Interkom: Bublina z krve a bláta

Osobně se na televizi moc nedívám (a kdyžtak si ve stařecké senilitě promítám na videu již známé dobré filmy). Před časem jsem udělal výjimku. Snad nebude bráno jako denunciace, řeknu-li, že v tom jel Ivan Adamovič. Zrovna jsem mu volal skrzevá nějaký překlad pro Ikarii a Ivan prohlásil, že v televizi právě běží první dílo nového SF seriálu a jestli bych nemohl brnknout později. Tak jsem tu bednu zapnul taky a zhlédl větší část prvního dílu Milenia (od tvůrce Akt X). Moc se mi nelíbil, ale člověk je tvor podivný; musel jsem se postupně kouknout na víc epizod, než jsem se ubezpečil, že ta slátanina nestojí za ztrátu času. Pročež bych si to s ní na stránkách Interkomu rád vyřídil.

Přídomek SF je u Milenia oprávněný jen okrajově. Největší „podivností“ seriálu je skutečnost, že hlavní hrdina — vyšetřovatel zvláště nebezpečných trestných činů — má vrozeny jisté telepatické či snad empatické schopnosti. Z kousku těla oběti je schopen „se vžít“ do způsobu a průběhu vraždy; podobné pocity má i při setkání s vrahem.

Z výše uvedeného jasně vyplývá, že se jedná o seriál v podstatě detektivní. Parapsychická schopnost Lance Hendriksena do něj však není organicky vtělena, spíše funguje jako oslí můstek pro případ nouze. Do pětapadesáti minut jednotlivých dílů se zkrátka nevejde žádná solidní detektivní zápletka s pátráním a rozuzlením, takže nezbývá než se spolehnout na náhlá „osvícení“. (Přitom i tato vlastnost si dělá, co scénárista chce, a hrdina občas řeší případ jakoby bez ní.)

Hlavním leitmotivem a „tahákem“ seriálu je nesmírná brutalita jednotlivých činů a velmi biologicko–instrumentální snímání všeho toho. Mohli jsme zde tak narazit na čtvrtiče žen, vraždy v obrovské mikrovlnce, „individuální tresty“ vyměřované samozvaným soudcem, sebeupálení, obtěžování malých děvčátek otcem atd. Kamera ráda snímá kousky obětí, jichž se hlavní hrdina dotýká, a nepohrdne ani pohledem na pitvu, přestože přitom obvykle decentně zvedne oko objektivu od těla oběti do obličeje pitvajícího, takže vidíte jen jeho soustředěnou tvář a slyšíte praskání páraného masa.

Hned na počátku druhého dílu jsem si uvědomil jistou souvislost. Dojde totiž k nálezu lidského ucha v záhonku růží, od nějž se celý příběh (pátrání po vražedné sektě) odehrává. Nemohl jsem si nevzpomenout na začátek Modrého sametu Davida Lynche, kde McLachlan (později skvělý agent Dale Cooper) rovněž nalezne bezprizorní ušní boltec. Když jsem se na téma Lynch soustředil, uvědomil jsem si, že ho tvůrci Milenia strašlivě vykrádají a dalo by se říci — zprůmyslňují. Je to ještě daleko markantnější než v Aktech X (kde je spíše převzato jen část vnějšího schématu Twin Peaksu) a týká se to spousty drobných záběrů, způsobu kamery a střihu atd. Člověk skoro čeká, kdy v Mileniu začne řádit Bob (a že by tam zapadl). Ono to lze těžko popsat, musí se to vidět — záběr na ústa, do nichž lžíce vkládá potravu, divoký sestřih záběrů z pohledu oběti zločinu, noční les a v něm pablesky baterek pátrajících policistů; zatímco Lynch se však držel vždy na hranici uměleckosti, Milenium vás zavede spíše do „světa poetiky“ novin Blesk.

Milenium patří do tvůrčího proudu devadesátých let přebíráním spousty dalších módních trendů. Především počítače. Lance Hendriks se doma téměř nehne od komputeru. Neustále brouzdá po sítí a stopy často nachází tam. Rovněž telefonuje zásadně přes počítač; jemný reklamní tlak typu „Windows vám otevřou cestu do celého světa“ je patrný. Přitom je tady zase spousta nesmyslů (jedná se vlastně jen o pokračování trendu, kdy se ve Dni nezávislosti nahrává do systému emzácké lodi virus a postup nahrávání je zobrazen na vkusné ikonce s lebkou a zkříženými hnáty). Hlavní hrdina dostává ze sítě složité kombinace informací a to často ještě v ilustrativní grafické podobě, aby divák netápal. Ve věku informací se zde představuje nakládání s nimi jako pro mateřskou školku (ovšem — zřejmě blízko tomu, jak si to představuje mnohý průměrný divák).

Podobné nedouctví charakterizuje celé Milenium. Klasický byl třeba právě díl se sektou, kde na sebe hrdinové chrlili vlastně jen „klíčová slova“: „Sarin v tokijském metru…“, „Pokračovatel sekty…“, „Chtěl nakoupit atomové zbraně od Rusů…“, „Vyvíjel vlastní bakteriologickou zbraň …“, „Má miliadry dolarů…“ a tak dále. Podobné přemoudřelé dialogy se vedou často; obvykle v dílech, které diváka zatahují do událostí „světodějného“ rázu. Vše pak končí do ztracena, nedojde ani k záchraně světa ani k jeho zničení; Milenium do značné míry rezignuje na klasické konce jednotlivých dílů, většinou nechává otevřené vyústění. Aby toho nebylo málo, jednotlivé díly na sebe minimálně navazují, pouze několika hlavními představiteli. Je to zřejmě vědomá rezignace na vytvoření složitějšího a provázanějšího celku ze seriálu jako takového za cenu toho, že se nový divák bude moci „chytnout“ téměř kdykoli. (Tohle byla velká nevýhoda Twin Peaksu — kdo neviděl první díl nebo vůbec nějaký díl, rychle se ztrácel; v Americe to dokonce řešili existencí horké linky, kde vždy hlasy hrdinů celý týden vyprávěly obsah posledního dílu — pro ty, kdo ho nestačili shlédnout…).

Když už mluvím o filmu devadesátých let, musím se zmínit ještě o jednom charakteristickém rysu — průnik žen do toho zbytečku mužských povolání, kde přeci jen ještě nebyly obvyklé. Milenium vyřešilo požadavek doby šalamounsky — žena hlavního hrdiny pracuje jako sociální kurátorka a tak se u většiny krvavých mordů jakoby náhodou sejdou, když se ona stará o vyšinuté pozůstalé, případně nedoražené oběti. Výsledkem je klaustrofobický pocit, že se celé Spojené státy otáčejí kolem jedné rodiny.

Jak jste zřejmě vycítili z mého pohrdavého tónu, není v tomhle případě o co stát, zvláště ne pro scifisty. Seriál dává průměrnému divákovi přesně to, oč tento stojí, čímž bude odsouzen k zapomenutí vzápětí po svém odvysílání. Už teď mi dalo práci vybavit si víc než jen hlavní námět jednotlivých epizod. Zprůmyslnění našeho věku je patrné i v tom, že už k Mileniu stačila vyjít i knížka (s titulem Francouz). Nu, doufejme, že bude nakladatel po zásluze potrestán.