Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

       

Před nějakým časem si v kulturní příloze Respektu vzal Jiří Peňás na paškál edici Neon nakladatelství Hynek, které si předsevzalo onen svrchovaně nevděčný úkol přibližovat čtenářům novou českou tvorbu. Ze sedmi vydaných autorů šetřil Peňás pouze dva: Petra Placáka a Jáchyma Topola. Ostatním přichystal sžíravou kyselinovou sprchu, která neměla daleko k literární popravě - popravě asi v tom smyslu, že místo krve autorů stříkala jenom tiskařská čerň... Což o to, podle uvedených úryvků si to autoři snad i zasluhovali, ovšem otázka zůstává - máme v české literatuře dnes ještě co číst?

       Otázka je snad namístě. Žijeme v době, kdy se Michal Viewegh svým posledním románem Zapisovatelé otcovský lásky odsoudil do role pouhopouhého statisty. To samé bychom mohli říci o bývalých veličinách Vaculíkovi a Kunderovi, jejichž (tehdy) poslední opusy (Jak se dělá chlapec a Nesmrtelnost) Martin C. Putna na Dobříši demonstrativně spálil (proti gustu žádný dišputát). Nepominutelný velikán počátku devadesátých let Jan Křesadlo již bohužel nikdy nic nenapíše a k vydání několika zbývajících románů z pozůstalosti se jaksi nikdo nemá. A o „bombardéru české literatury“, totiž Martinu Nezvalovi, si na rozdíl od Josefa Škvoreckého myslím, že by největší službu literatuře prokázal, kdyby už konečně zmlkl (román Zlatí hoši je ještě slabší než kupříkladu Anna sekretářka, a to už je co říci).

       Zdánlivě tedy ticho po pěšině, anebo spíše komáří pištění. Na jeho pozadí ovšem (zatím skromně, ale přesto už nahlas) zní dva nové hlasy (odporné literární klišé, ale budiž). Jde o Jana Jandourka a jeho román V jámě lvové a Josefa (??!) Urbana a jeho horkou novinku Poslední tečka za rukopisy. Oba romány jsou vtipné, nepodceňují inteligenci čtenáře a - nastojte - jsou dokonce eminentně čtivé. Too good to be true, poznamenali by Angličané.

       Co se narativní techniky týče, nemůžeme v Urbanově románu nevidět inspiraci v snad nejbrilantnějším anglickém spisovateli posledních dvaceti let, Julianu Barnesovi. Jeho hlavním přínosem anglosaské literatuře bylo rozšíření chápání románu jako takového. S drzostí a energií sobě vlastní vydal deset esejů (každý ovšem v jiném literárním paradigmatu) pospojovaných postavou ústředního vypravěče Geoffryho Braithwaita a předmětem jeho amatérského zájmu, Gustavem Flaubertem. I v Urbanově románu se můžeme setkat s literárním pátráním, nikoli však amatérským, leč profesionálním - hlavní hrdina nám splývá s autorem knihy, PhDr. Josefem Urbanem, a zaobírá se našimi obrozenci, zejména však padělateli (?) Václavem Hankou a Josefem Lindou a kráskou (?) Boženou Němcovou.

       Poslední tečku za rukopisy můžeme traktovat různě - jako napínavou literární detektivku, břitký esej o literatuře faktu či nesentimentální přehodnocení obrazu Boženy Němcové (té špatné spisovatelky, která napsala jediný dobrý román, jak říká Jan Zábrana). Ale i prvoplánově je to velmi svižné čtení, které netrpělivému čtenáři detektivek naservíruje na konci pořádný doubletwist a trpělivému čtenáři vysoké beletrie zase rozkoš z kaleidoskopu stylů a potěšení ze zdařilé mystifikace v cimrmanovské tradici, nezřídka i mystifikace na druhou.

       Pokud mají dva recenzované romány něco společného (a styčných bodů je tu řada), pak je to téma pravdy a spolehlivosti literatury. „My, noví autoři, jsme připraveni beze studu strhnout nažehlené zástěrky „hledačů pravdy“, za nimiž se s brutálním naturalismem rýsuje nepřehlédnutelně nahý, filosofy dávno poznaný fakt, že jediná pravda neexistuje a je marné ji hledat. Jsme přesvědčeni, že i kdyby se někde za rohem přece jen skrývalo poslední neodhalené metafyzické cosi - neboť člověk nikdy neví - někdo by jeho zvěstování světu tak jako tak zneužil k postranním účelům a rozmělnil je k nepoznání. Jsme s tím srozuměni a počítáme s tím,“ tvrdí autor nové literatury faktu Josef Urban. Biblický Daniel, Jandourkův vypravěč, se vyznává zase takto: „Mým koníčkem se stalo vyhledávat v babylónských archivech svitky, kde byla tatáž událost zachycena v několikerém protikladném líčení. Některé vítězné bitvy byly připisovány postupně několika králům. Horlivost koupených kronikářů byla tak neuvěřitelná, že podle nich Nabuchodonosor zvítězil v několika bojích, kdy musel podle kalendáře být ještě mimino. Nikomu to však nevadilo, protože takové věci stejně kromě mě nikdo nečetl. Ne že bych věřil kterékoli verzi, ale někteří z těch oportunistů měli docela vytříbený sloh...“

       Jak je vidno, román V jámě lvové je biblickým apokryfem. Tento žánr je pak jakousi svěrací kazajkou románové kompozice - nesedí mu nic jiného než lineární vyprávění. Ne že by si autor bral k biblickým „pravdám“ nějaké servítky - sám hrdě tvrdí, že v jeho příběhu nesedí ani historická fakta, ani dobový způsob myšlení. To koneckonců vůbec nevadí - Jandourek přece nepíše pro Babyloňany, ale pro NÁS, a tak Daniel mnohdy připomíná postmoderního intelektuála, který má velké problémy spasit život svůj i své komunity v prostředí nasyceném náboženským fanatismem (není tu řeč ani o babylonském dvoře, jako spíš o poměrech uvnitř ortodoxní židovské exilové obce).

       Problémy se na Daniela, který je v delikátní pozici královského vykladače snů, přímo hrnou. Má potíže s Bohem, který svou všemohoucnost už dávno vyplýtval, anebo ji na rozdíl od biblického podání neaplikuje na něj („Ne že by se s naším náboženstvím žilo nějak skvěle, jenomže my už víme, že na Něj není vždy takový spoleh, jak se původně myslelo. ON je tak trochu jako my - budiž jeho jméno pochváleno - a proto si můžeme mnohé spočítat předem.“) Potíže má se sexem (či spíše jeho nedostatkem), svou jinakostí (a tedy samotou) a výlučností svého nadání (vidět lidem do duše opravdu není příjemné). A usměrňovat tupého Míšaela, ztělesněnou náboženskou nesmiřitelnost, je úkol skoro nadlidský.

       To vše je pojednáno s jakousi melancholickou, a přece vlídnou skepsí, pronikavou ironií, občasným úšklebkem, který sice problém nevyřeší, ale přesto činí tento svět jaksi snesitelnějším. Jandourek je citlivě nejistý a světu otevřený - nenabízí žádná prefabrikovaná řešení. Nechce a ani nedokáže říct nějaké konečné slovo - a pokud ano, vzápětí ho shodí. „Ukradni si někde osla,“ radí mu na poslední stránce jeho bývalá milenka Zuzana. „Jinak se do ráje nedostaneš.“

       Jeden z Murphyho zákonů říká, že je-li v titulku novinového článku otazník, zní odpověď NE. Docela mě těší, že i tentokrát bychom se pod tento aforismus mohli s klidným svědomím podepsat. On by ten život bez zlatých vajec (a omelet) byl k uzoufání nudný...