Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Když se řekne Luděk Marold, většina lidí zareaguje - Bitva u Lipan, Výstaviště, nebo chte-li po staru Julda Fulda, panomara. Letos se to změnilo - alespoň u mne. Byla jsem totiž se Zdeňkem - ne, vytáhla jsem Zdeňka na výstavu Maroldova díla do Obecního domu. Podle informačního letáčku se jedná o největší a nejúplnější přehlídku tvorby tohoto malíře, kreslíře a ilustrátora. Mimochodem, ten letáček je moc pěkný, dvoujazyčný (angličtina) a hlavně člověk si může oživit vzpomínky na zde reprodukované čtyři obrazy. Důležité také je, že je, protože při první výstavě v nově rekonstruovaném Obecním domě - byla to výstava s názvem Důvěrný prostor/ Nová dálka, zkrátka pražská secese, a letáček se už na mě nedostal.

       Marold byl nemanželské dítě, otec byl důstojník, matka brzy zemřela a Luďka od deseti let vychovávala teta. Zemřel v třiceti třech letech na tyfus. Manželku Zdenku poznal v Paříži během studijního pobytu. V Praze potom vedla módní salón. Jeho syn Ludvík měl za svědka na své svatbě Alfonse Muchu. Tolik nepodstatné drby.

       Hrozně ráda jsem četla prvorepublikové dámské romány. Mnohé z nich jsou ilustrované a mě fascinovaly pérovky krásných dam s honzíky, umnými konstrukcemi účesů a klobouků, páni ve fraku, s hůlkou a monoklem - tím skleněným - na elegantním řetízku. A Marold, aby se v Paříži uživil, právě takové ilustrace tvořil. Zarámovaných je ve výstavních sálech hodně. Pravda, po chvíli začnou splývat, ale vždycky se na nich najde něco „jejich“ - tu unuděný výraz gentlemana, tu koketně vystrčený kotníček dámy. Ovšem nejživější jsou momentky z ulice nebo z trhu - člověk úplně slyší šumot hlasů a shon na Vaječném trhu v Praze, napětí Pařížských zvědavců před loutkovým divadlem, nasává atmosféru při kulečníku, ztrácí rovnováhu s Bruslaři, vnímá poklidné jitro u novinového stánku nebo slova gentlemana v Budoáru, která sotva dozněla. A co ty dámy v čekárně?

       Škoda přeškoda, že Marold neměl svého Macha a Šebestovou, aby pozabíjeli bacily tyfu. Mohli bychom obdivovat ještě další a další Marldovy akvarely, oleje i ilustrace.

       V prodeji je dost obsáhlý katalog Maroldova díla, ale i dost drahý. Pro méně movité tu jsou za Kč 10,- pohlednice nebo za Kč 5,- záložky do knihy s nejznámějšími nebo nejpovedenějšími obrazy.

       V předsálí je část expozice věnována panoramatu Bitvy u Lipan. Teprve při počtu figur, koní, metrů pomalované plochy a litrů terpentýnu si člověk uvědomí velikost tohoto počinu. Ve výstavních sálech nelze přehlédnout vitríny s ukázkami dobové módy a nábytku.

       Zakončím jako můj syn při popisu návštěvy výstavy Josef Lada - tato výstava se mi moc líbila. On se ulil za školy, tak bodejť by se mu nelíbila. Mně se líbila, i když Zdeněk brblal, že dobře strávenou neděli by si představoval před počítačem, kde by dělal na Interkomu. Tak to teď tomu Interkomu dám - ať si zažraní scifáci přečtou něco jiného. Ale kdyby do Obecního domu vzali svou dívku/maminku/sestru/tetu/babičku, myslím, že by se jim nedostalo pokárání. (Nápověda: výstava Luďka Marolda trvá do 28.2.1999.)

       Apropó - když už jsme u té kultury, tak Schikaneder ve Valdštejnské jízdárně je prodloužen do 14. 3. 1999. Taky jsme tam byli - o vánocích. Taky brblal - Zdeněk. Taky se mi moc líbila - ta výstava. Taky tam prodávají - katalog, kalendář i pohlednice.

       Schikaneder je krásně ponurý. Z jeho Výměnkářek na mě čišel konec - shrbená stařena sedí na hrubé lavici, v klíně má dřevěnou misku, pokroucenýma prstama se snaží oloupat bramboru, za ženou je studená šedivá zeď - a nic víc. Je to konec úplně stejný jako na obraze zemřelé dívky ležící na vysoko nastlaných polštářích v posteli s vysokými čely, ruce sepjaté, vedle postele stojí na židli v misce svíčka, v přítmí se rýsuje okno bez záclon, to všechno ve tmě jen tušíte, z obrazu vlastně svítí jen ta svíčka. Ten obraz asi vypadá úplně jinak, ale já z něj mám tenhle dojem. Veselejší není ani Zimní večer ve městě nebo Nábřeží večer - je tma, sníh je ve vzduchu i na zemi, zima zalézá pod sukně shrbené ženě i děvčátku v krátkém kabátku. Na ulici svítí plynová lampa a za dvěma okny domu se mihotá petrolejka, koně zapřažení do drožky se chvějí. Na nábřeží to není o nic veselejší - holé stromy, jediná lampa, v dálce na protějším břehu z mlhy vystupují jako světelné body další lampy. Žena zavěšená do muže se snaží alespoň trochu uchránit se deštníkem. Lavička u zábradlí je pokrytá sněhem. Na silnici pod obrubníkem se leskne veliká zamrzlá louže. Brr. Mají vůbec kam jít? Čeká je příjemně vytopený pokojík, nebo vlhká studená místnost, kde jediný zdroj tepla je svíčka?

       I na tuhle výstavu ve Valdštejnské jízdárně by stálo za to jít.