Interkom: Grafomanské střepy

Byv o to požádán, chtěl bych učinit několik poznámek k povídce a dopisu, jež se nacházely pod a nad nadpisem „Manifest za práva grafomanů a slovních průjmařů“ v IK 9/98. Kolega Šenk se tam pokoušel reprezentovat všechny povídky jakýmisi střepy a skládat je v jakési jsoucno, tvrdě přitom, že každý střep má své přesně určené místo a nebýt tohoto střepu, jsoucno by se rozsypalo. Tato úvaha vychází z přednášky kolegy JVJ (Jan Vaněk Junior), respektive z toho, že jsem v IK 8/98 napsal, že JVJ na této přednášce nabádal grafomany, slovní průjmaře a jiné patlaly, aby si uřezali prsty a papír nepoužívali než na zadek. I po dvou měsících si není těžké domyslet, že kolega Šenk mínil ve své úvaze o jsoucnu zejména ty střepy, které představují špatné povídky, a že tedy vlastně tvrdil, že nebýt špatných povídek, nepoznáme ty dobré. Tož tak. A já, aniž bych tím chtěl jakkoli na pana Šenka útočit, se ptám: „Musím snad neustále žrát hovna, abych si připomínal, že mi chutná vanilková zmrzlina?“

Je samozřejmě pravda, že člověk, stejně jako každá jiná neuronová síť, musí podstoupit jistý proces učení, v průběhu kterého dostane určitý počet vzorků a informace o tom, který vzorek je špatný a který dobrý. Na rozdíl od ostatních (umělých) neuronových sítí se však člověk narodil s jistou genetickou výbavou a „váhy“ v jeho mozku nejsou nastaveny náhodně, anobrž právě podle toho, co zdědil. Počítač potřebuje na to, aby dejme tomu, rozeznal A od B, deset tisíc vzorků, ale člověku stačí na rozpálenou žehličku sáhnout jednou, aby si do smrti pamatoval, že zde mu pšenka nepokvete (připomínám, že počítač nerozlišuje mezi písmeny a žehličkami, tudíž i v druhém případě by potřeboval deset tisíc „vzorků“).

I kdybychom předpokládali, že se člověk narodil bez genetické výbavy, pak mu stačí jen právě ta jedna množina testovacích vzorků, aby se naučil rozpoznávat dobré povídky od špatných. Ty špatné vzorky z oné množiny pak samozřejmě mají ospravedlnění v našem hliněném jsoucnu, ovšem pravda o jejich kvalitě je poté nesmazatelně vryta v hlubinách naší mysli tak nesmazatelně, že se musím zeptat, kde se - pro všechny svaté - v naší „jsoucné teorii“ sebere ospravedlnění pro existenci dalších špatných povídek? Které den co den vznikají?

Nu, a co se samotné povídky kolegy Šenka týče, řekl bych, že se, dle mého názoru, jedná o práci grafomana takříkajíc archetypální. Autor je již natolik zdatný, že už například ví o existenci odstavců a souvětí, ale na druhou stranu nemá ponětí o tom, že v textu by měla být nějaká myšlenka, pokud možno hlubší než v reklamách na vložky. I sedne tedy k psacímu stroji a jen tak pro radost začne psát, a píše a píše, a píše a píše - a až mu najednou přijde, že už toho je dost, tak celý proces ukončí nějakou absurdní pseudopointou, jejíž vymyšlení mu zabralo asi tak půldruhé vteřiny.