Interkom: Pohraniční incident

Co chvíli se přiházívá, že autoři generických thrillerů ve snaze poskytnout svým hrdinům skutečně významnou trofej, která by byla hodna úsilí, jež budou muset vynaložit při zápolení s padouchy, nebo jim k tomu zápolení vytvořit dobré podmínky překročí technickou úroveň, ještě slučitelnou s teorií krajní meze, a ocitnou se v mlžném, bažinatém a nejasně vytyčeném pohraničí žánru SF, poskytujíce tak materiál pro recenzenty Ikarie, věčně hladovící po něčem, čím by zaplnila stránky vyhrazené Vivisektoru, i pro neméně věčné debaty o definici science fiction. Dělá ji z knihy výskyt čehokoli, co nemá reálně existující předobraz? Anebo by se případy, kde takový prvek slouží pouze jako zástupná rekvizita, z hlediska dějové logiky snadno nahraditelná jakýmkoli jiným maguffinem a bez vlivu na zobrazený svět nebo způsob myšlení hrdinů, měly vykázat před hradby ghetta?

Přiznávám, že Invaze z Galaxie od Robina Cooka, jinak plodného producenta lékařských thrillerů, se z tohoto schématu poněkud vymyká. Plnokrevná invaze mimozemšťanů, postupně ovládajících lidi (patrně kvůli zužitkování autorovy praxe se tak neděje pomocí makroskopických parazitů, ale umělé epidemie) a majících se Zemí velké plány; bezpilotní kosmické lodě a dokonce „hvězdná brána“, to musí být SF podle jakéhokoli rozumného kritéria. A přece... O fundamentální odlišnosti narativních struktur Cookova románu od takových Vládců loutek nebo Finneyho Uchvatitelů těl by některý z angloamerických akademiků zajisté dokázal napsat obšírnou studii; já se budu muset spokojit s upozorněním aspoň na ty nejvýraznější rysy.

Když jsem po Invazi z Galaxie sahal, činil jsem tak kvůli očekávání, že se dobře pobavím autorovými neobratnými pokusy o žánr mu cizí. V tom ohledu jsem se nezklamal: už na první stránce, jakmile UFO přistane, „se z povrchu lodi vysunula k noční obloze anténa, která sloužila jako vysílač, a na speciální quasarové frekvenci odeslala zprávu: kosmická loď Magnum přistála.“ Tím roztaví všechny zapojené radio, TV a videopřijímače v okolí plus počítač, kterým hrdina „zrovna něco hledal na Internetu“, a pokračuje se bez oddechu v podobném duchu.

Na druhé straně však, i když mi bylo jasné, že to nebude žádné hluboké dílo s mistrnými psychologiemi hrdinů, domníval jsem se, že Cook se aspoň vyzná v medicíně a psaní snesitelných thrillerů. Jaké bylo mé překvapení! Takovou sračku jsem nečetl, no, od Cusslerova Kyklopa, a to i ten je lepší. Je to neuvěřitelné, ale v grafomaniakální blábolivosti se kniha vyrovná tomu nejhoršímu z CKČ, ba dokonce Halmochronu, co jsem kdy četl.

Nejvíc mi připomněla jistou dívku, která mísila fantastiku s červenou knihovnou zasazenou do pseudoamerického prostředí wie sich es kleine Moritz vorstellt, že i BH 90210 mohla vidět leda z rychlíku. Desítky postav nerozlišitelných jedna od druhé, protože všechny jsou představeny při zásadním porušení pravidla „show, don't tell“ jednoodstavcovým popisem jak ze socialistického životopisu. Toto je kupříkladu párek sedmnáctiletých na rande (s. 5):

Candee chodila na gymnastiku a byla tělesně mnohem vyvinutější než Jonathan. Její tělo přitahovalo chtivé pohledy chlapců a závistivé pohledy dívek. Mohla chodit s kýmkoliv, ale vybrala si Jonathana, protože byl roztomilý a uměl velmi dobře zacházet s počítačem. I Candee věnovala počítačům spoustu času. ( :-))) )

A tak dále, a tak dále. Čerstvý absolvent VŠ žádá o místo v největší softwarové firmě světa a přijímá ho ředitel osobně. Styl na úrovni dosti uspěchaných vět holých. Co se týče zpracování SF motivu, odsunutého vbrzku do pozadí honičkami v autech a neustálým seznamováním nových hrdinů a hynutím méně šťastných starých, kvalitou zhruba odpovídá pulpu 30. let.

V podobných thrillerech psaných v poslední době takřka vždy vystupuje internet, obvykle v roli jakési magické hůlky, jejíž pomocí je možno docílit všeho, co autor zrovna potřebuje. Tak i tady umožní hrdinům, na koleně izolujícím mimozemský virus a hledajícím protilátku, anonymní komunikaci a výměnu poznatků s jinými (v tom okamžiku se vynořivšími) podobnými týmy po celém světě. Okolo toho se odvíjí jedna z nej... ehm... nenapadá mě žádné vhodné adjektivum... scén knihy:

Cassy a Jonathan seděli u jídelního stolu a před sebou měli notebook. Jonathana potěšilo, že se role poněkud obrátily: on byl učitel a ona pilná žákyně. (Vysvětlivka: Cassy je původně cca pětadvacetiletá suplentka na jeho střední škole. O Candee už přišel, ana byla s celou rodinou nakažena a ovládnuta; její rodiče sice podporují, aby se mladí sblížili, jelikož mají ideální genetickou kombinaci, ale Jonathan bůhvíproč odmítá :-) Líbilo se mu i to, že Cassy měla na sobě jedny ze svých lehkých bavlněných šatů. Bylo jasně vidět, že pod nimi nemá podprsenku a Jonathanovi činilo obtíže se soustředit.

„Ptala jsem se, jestli mám změnit poslední tři písmena v adrese, tedy v URL,“ zopakovala. Soustředila se na obrazovku a nevnímala, jak na Jonathana působí její tělo. Byla si před chvílí zaplavat a bradavky jí pod šaty čněly jako ostré hroty.

Nejsem sice odborník na biologii a virologii, ale zdálo se mi, že i ta, která by měla být Cookovo jediné forte, se povážlivě viklá v základech a vychází spíš z mávání odbornými termíny než skutečné extrapolace. (Nasazení submikroskopických černých děr na straně zla a zvláště pak plastický [ne jen v jednom slova smyslu] popis následků je už zcela mimo hranice přijatelného.) Plus co mne zvlášť naštvalo - ačkoli ostré hroty bradavek ční z cca každé desáté stránky, na explicitní sex nedojde ani jednou :-) Tom Clancy je vedle takovéto prózy Balzac a John Grisham hotový Dostojevský; naprosto nechápu, jak může Cook slavit takový komerční úspěch.

Na konci, když hrdinové v poslední chvíli přijdou s antivirem a zlikvidují už-už do provozu uváděnou meziprostorovou bránu, se Cook pokouší ještě přidat osudové závaznosti a patetické slzopudnosti: V prvním nakaženém, nyní již zcela zmutovaném do ještěra a vedoucím nepřátelské síly, se pořád sváří jeho nová podstata a pozemská minulost, jmenovitě láska k Cassy, jež mu znemožňuje plně se věnovat práci pro dobro celku; nejprve ji nechal unést, doufaje, že se k nové rase přidá z vlastní vůle, když to nevychází, injikuje ji násilím, ale ona uteče a ostatní ji zachrání; ve zmíněném finále se opět setkají a rozpolcený emzákočlověk, ani ryba ani rak, bolestně zalká a zůstane v epicentru exploze. Cassy, která už si stačila najít jiného (a to prosím ne Jonathana!), to takto pozoruhodně komentuje:

Stephen J. Cannel, Poslední oběť (Alpress 1998): Trojice hrdinů, svérázný agent Celní správy, krásná soudní psycholožka a král počítačových pirátů, se pouští po stopě psychicky narušeného, vraždícího počítačového génia Leonarda Landa, ovlivněného prostředím punkové subkultury Death Metal a kultu uctívačů Satana.