

       Tendence ke tvrdosti a úsečnosti se v této sbírce projevuje i v pohádkové fantasy - dokonce i v první povídce sbírky Stříbro nebo zlato od Emmy Bullové, která je jinak velice sympatická, a v Příběhu nejstarší princezny A. S. Byattové.

       Jo, zato cenu za nejsentimentálnější povídku by zasloužil muž, Garry Kilworth, za Vzpomínku na obchod s jízdními koly s jeho ideou Poznej svého nepřítele, a budeš ho mít rád, která je mimochodem dobře napsaná a vůbec mi nejde proti srsti, akorát si myslím, že ženská by ji nemohla napsat, protože by se jí vysmáli.

       A nejlepší horor? Nevím, je jich víc. Tak třeba Queequeg od Craiga Curtise. Tahle skvělá a děsivá povídka by klidně mohla vyjít i za socialismu, neb by se o ní řeklo, že pranýřuje americký způsob kariéry v zaměstnání. A něco by na tom bylo. Jen se podívejte, jak ty lidičky dokážou zapřít svědomí, zdravý rozum, a dokonce odložit pud sebezáchovy, jen aby si udrželi šanci na postup v zaměstnání!

       Věčně hladový (Steve Rasnic Tem) a Pařeniště (S. Gallagher) jsou něžné a dojemné horory o postižených dětech, které vyrostly. Všimněte si, jak se muži přiznávají ke svým mateřským citům. Mně se to velice líbí, zvlášť když je povídka tak dobře napsaná jako tyhle dvě. Když nepočítám Oatesovou, jejíž povídka není klasický horor, pak za nejhnusnější horor bych prohlásila povídku Puja od pana McBridea. Lepší než prst do krku.

       Úplně mimo třídění a hodnocení chci upozornit na golemovskou variaci G.Davisové Strom života, kniha smrti, na závěrečnou povídku Neexistující šelma G. Mastertona, kterou jsem moc nepochopila, a přitom mi to vůbec nevadí, na žánrově těžko zařaditelného Dráteníka (Jack Cady), kde je znát, že autor ví něco o ženách a dává to najevo tiše a nehalasně - tedy, s tím pánem bych se chtěla seznámit. Nebo radši ne. A ještě na Neila Gaimana a jeho milou posedlost Stvořením, anděly a ďábly - v povídce Tajemství vraždy.

       

Závěr a shrnutí - je to počteníčko. Minimum opravdu slabých povídek, a ve většině případů si ani nejsem jistá, že jde o důsledek pozitivní diskriminace, prováděné ženskými redaktory. Každý si vybere. Ne každý pochopí všechno, ale na druhé straně, chceme zápletku a pointu podanou polopatě? Pokud ano, pusťme si na videu americký akční film skupiny Béé.