Interkom: Workshop na houby

Stává se již tradicí, že podzimní literární víkend SF&F Workshopu organizují manželé Rečkovi uprostřed Žďárských vrchů. Tentokrát se konal od 25. do 27. září v hotelu Tři studně ve Třech studních. Protože se nám nenachomýtl žádný státní svátek, byl podzimní literární víkend o den kratší než jarní, a navíc se nás naň sjelo o jednoho méně. Nevzpomínám si, že bychom tentokrát spředli nějaké smělé plány do budoucna, spíše jsme se jen smířili s tím, že ty z jara padají jak listí se stromů. Marná sláva, podzim je časem melancholie.

Nechtěl jsem opustit laboratoř před třetí, a tak mi Jarek Reček poradil, abych jel do Žďáru Slovenskou strelou, zbytek cesty že mě doveze autem buď on anebo jeho syn. Kdybych věděl, že této možnosti využiji sám, asi bych při své nechuti obtěžovat lidi raději uprchl z práce o pár hodin dřív, by musím uznat, že se mnou a mou krosnou se už do osobního auta další spolujezdci stejně těžko vejdou.

Když jsem se takto pohodlně dostal na místo, seděli dříve dorazivší účastníci – Jana a Jarek Rečkovi, Ivana Kuglerová a Vašek a Láďa Píchovi – kolem stolu, u kterého zbývala právě jedna volná židle. Protože Ivana na jaře neprozřetelně připustila, že by mohla mít zájem o nějaké kaktusy či sukulenty, hned jsem jí předal pár rostlinek, pro které mi při přesazování už nezbylo doma místo. Posléze se mi podařilo vnutit i dalším účastníkům několik článků starčku článkovaného, a tak jsem mohl rovnou prohlásit literární víkend za úspěšný, nezávisle na tom, jak bude pokračovat. Ivana pak navrhovala, že pomine-li zcela zájem začínajících spisovatelů o Workshop, mohli bychom existovat dál jako spolek pěstitelů kaktusů – hle, další důvod k optimismu.

Po nalezení nových domovů kytičkám jsem se ubytoval v hotelu – cena 120 Kč za noc je docela příznivá, zvláš když vás ubytují samotného na čtyřlůžkovém pokoji – a obsadil poslední volnou židli. Z toho, o čem jsme ten večer mluvili, mi neutkvělo v paměti nic moc, co by stálo za zaznamenání pro širší povědomí fandomu. Snad ani zpráva Jany Rečkové, že se možná za čas přestěhuje na nějakou dobu někam do vězení, protože dostala smrtelně nemocného pacienta a jeho příbuzní pak podali žalobu, nemá pro fandom nijak zásadní význam. Jednak je Jana známa svým pesimismem, občas snad bývají osvobozeni i nevinní, a za druhé je docela dobře možné, že se ve vězení dočká lepších podmínek pro psaní než na svobodě.

V sobotu ráno dorazili Jirka Pelech s Mirkem Hokešem a ubytovali se právě včas, abychom na výlet po okolí mohli vyrazit v plném počtu. Jarek Reček naplánoval trasu na Devět skal, přičemž pamatoval i na podstatnou zkratku, protože Janu zlobilo koleno. Cestou, sotva nám stačil Vašek Pícha vysvětlit, proč jsme nedostali grant – zjednodušeně řečeno jde o to, že Workshop se zdá fungovat i bez něj – jsme narazili na první pozoruhodnost. Vždycky jsem si myslel, že pstruzi žijí v horských bystřinách, nicméně tady je chovali v rybníčku. Nevím už, zda to byl Mirek nebo Jirka, koho napadlo vyzkoušet, jestli dravé ryby žerou rohlíky od snídaně. Vašek vzápětí vymyslel zlomyslný vtip s velkým soustem: První pstruh, který se k soustu dostal, se do něj zakousl a nejevil sebemenší ochotu přenechat něco ostatním. Protože však nedokázal celý kus najednou pozřít, začal s rohlíkem v tlamě zběsile rejdit rybníkem, pronásledován celým hejnem. Ivaně se zachtělo vyzkoušet si primitivní způsoby lovu; naštěstí pro ryby nikdo z nás neměl zrovna u sebe oštěp ani luk, a tak po několika nesmělých pokusech polapit pstruha holou rukou Ivana usoudila, že vlastní prst jako návnadu používat nebude.

Jana s Jarkem nás záhy, hned za Medlovským rybníkem, poslali napřed, nebo Janino koleno se ozvalo a nemá smysl, abychom všichni přizpůsobovali tempo Janě, když oni dva stejně půjdou kratší cestou. Jarek nám cestu popsal, já jsem měl s sebou mapu a Jarek svou půjčil Vaškovi, proto byla naděje, že naše skupina nezabloudí. Pokračovali jsme po silnici, lemované posledními květy podzimu, do Fryšavy a z Fryšavy dále, skrz památnou alej exotických javorů, na silnici lemovanou lesem. Za chvíli se nám asfalt omrzel a rozptýlili jsme se raději po lese kolem cesty. Okamžitě jsme začli zakopávat o houby, namnoze jedlé, převážně hřibovité. Zpočátku jsme se je snažili nechávat na pokoji, ale když Mirek seznal, že v jeho tašce by se místo pro pár hub našlo a později že už je nějak zpracuje, proměnili jsme se v houbaře.

Na to, že mám v kapse složenou tašku, jsem si vzpomněl až těsně před křižovatkou, kde se všichni ostatní vrátili na silnici. Řekl jsem si, že když už jsem tu tašku vytáhl, neponesu v ní přece jenom dvě houbičky, a zapadl jsem znovu do lesa. Přátelé mi sice vzápětí zmizeli z dohledu, ale já už je nějak dohoním; sledovat z lesa silnici není žádný problém. Jak jsem však zjistil mnohem později, z lesa se většinou nedozvíte, že turistická značka ze silnice odbočila.

Když jsem konečně shledal, že mám hub dost a mohl bych vyrazit za přáteli, našel jsem na silnici místo značky jen lidi, kteří se mě ptali na cestu. S mapou v ruce jsem je přesvědčil, že stejně jako já zbloudili a že jim, stejně jako mně, nezbývá, než se vrátit a vyhledat odbočku. Po několika minutách ostré chůze jsem kýženou zelenou značku skutečně našel, ba dokonce jsem i zjistil, kde doopravdy jsem. Uvědomil jsem si, že jsem ty lidi poslal opačným směrem – modrá značka, již hledali, protne zelenou po pár desítkách metrů, pokračuje souběžně se silnicí a za několik kilometrů se na ni dokonce napojí. Chvíli jsem uvažoval, jaká je šance, že se ti lidé přeptali, než vyrazili za mnou, rodiny houbařící opodál, jak moc jim bude vadit, když si ten kilometr silnice projdou dvakrát tam a jednou zpátky, a jak daleko mi asi přátelé utekli. Pak jsem se rozběhl silnicí zpátky kupředu.

Ukázalo se, že zbloudilí pocestní měli dostatek rozumu, houbařů se zeptali a již dávno odešli správným směrem. Mám se zas vracet po silnici? Spoléhaje na to, že nemohu zabloudit dál než na modrou značku, zkrátil jsem si cestu k jejímu rozcestí se zelenou lesem. Tam rostlo hub! Když jsem konečně dosáhl zelené značky, raději jsem se přinutil pokračovat neochvějně po značené cestě, neodbočovat do křoví a nezdržovat se sběrem hub. I tak se mi ještě poštěstilo vyplašit mraky much z hadovky smrduté (v prvním okamžiku jsem se lekl, že jsem šlápl do vosího hnízda) a o kus dál, už zase na zelené a opět na silnici, jsem neodolal rodince pravých ryzců. Sebral jsem u té cesty aspoň těch pár hub, když jahody už vysbírali ti přede mnou. (Přeháním, jednu mi nechali.)

U Stříbrné studánky, jež je pramenem Sázavy, se mi zachtělo nabrat si vodu. To znamenalo vypít nejdřív tu, již jsem si přinesl s sebou, a tak jsem tam posvačil. Dále jsem však pokračoval bez zbytečných zdržení; procházel jsem konec konců rezervací, a tam je sběr hub nežádoucí. Tak jsem se dostal k Žákově hoře a bez problémů (až na tu rozbahlou cestu) jsem si to rázoval ku Devíti skalám. Dávno jsem se smířil s tím, že náskok svých přátel už nedoženu, když tu jsem, stoupaje do stráně, vkročil na travnatou světlinu a spatřil Mirka, Jirku a Láďu, ani se sluní podél pěšiny. Jak pravil Jirka, truchlí pro dva ztracené členy výpravy.

Zklamán pramalým zájmem o historii mého bloudění začal jsem se vyptávat, zda už se někdo z nich nevytruchlil a nechtěl by pokračovat v cestě. Láďa se ujistil, že mu přizpůsobím tempo, a vstal. Vzápětí se zvedli i Jirka a Mirek. Za první zatáčkou truchlili, ruce plné hub, pro ztracený zbytek výpravy Ivana a Vašek.

Na Devíti skalách na nás čekala výjimečně pěkná vyhlídka, nebo některé z mrazem rozervaných skalek čněly až nad vrcholky stromů. Rečkovi tam na nás nečekali, ti už dávno zamířili zpátky do Tří studní – stejně jako my s plnými taškami hub. Na vyhlídce jsme se chvilku pokochali rozhledem, přesvědčili se, že i v tak krásně slunečný den už zůstává kouřmo na obzoru, odpočali si a poklábosili. Vašek se usadil přímo na nejvyšším bodě skaliska, tedy nejspíš na nejvyšším bodě Žďárských vrchů a vůbec celé Českomoravské vysočiny, ale moc dlouho tam klidně sedět nevydržel: nutně se musel přesvědčit, že ty houby na římse pár metrů pod ním opravdu nejsou jedlé. Posléze jsme zamířili dolů, na zpáteční cestu.

Na rozcestí pod vrcholem jsme se rozdělili. Láďa, Jirka a Mirek se vydali nejkratší cestou po žluté, ve stopách Jany a Jarka, kdežto Ivana, Vašek a já jsme se rozhodli pokračovat v plánované trase. Pozornému čtenáři zajisté neušlo, že s námi šly obě mapy. Červená značka nás vedla přes několik nižších vrchů zdobených nicméně podobnými mrazovými skalisky jako Devět skal. Některé skály byly přístupné pouze horolezcům, na jiné byl vstup přímo zapovězen, ale protože na suových polích pod nimi les mnohdy výrazně řídl, otevřel se nám i tak čas od času výhled do kraje. Slunce se chýlilo k západu.

Tváří v tvář soumraku jsem i já zanechal siláckých řečí, že se přece nepřipravím o kus původně plánované trasy, a svorně jsme zamířili nejkratší cestou do Tří studní. Vašek si povšiml, že skomírající slunce zastřelo podobné bílé křídlo, s jakým se několikrát setkal v Norsku, Ivana dala k lepšímu, jak takovým mrakům nadávají lidé, kteří létají na padácích. Když nám však začlo hrozit, že na poslední část cesty možná neuvidíme, bavili jsme se raději o zcela odtažitých tématech – například o tom, že knihkupci mohou teoreticky prodávat knihy se slevou, pokud by s nimi zákazník smlouval, ale v praxi dává slevu pouze Jirka Pavlovský návštěvníkům RUR.

Do hotelu jsme dorazili skutečně až za tmy. Přátelé se šli navečeřet do restaurace, já k sobě na pokoj. Chtělo se mi zalehnout a spát, ale věděl jsem, že se posléze ještě všichni sejdeme u mě – dostal jsem největší pokoj – ke společenskému večeru. V rámci oné sešlosti jsme se tentokrát nechystali ani tak plánovat zářnou budoucnost Workshopu, jako spíš očistit a zpracovat ty houby, které mi už začínaly hyzdit tašku mokvavými skvrnami. Po večeři jsem si raději rozsvítil a pokoušel se číst učebnici psychoterapie, aby mě ostatní nemuseli budit; prý jsem jim tím zkazil radost.

S přáteli přišly zásoby různých pochutin a několik lahví, z toho dvě s alkoholem. Neslavně jsem zahájil tuto nevalnou hromadu, a pak se rozproudila víceméně volná zábava. Pochlubil jsem se, že se mi konečně sešly povídky na první letošní balík, takže už zase aspoň jeden běží. Mirek hned optimisticky založil svou povídkou balík nový. Posteskli jsme si nad tím, že oslava vydání Základny byla zřejmě předčasná, pouvažovali, jak dlouho asi vydrží Gradě údajný záměr vydávat českou sci-fi, a vůbec jsme se dobře bavili. Bohužel se nikomu nechtělo do čištění hub – nakonec, to mohlo být tak kolem půlnoci, se mi aspoň podařilo přesvědčit pár lidí, aby s sebou odnesli většinu hub, jež se mi přes den shromáždily v tašce, ale stejně mi jich ještě dost zbylo.

Celý večer jsem pil pouze vodu z vodovodu, ale sugesce je mrcha záludná. Přestože dvě láhve nejsou na sedm lidí nijak moc a jedna navíc zůstala zpola nedopitá, to, že jsem vůbec na nikom nepozoroval sebemenší známky opilosti, mi mělo být podezřelé. Ráno jsem se po probuzení necítil právě nejlépe. Nebyl jsem si zcela jist, zda jsem se večer popral s Vaškem o zátku z coly, nebo o Ivanu a co tomu říkali ostatní (například Ivana). Krom toho jsem se, tuším, pokoušel propagovat Linux a GNU.

Rychle jsem si sbalil věci a pokusil jsem se zahladit většinu stop: přibalil jsem zbývající slané tyčky, půl pytlíku smažených brambůrků, prázdné láhve i zpola plnou placatici whisky. Při pohledu na zválené postele se ve mně ozval reflex získaný každoročním vystěhováváním se z koleje, strach mi sevřel útroby a bylo mi jasné, že musím rychle zmizet. Naštěstí nezbývalo mnoho času do deváté hodiny, kdy budu moci odevzdat klíče. Během čekání jsem na chodbě potkal Vaška; tvářil se celkem přátelsky, takže se večer snad nic zlého nestalo.

Po odevzdání klíčů jsem vyrazil na zastávku autobusu, abych se přesvědčil, že opravdu jede až za hodinu. Jíst mi moc nešlo – zatracený svět, kamarádi se večer opijí a mně je ráno špatně! Četba taky nepomáhala, tak jsem si řekl, že vyrazím pěšky ku Žďáru a počkám na autobus na některé z příštích zastávek. Podle jízdního řádu měly následovat hned tři v nejbližších třech kilometrech. Po půlhodině chůze mi konečně přišlo, že mi ten kilometr do Skleného, první to zastávky autobusu, trvá nějak dlouho. Místo kilometrovníku jsem si přečetl tarifní čísla stanic. Přidal jsem do kroku.

Měl jsem štěstí a během několika minut jsem se ocitl na dohled od Skleného. Nebylo mi však souzeno tam dojít. V příští chvíli mě předjeli Rečkovi, zastavili mi a svezli mě do Žďáru. Díky nim jsem stihl spoj, který by mi jinak o pár minut ujel, a ještě mě zbavili starostí, co s tou zpola plnou lahví whisky. Měli ten víkend zkrátka dobře zorganizovaný.

Jak jsme se v sobotu večer shodli, mohl by se napřesrok konat podzimní literární víkend zas na stejném místě. Jen doufám, že nás v hotelu neprohlásí za nežádoucí osoby. Nebo že aspoň prohlásí za nežádoucího pouze mě a v okolních lesích najdu vhodné místo pro bivak.