Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Pít se nemá. Jinak si totiž neumím vysvětlit fakt, že jsem Zdeňkovi Rampasovi někde a někdy slíbil sérii příspěvků do Interkomu. Mám pocit, že jsem někde diskutoval s nějakým čistonosoplenařem na téma „jel na jeho koni“, což ho rozběsňovalo - tedy čistonosoplenaře, ale fakt, že se někde, byť gramaticky správně, mluví o „volném pádu“ v mezihvězdném prostoru ho kupodivu nechával docela chladným (což zase rozběsňuje mě). Asi jsem plácl, že si tyto nesmysly vypisuji a že je někdy hodím na papír. To první je téměř pravda - až na to, že pouze v málo případech je po ruce vhodný papír a je-li (ano, čtu i tam), pak zas nemám pisátko. A i v případě, že si poznámku nakonec udělám, čeká ji s vysokou pravděpodobností osud všech poznámek na papírkách, tj. někde se založí, vypadnou, vyperou se atd.

       Nicméně Zdeněk ve mně instinktivně vzbuzuje pocit člověka, který by ze mě nakonec něco stejně vymámil, a tak mu tu radost dopřeji a napíšu něco do prvního letošního čísla Interkomu.

       Budu psát o nesmyslech z hlediska vědy - nepátraje po tom, zda jde o práci překladatele (není-li to zcela zjevné) či autora. Asi jsem ze staré školy a pořád beru to science v názvu žánru vážně. Tedy tak vážně, jak to jde - dvě a dvě sice může být i pět, ale pak to musí mít v literárním díle nějaký smysl, jinak je to překlep, pitomost atd. A třeba kosmická loď, pokud se o ní píše, že dosahuje zrychlení 15 G, musí být schopna odstartovat z povrchu planety a nemůže se v textu objevit tak oblíbené „na planetě nemohla přistát, neboť gravitaci na jejím povrchu by její konstrukce nesnesla“, i když se obvykle jedná o jinak docela příjemnou planetu, na které astronauti docela klidně vegetují a tudíž má určitě méně než 15 G.

       Pochopitelně nejsem neomylný - a moc dobře si pamatuji na lekci, jakou mi dal Ivan Kmínek (jemu ji dal život), kdy zcela zjevný nesmysl a novinářská kachna byla pravda. Ukáže-li se, že vůl jsem já a ne autor či překladatel, dejte mi vědět.

       Posbíral jsem tedy ubohé zbytky papírků a dva nesmysly vám předkládám. Aby se předešlo nedorozuměním v textu, jsou originální citáty uzavřeny ve složených závorkách, jejich doporučené náhrady v hranatých závorkách.

       Janusz A. Zajdel: Vynález profesora van Troffa, Mladá fronta, Praha 1983, překlad Helena Stachová, odp. red. Klára Vachulová: str. 105, 5. řádek shora: počítač testující inteligenci vstupujícího se ptá: {„Částice neoznačená z ix na minus třetí po dé ix?“ ozvalo se shora.}

       Ano, je to hádanka, ale vytvořená překladatelem a bez znalosti polštiny prakticky nerozluštitelná. Známe-li odpověď (tamtéž, sedmý řádek shora) {„Minus jedna polovina ix na minus druhou.“} a matematiku, vytušíme, že otázka má znít [„Neurčitý integrál x na minus třetí dx?“ ozvalo se shora] a odpověď [„Minus jedna polovina x na minus druhou.“].

       Michael Crichton: Koule, Cinemax, Praha 1998, překlad Veronika Volheinová, odp. red. Miroslav Moravec (stejně tak i první vydání Svoboda - Libertas, Praha 1993): str. 246, střed: {Normální rádiová vlna je krátká - většinou dokonce velmi krátká. Délka vlny je malinká, tisíce nebo dokonce statisíce malinkých vlnek na centimetr. Ale můžeš vytvořit taky VDV, velmi dlouhé vlny, které jsou mnohem delší - každá taková vlna má nějakých šest metrů.}

       Zde není jasné, zda o mnoho řádů vedle je překladatel či autor. V každém případě vlnovou délku 6 metrů nemají VDV, ale spíše KV - krátké vlny až VKV - velmi krátké vlny, neboť jde o frekvenci 50 MHz. Tisíce nebo dokonce statisíce malinkých vlnek na centimetr (= 10 m až 100 nm) odpovídají infračervenému až ultrafialovému záření (pro ilustraci - viditelné světlo leží od 400 do 800 nm). Běžné rádiové vlny leží od 100 kHz (tj. vlnová délka 3 km) po jednotky až desítky GHz (1 GHz má vlnovou délku 300 mm) i výše. Pokud vím, běžně se vysílá i na desítkách kHz - přesný čas atd. VDV se skutečně používají pro dorozumění s ponorkami. Nevím sice přesně, na jakých frekvencích se komunikuje s ponorkami (a asi to bude i tajné), ale už jen z popisu v citované knize se dá odvodit, že jde o frekvence velmi nízké (zmínka o obrovských anténách, příjem jednoho písmene za pět vteřin (= sekund). Rozhodně tedy nejde o 50 MHz s vlnovou délkou 6 m.

       A dva nesmysly snad rozbor nepotřebující:

       Arthur C.Clarke - Duch z Grand Banks, str. 123: {Dvacet pět na druhou je šest set sedmdesát šest - vidíte, co se děje!}. To tedy vidíme.

       A. E. van Vogt - Počítačový svět, str. 73: {Z jejich historie vyplývá, že za posledních 83 let v nich bylo zadržováno celkem 1 131 občanů, z toho 1 186 byli občané, kteří neoprávněně vstoupili do cizí rezidence...}. Nějak se nám rozmnožili!