Interkom: Cizinče, vaše peněženka je zavěšena proklatě nízko

Moje angličtina se lepší v drobných krůčcích ruku v ruce s chřadnoucí češtinou. Jsa ochuzen o denní styk s mateřštinou a její grafickou podobou, pomalu přicházím do rozpaků, kam vrazit tvrdé a kam měkké i. Pro člověka, který se nikdy nenaučil vyjmenovaná slova a řídil se citem a vzory vypálenými do mozku stálou četbou, je převrstvování paměťových stop divnými anglickými slovy pohromou. Nedávno jsem půl hodiny přemýšlel, jaké i se píše ve slově visí, a pak si zatelefonoval manželce pro radu. Vysmála se mi, stejně tak, jak asi činíte vy. A to jste nás ještě neslyšeli mluvit! Některá anglická slůvka jsou tak „cool“ (cool = chladné, v přeneseném slova smyslu - bezva), že si přímo říkají o to, aby byla používána místo neznělých českých ekvivalentů. V okamžiku, kdy tvoří třetinu slovní zásoby, vzniká podivně žertovný jazyk, který je nesrozumitelný pro nezasvěcené Čechy i Amíky. Jak jsem si přečelt v Respektu, jedinci, prokládající češtinu makaronskými cizojazyčnými vsuvkami ve snaze imitovat světovost, jsou lidé bez úrovně. A tak, když v úžasu použiju citoslovce wow!, říká mi Renata spolu s Respektem: „Jsi duševně prázdný.“ Jindy jí to zase vrátím já.

Za svůj život jsem vystřídal několik zaměstnání, počínaje dělnickými, posléze jako inženýr, a když jsem ve třiceti dovršil studium doktorátem analytické chemie, říkal jsem si, už by toho vzdělání bylo dost. Teprve v Americe mě poučili, že mě čeká ještě jeden druh studia - postdoktorální. Je to něco na způsob praxe. Máš Ph.D.? Fajn, ale to není všechno. Nejdřív pracuj někde na universitě nebo v průmyslovém výzkumu za nízký plat a až se po dvou letech otrkáš, možná ti dáme místo. Nebo také ne.

Pro upřesnění, nastupující bakalář ve farmaceutické firmě může dostat okolo třiceti tisíc dolarů ročně i víc. Plat bakaláře s roční praxí se šplhá k pětatřiceti. To je to samé rozpětí, které dostává postdoc, který studoval o čtyři až pět let déle. Pokud však jdete dělat postdoktorální praxi na universitu, smiřte se s dvaceti až pětadvaceti tisíci. Při skromnosti se s tím dá vyžít, ale rozhodně si nevyhodíte z kopýtka. Zejména v drahých městech jako je Boston. Něco takového není v Evropě běžné. Na rozdíl od evropských poměrů má však americký Ph.D. s postdoktorální praxí automaticky vyšší plat než M.S. (absolvent VŠ) a pochopitelně bakalář. A není to malý rozdíl, téměř dvojnásobek. Z tohoto pohledu bylo vízum typu „J“ pěkný podraz. Platí jen na dva roky a v okamžiku, kdy se člověk přehoupl do vyšší platové kategorie, vízum vypršelo a musel se vrátit domů, s vyhlídkou na nové vízum až za další dva roky. K radosti mnohých krajanů byla podmínka návratu domů nedávno zrušena.

Jak to s mou americkou anabází začalo? Nejdřív jsem si bláhově myslel, že to bude moje žena Renata, kdo mě vyveze do zahraničí, kde já jako muž v domácnosti budu psát sci-fi povídky. Bohužel, Renata dostala dobře placené místo v mezinárodní firmě v Praze a z doktorandského studia zběhla. Co si člověk neudělá sám, to nemá. Po několika letech úsilí jsem dostal papír na titul Dr. a díky doporučení mého školitele i nabídku od biotechnologické firmy v Massachusetts. Znělo to neuvěřitelně, ale jak se ještě zmíním, takovou sílu má v Americe doporučení. Začal jsem válčit a sebekriticky musím přiznat, že se mi docela vedlo. (Už se pomalu amerikanizuji!). Firma se jmenuje Hybridon a vyvíjí nový typ léčiv zvaný antisens. Jak si jistě pamatujete ze střední školy, genetická informace je uložena v molekule zvané DNA (deoxyribonukleová kyselina). Tato informace se pomocí přepisu do mRNA (messenger - neboli informační ribonukleová kyselina) překládá do proteinů, což jsou základní stavební jednotky našeho těla. Viry chytře využívají tohoto biochemického procesu k vlastnímu množení. Vir vypustí svou kódovou RNA do naší buňky spolu s enzymy. Ty přepíšou jeho RNA do DNA a včlení ji do naší vlastní DNA. Tímto způsobem, využívajíce výše zmíněnéno biochemického postupu, přimějí naše tělo vyrábět mnoho kopií virové RNA a jeho proteinů, a tak se na nás viry vesele pasou. Je spousta virových nemocí, počínaje chřipkou a konče AIDS.

Antisens léčivo je vlastně malý kousek DNA, který je komplementární (=antisens) k virové RNA. (Komplementární znamená, že se dva řetězce DNA párují protilehlými bázemi, A s T, G s C. V případě RNA je T nahrazeno bází U. AAGGCTT oligomer se bude párovat s RNA řetězcem UUCCGAA, atd. To si ještě pamatujete! Pouze komplementární řetězce se párují a tvoří dvojšroubovici, čím delší je komplementární úsek, tím silnější afinita.) Základem je tedy myšlenka, vpravit do buňky malé kousky DNA léčiva, které budou nasedat na komplementární virovou RNA a tímto způsobem blokovat její překlad proteinů. To vypadá jako dobrý nápad (vymyslel to Paul Zamecnik, zakladatel Hybridonu, dnes starý pán, který si prý ještě pamatuje z dětství několik českých nadávek).

V době, kdy jsem se připojil k výzkumnému týmu, měla firma asi sto lidí a investoři do ní vkládali přes sto milionů dolarů ročně. Antisens má však několik problémů. Ve srovnání s malou molekulou běžných léčiv je DNA oligomer (biopolymer) mnohem větší a tedy i dražší. Je obtížné dopravit ho na místo účinku - do buňky, a dopravit ho tam pokud možno neporušený. To znamená, že ho nesmějí rozkládat lidské enzymy. Já jsem se bavil studiem odolnosti antisensu proti enyzmatické degradaci a bylo to velmi zajímavé. Do roka jsme se rozrostli na dvěstě zaměstnanců, přestěhovali se do luxusní budovy na nábřeží Charles River v Cambridgi a očekávali zářné zítřky prosperity. Jenže v Americe to chodí jinak. Investoři jsou ochotní vložit miliony, ale po určité době chtějí vidět výsledky. Tato doba se shodovala s katastrofálním propadem prvního léčiva proti AIDS. Vývoj byl neúspěšně ukončen pro nepřesvědčivé výsledky, což mělo za následek ostré škrty rozpočtu. Nastalo propouštění, které jsem přežil. Za tři měsíce však přišlo druhé kolo. Firma neměla peníze na platy a během dvou dnů propustili padesát procent lidí. Akcie na burze se propadly a nakonec byly vyřazeny z obchodování, čímž se minimalizovala možnost získat od investorů nové peníze. Chvíli to vypadalo, že náš zdecimovaný výzkumný tým o sedmi lidech včetně mě bude ještě něco bádat, ale nebylo to reálné. Po roce a čtyřech měsících mého účinkování se zbytek analytického týmu nechal po dohodě vyhodit.

Pro mě to znamenalo problém. Moje vízum bylo vázáno na firmu. Potenciální nový zaměstnavatel mi musel vyřídit nové vízum, což stojí nějaké peníze a hlavně čas. Když říkám propouštění, není to, jak si možná představujete, přímo na dlažbu. Slušnější firmy dělají s propuštěnými dohodu, že jim proplatí tolik měsíčních platů, kolik let u nich dotyčný pracoval. Navíc celou tu dobu platí i zdravotní a sociální pojištění. Někteří kolegové dostali půlroční plat, a to se nezmiňuju o náměstcích a ředitelích. Pro ně je standardem roční plat, ti nejvyšší si udělí i dva roky odstupného. U mě samozřejmě přicházel v úvahu pouze jeden měsíční plat, ale pozor! V Americe vše záleží na dohodě. Když president firmy osobně propouští zaměstnance, celý den si zve jednoho po druhém a vysvětluje jim, proč tak musí učinit. Je to nápor na nervy pro obě strany a vyjednává se i o výši odstupného. Já jsem jim lámanou angličtinou vysvětlil svou choulostivou situaci s vízem a navrhl si čtyři měsíční platy. Nakonec jsem to, díky podpoře šéfa analytikcého oddělení, usmlouval na dvou měsících plus měsíc proplacené dovolené. Tak jsem získal chvíli času a bylo to třeba.

Již po prvních otřesech jsem přišel o svou naivní víru ve stabilitu firmy a začal rozesílat své životopisy na všechny strany. Jenže jsem opět narazil na problém doporučení a kontaktů. Nejúčinnějsí způsob hledání místa je zatelefonovat všem známým ze studií, z minulých zaměstnání, svému školiteli a profesorům z mateřské university. To všechno mi scházelo. Telefonoval jsem dvaceti různým firmám denně a vysvětloval, že jsem vynikající specialista, kterého nutně potřebují.To bylo moje první školení, jak prodat sám sebe. Hybridon byl natolik solidní, že mi nechali mou kancelář a telefon po celou dobu tří měsíců. Potřeboval jsem to až do konce. Mimo to jsme měli i možnost konzultovat strategie hledání práce s profesionálním pracovníkem specializované firmy. Poučili nás, jak sepisovat životopis, jak vystupovat v telefonu, žádat o neformální setkání, odpovídat na záludné otázky, jak se chovat na pohovoru a jak vyjednávat o platu. Tohle školení mi dalo opravdu hodně.

Až po čase se vylíhlo několik možností. Další postdoc na Bostonské universitě, asistent pro vědu na Norteastern universitě, nebo místo v chemické firmě. Je třeba se zmínit, že všechny pozvání na pohovor jsem dostal díky doporučení lidí, kteří se mnou spolupracovali v Hybridonu. Jeden telefonát a přímluva udělá víc, než měsíc rozesílání životopisů. Systém nabírání nových zaměstnanců funguje následovně. Poté, co se telefonicky ujistili o mém vzdělání, zkušenostech a vzájemném zájmu, mě pozvali na interview, neboli pohovor. Pohovor ve firmě specializované na kombinatoriální chemii začal v devět hodin ráno a postupně jsem se bavil snad se všemi řediteli oddělení. Ne že by mě zkoušeli, ale ujistili se všetečnou otázkou, jak silný jsem v určitých oblastech chemie. Občas se někdo vyptal, jak bych hodnotil své silné stránky a jak bych, v kůži svého bývalého šéfa, hodnotil své slabé stránky. Další otázky z oblíbeného repertoáru jsou, proč si myslím, že jsem ten pravý a proč mě láká právě toto místo. Tady se vyplatí zjistit si, co dotyčná firma vlastně dělá, co publikovali její vědci atd. To musíte nastudovat z internetu a jiných zdrojů, i kdybyste měli podplatit průmyslového špiona. Je zvykem projevit příslušné nadšení nad perspektivami firmy, ať již pravé či předstírané. O svých bývalých šéfech a spolupracovnících se vyjadřujte uznale. Zmínka, že jste v minulosti nedobře vycházeli s lidmi, atomaticky snižuje vaše šance.

Vše se odehrává v úsměvné a přátelské atmosféře, tak jak to v Americe musí být. A samozřejmě očekávají, že i oni budou tázáni. Vaše otázky jim ostatně mohou prozradit víc než si myslíte. V poledne se jde na společenský oběd, na který jste zváni. Firma vám samozřejmě platí i cestovné a nezřídka i letenky a hotel, když jste z daleka. Na obědě se vede nezávazná konverzace a adept se musí projevit jako správný chlapík a všem se zalíbit i z lidské stránky. Pak následuje odborná přednáška asi na třicet minut. Já jsem pokaždé přednášku koncipoval tak, aby se nejvíc blížila tomu, co příslušná firma dělá. Jezdil jsem jako kočovný vědec a měl připraveno několik témat. Po přednášce je diskuse, vaše odpovědi jsou plné úsměvů a začínají frází: „Ano, máte pravdu...“, nebo: „To je zajímavá otázka...“

Odpoledne vás ždímají jako citrón další ředitelé, a pak to završí boss osobního oddělení. Nejprve se zeptá, jak se vám u nich líbilo, jestli všichni odpověděli na vaše dotazy, jestli neměli nepatřičné otázky či připomínky (opatření proti sexuálnímu, rasovému a jimému harašení), a pak začne tvrdě vyzvídat vaše platové představy, výši minulého platu, a tak podobně. Zásada je, že člověk si říká tolik, na kolik má sebevědomí a podle toho, jak moc se domnívá, že ho chtějí. Rozdíl v platu stejně vzdělaných lidí se stejnou praxí může být víc než dvacet tisíc dolarů ročně.

Tohle všechno se uzavře tím, že vám dají do týdne, nebo třeba do měsíce vědět, jestli vás berou. Samozřejmě zvou i další zájemce a dělají výběr. V Hybridonu jsem se účastnil několika výběrových řízení, protože jsme hledali organického chemika. Z pěti kandidátů jsme nakonec nevzali nikoho, protože nikdo nebyl ten pravý.

Tohle všechno se týká Ph.D. a místa v průmyslu. Na universitě je to komornější, pouze přednáška a několik seznamovacích pohovorů, protože rozhoduje výhradně profesor. M.S. a bakaláři mají interview kratší, bakaláři už většinou nepřednášejí a výběrový kolektiv nejsou ředitelé, ale budoucí spolupracovníci. Přesto je to těžký konkurs, zcela nepodobný tomu, co znám z Čech.

Nakonec jsem prošel čtyřmi pohovory a dostal dvě nabídky. Bohužel ne tu, o kterou jsem nejvíc stál - z oboru kombinatoriální chemie. Neodvážil jsem se dlouho přebírat, protože už uběhl měsíc a další měsíc a půl jsem potřeboval na vyřízení víza. Dostal jsem místo asistenta na Northeasternské universitě v Bostonu. Bylo to velmi zajímavé už proto, že na oddělení pracovali čtyři další Češi. Profesor, který mě vzal do týmu, má nehezkou pověst a jak jsem později zjistil, pomluvy moc nepřeháněly. Jestli chcete vědět, o čem mluvím, přečtěte si třeba román Doktoři. Pěkně jsou tam vylíčeny psychotické osobnosti profesorů z Harvardu, kteří jsou tím obzvláště proslavení. Musím mu ale přiznat, že na oddělení zaměstnával několik vynikajících vědců, kteří dělali práci na špičce oboru, nebo alespoň těm nejlepším šlapali na paty. Co bychom si to nepřiznali, byli to především Češi a také Číňani. Jak už to tak na universitách bývá, Američanů je tam poskrovnu. Amíky věda netáhne, je to příliš obtížné povolání za méně peněz, než mohou vydělat v jiných oborech.

Sotva jsem se na universitě rozkoukal, zavolal mi chlapík z firmy, kterou jsem kontaktoval, když jsem hledal zaměstnání. To bylo k vzteku, když jsem se zrovna usadil. Nicméně jsem Waters navštívil, jen tak pro zajímavost, abych viděl, jak ta světově proslulá firma vypadá zevnitř. Prošel jsem opět celodenním interview i s přednáškou a získal jsem velmi příjemný pocit. Asi to bylo oboustranné, protože se tvářili, jako že mi chtějí učinit nabídku hned na místě. Do týdne mi zavolali a já jim dal seznam mých referencí, což je seznam mých minulých šéfů a spolupracovníků, kteří mi mohli dát dobré doporučení. Nevyplácí se uvést v seznamu někoho, kdo má na vás pifku. To samozřejmě dopadlo dobře a já skutečně dostal nabídku. Byla to vynikající nabídka na velmi solidní místo v jejich výzkumné skupině. Tak jsem začal váhat. Asi mě opravdu chtěli, protože neucukli, ani když jsem ještě vyšrouboval svůj plat o pár tisíc dolarů ročně. A tak jsem podepsal a potřetí za dva roky žádal imigrační o nové pracovní vízum. Byla to otrava a trvalo to dlouho.

Po zbytek svého času jsem si užíval pobytu na universitě, komunikaci v čestině a okukování pohledných studentek všech ras i národností, ale po půlročním pobytu jsem dal výpověď a změnil dres. Profesor byl naštvaný, že jsem mu utekl tak brzo, přesto však zaplatil za rozlučkový oběd pořádaný v restauraci pro celé oddělení, jak se sluší a patří.

Začal jsem zase znova pěkně od začátku. Tentokrát však v jiné platové kategorii a s jinou zodpovědností, a tak konečně přestala platit věta o cizinci s peněženkou proklatě nízko, uvedená v názvu těchto memoárů. Když jsem ještě doma poslouchal vyprávění některých kolegů, kteří v Americe nějaký čas pobývali, byly to občas neradostné historky. Myslím si, že kromě jazykových barier, civilizačních šoků a stýskání po domově, hrají velkou roli finance. Studenti Ph.D. dostávají okolo 12 tisíc dolarů ročně stipendium za to, že dělají asáky pro výuku nebo vědu. O postdoktorandech už byla řeč výše. To, co se z české perspektivy zdá jako slušné peníze, je jen na přežití a na jeden výlet do Disneylandu. Stačí si třeba uvědomit, že přijet do Ameriky s jedním kufrem znamená, že máte jedno oblečení a i když je v pronajatém bytě lednička a sporák, není tam ani kastról, ani otvírák na konzervy. Ty drobné věci je třeba koupit stejně jako auto, bez kterého nemůžete dojíždět do práce!

Jestli se někdo chystáte vyrazit do Ameriky, moje rada je začít až jako postdoc. Jak jsem tak pozoroval, americký doktorát je náročnější (a tím i kvalitnější) než český a dává člověku šanci se rozkoukat, jezdit na konference, získat kontakty, a tím pádem se lépe v Americe uchytit. Jenže studovat zdejší Ph.D. je dlouhodobá a strastiplná záležitost (4-5 let), to už opravdu vyžaduje odříkání. V každém případě si s sebou vezměte někoho blízkého, jinak vám bude ukrutně smutno.