Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

       Zde je jakás takás recenze na film „Truman Show“, který jsem před pár hodinami viděl na Miniconu - a dlužno říci, že hlavně díky tobě, protože mě bolel zub a chtěl jsem po roztomilém spektráckém divadle odejít, ale tys mi ten kousek doporučil.

       Jsem, hanba mluvit, vysloveně plný dojmů. Ten film mě dostal jako už dlouho nic. Téma manipulace (či v jiné poloze ono scifistické „We are only property“) bylo v literatuře, na divadle i ve filmu - za totáče i demáče - jistě pojato nejmíň tisíckrát. Každé téma má ale jen několik opravdu špičkových zpracování a já nepochybuju, že „Truman Show“ je vrcholem subžánru „Něco s mým životem není v cajku“.

       Mimochodem, můj polozapomenutý román „Utopie, nejlepší verze“ pojednává o manipulovaném světě, krytém „ochrannou“ sférou od okolí, kde neúspěšný pojišťovák pojme jisté pochyby o autentičnosti svého života a pustí se do boje se silami, které ho ovládají. Těmito slovy jsem vlastně zároveň v kostce vyjádřil děj „Truman Show“ (a to až do takových detailů, jako je „virtuální povolání“ hlavního hrdiny), ale samozřejmě si nemyslím, že mi to Hollywood ukradl. Prostě tu banální fabuli zpracoval líp - však jich taky na to bylo víc - a vzal si na paškál naprosto odzbrojujícím způsobem sám sebe, coby jednoho z nejvlivnějších manipulátorů mas v dějinách.

       

       Nemá asi smysl podrobněji líčit děj, který při vydání této recenze ostatně už většina scifistů zná (jde zkrátka o to, že život jednoho chlápka je bez jeho vědomí už od narození manipulován, sledován kamerami a použit coby „nekonečný“ televizní seriál). Já bych spíš zdůraznil, čím se dle mého tak pronikavě - v dobrém - tahle věc liší od ostatní sci-fi produkce:

       a) Ten film je především přes všechny rafinovanosti prostý, obyčejný, příjemný a (promiňte, já už to víckrát neřeknu) velmi lidský.

       b) „Truman show“ se - bez újmy na spádu děje - s neobyčejnou elegancí vyhýbá dnes povinnému násilí a všem těm rádoby morbidním scenériím věčně deštivých megalopolí a olezlých kanálů (případně nevlídných měsíců a hnusných orbitálních stanic), které vládnou filmové i literární sci-fi z blízké budoucnosti už od „Blade Runnera“ a „Neuromancera“. Dělá to úplně jinak - a z mého hlediska daleko realističtěji: vytváří obraz dostatečné silné obludnosti ze života idylického napucovaného amerického maloměsta.

       c) Kapitolou pro sebe je použití nákladných kulis a speciálních efektů - v tomhle filmu mají roli tak organickou a roztomilou, že se to patrně v dějinách kinematografie ještě nestalo.

       d) Teď pro změnu trochu zeširoka: někteří možná vědí, že mě už vcelku nezajímají „normální“ stavy vědomí (a reality), které jsou dobré jen pro pouhé přežití. Většina sci-fi i fantasy ale pojednává (přes všechny atraktivní rekvizity) právě jen tyhle normální stavy a prvoplánové reality a nejpovrchnější pojetí dobra a zla, a to mě příliš nebaví. „Truman Show“ mě ovšem bavila. Nebyla jistě ve vysílání paranoidních signálů „něco je jinak“ nijak zvlášť hlubokomyslná, ale o to možná zajímavější (protože skutečně důležité signály o povaze světa nemají s hlubokomyslností naprosto nic společného).

       e) Kapitolami ještě víc pro sebe než zvláštní efekty jsou patos a sentiment tohohle filmu. Jsou tam, jsou z Hollywoodu a chvílemi z nich člověku začne lehce zvonit v uších. Jenže tenhle kus, jak už bylo naznačeno, si natočil Hollywood mimo jiné o své patetičnosti - a s tím můžete podle cimrmanologů nesouhlasit, ale to je tak jediné, co proti tomu můžete dělat.

       „Truman Show“ jistě má své chybky. Zápletka je vlastně tak realistická a pravděpodobná, že se člověk chvílemi musí ptát: „Opravdu by se dal udělat televizní seriál, kde by diváci minutu za minutou sledovali život obyčejného člověka od narození do smrti? Nenudili by se tak trochu?“ Podstatné ovšem nakonec je, že se nenudí diváci tohohle filmu, protože je natočen s typicky hollywoodsky do puntíku vykalkulovanou nadsázkou.

       Originalitu „Truman Show“ už jsem zpochybnil na začátku a i já coby sci-fi ignorant znám minimálně dvě dobrá díla, která se zabývají podobným tématy: paranoiu kdysi opravdu barvitě vykreslil Lewinův román „Rosemary má děťátko“ a pocit neautentičnosti konzumního života „Stepfordské paničky“ od téhož autora. „Truman Show“ ovšem všechnu tu tíhu hravě překonává (promiňte, já už to víckrát neřeknu) osvobozujícím smíchem.

       Film „Truman Show“ pro mě jakýmsi skoro magickým způsobem rehabilituje existenci Hollywoodu, sci-fi, Jima Carreyho (ten šašek zahrál Trumana výborně) i příběhu jako takového. A i když tahle dekáda ještě neskončila, troufám si pro sebe tenhle film prohlásit za sci-fi desetiletí (stejně jako pro mě byl sci-fi filmem sedmdesátých let „Kozoroh Jedna“, pracující s podobným motivem „megashow“).

       A na závěr mi dovolte, abych poděkoval i scifistům, s nimiž jsem na Miniconu „Truman Show“ spatřil. Pochybuju, že tenhle skvělý film bude mít kdekoliv jinde u nás tak výjimečně dobré - přímo kongeniální - publikum.