Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Opět chybí do konce roku ještě celý měsíc, ale letošní ročník Ikarie je kompletní. Znovu bych se tedy, s vaším dovolením, poohlédl, jak si v nerovném „mači“ s anglo-americkým kolosem stojí naše popelka. Některé práce z tohoto ročníku ukazují, že toto téměř hanlivé označení již není na místě, bohužel zbytek, tzn. valná většina dokládá opak. Ještě před tím, než se dám do práce, bych rád podotknul, že tento rok poněkud pozměním systém, s kterým jsem v loni přistupoval k tomuto článku. Budu hodnotit povídku po povídce, jak vycházely v číslech za sebou; osobní žebříček prvních pěti si dovolím připojit na závěr.

       V roce 1998 Ikarie otiskla 35 povídek, které napsalo 33 autorů a autorek, od úplných nováčků po zkušené matadory naší tuzemské SF scény.

       Ducholoď Vladimíra Šlechty je postkatastrofickým příběhem z nedaleké budoucnosti, ve kterém se skupina hrdinů dostává do konfrontace s přízrakem lodi. Velmi kultivované, možná trochu upjaté, přesto však povídka nedosahuje kvalit nejlepších Šlechtových prací. Jiří Chalupa se představil kratičkým textem Jejich bude království nebeské, který však v paměti příliš neutkví. S Tůmovým zaklínačem Gerlockem se můžete znovu setkat v povídce Neposlušná dcera; při čtení této povídky mi dost vadil zvolený přítomný čas, ve kterém je vyprávěna. Cyklu samotnému bych pak vytknul značně nepůvodního hlavního hrdinu. Fantasy pointovky prosím ne, Čarodějova zkouška Pavla Fuksy ml. dokládá marnost fantasy mikropovídek. O třídu výš bych zařadil další fantasy Svět se s nikým nemazlí. Důvodem je možná větší rozsah, také asi určité literární zkušenosti autora, kterým je Miroslav Žamboch, vítěz soutěže O nejlepší fantasy za povídku Zpověď válečníka. Povídka z Ikarie je v porovnání s posledně jmenovanou méně zdařilá. Ondřej Neff, opravdový dinosaurus mezi autory Ikarie, se v tomto roce představil poměrně netypickou povídkou, což jak časopisu, tak autorovi prospělo. Člověk jako prase je nepříliš rozsáhlou (přesto vtipně vypointovanou) prózou na vděčné téma „androidi a/versus lidé“. Noc oživlých mrtvol: Druhá strana odráží vášeň pro horory jednoho z filmových recenzentů Ikarie Pavla Beneše. Tentokrát to zkusil s prózou, a i když je vtipná, hodila by se spíše do fanzinu, zvlášť toho, který se zabývá filmovými horory. Znalci si jistě přijdou na své víc než ostatní. Číslo čtyři pro mě přineslo jedno velké zklamání - Nomády Gibsonovy pouště Jaroslava Petra vyprávějící o střetu člověka s kmenem do dnešní doby přeživších pralidí. Je to velice suše napsáno, děj se vleče kupředu stejně klopotně jako hrdinové povídky australskou pouští, přičemž pečlivě nastudovaná fakta nenahradí nosný příběh. Na Ikarii je to sice povídka lehce nadprůměrná, avšak autor ukázal, že umí psát daleko lépe. Pavel Houser se Vzkazem od vládců za mostem vrací k psychedeličtějšímu tónu svých próz, ale je to krátké a s dobrou atmosférou. Trojí krev Vladimíra Šlechty jsem již v KQ č. 8 označil za „přemýšlivou variaci na Sapkowského“. Autor si ze svého vzoru vzal opravdu maximum, tzn. nejen živě podaný příběh a pozlátko, ale i samotné myšlenky. Vznikla tak jedna z nejlepších povídek jak letošního ročníku, tak autora. Toto číslo pak přineslo další příjemné překvapení, kyberpunk Davida Horáka Hořící zevnitř, který by se s trochou nadsázky dal charakterizovat jako dílko druhé generace českého kyberpunku. Autor staví na propracovaném příběhu, bohatém slovníku často prokládaném množstvím neologismů a na bizarní atmosféře. Dle mého názoru nejlepší povídka ročníku. Rybaříkova Lamie je průměrná fantasy na prostoru, který, jak jsem se zmínil již výše, tomuto subžánru příliš nesedí. Tomanova Růže je zase povídka nezáživná a zastaralá.

       Podivnou a podivuhodnou atmosféru má Hanín Pavla Čvančary o návštěvě lesa, který příchozím připraví nejedno překvapení. Na nováčka velmi dobře zvládnuté, doufám, že to nebude poslední autorova práce, vidím v něm příslib do budoucna. Údolí obrů Otomara Dvořáka je opět velmi dobrá hard SF, která se vyvarovala nešvaru, který tento subžánr často provází - plochosti postav a příběhu. Medkův Cizák ve městě je z těch kratších fantasy povídek zdařilejší, přesto však prim nehraje ani tak samotný obsah, jako jméno autora. Další výbornou povídkou je Tvar lektvaru Petra Stančíka - bláznivá to fantasy žonglující s významem slov, dokonce ani jakýs takýs příběh nechybí. Pokud znáte Stančíkovy povídky z jeho knih Admirál čaje a Zlomená nadkova (obě pod pseudonymem Petr Odillon Stradický-Stanczyk ze Strdic) a líbily se vám, ani tahle nezklame. Jana Rečková se rok od roku lepší, její povídka Chovej se jako slušná mrtvola je romantická „ghost story“ s výbornou zápletkou. Autorka mě překvapila v tomto roce ještě více, ale o tom až později. Jako hrady z písku Jaroslava A. Poláka jsou protentokráte trochu lyričtější poctou H. P. Lovecraftovi, více se mi ale líbila dějovější povídka z minulého roku. Dóm Vladimíra Šlechty zvítězil letos v literární soutěži Ikaros a to po právu; povídka pojednávající o nebezepečné cestě do nitra masivní kupolovité stavby vychází z bezprostředních dojmů autora z nově pořízeného počítače. Šlechta opět dokazuje rostoucí vypravěčský talent. Hrdiny povídky jsou navíc staří známí: technolog Hal Hargo, vyjednavač Gowery a válečník Oggerd, které známe z některých předchozích povídek a do budoucna bychom se s nimi měli setkat i v románu. Urvi mně nohu, řekla barbína Darka Šmída je klasickou ukázkou vztahu autorova věku a stupně literární zručnosti - opět v něm vidím spíše příslib do budoucna. Číslu deset jednoznačně kraluje science fantasy Miroslava Hokeše Naslouchající o vztazích na vzdálené planetě mezi lidskými kolonizátory a původními obyvateli, kteří připomínají koně obdařené inteligencí. Opravdu oslnivý debut. Povídka má atmosféru, příběh zakončený pointou a životné postavy. Jaro 2097 Jiřího Hovorky, Zkouška Davida Jaroně a Zlatá realita Romana Paulíka jsou rozvedené vtípky, nic víc nic míň, o něco málo zajímavější je o něco delší Experiment svět Jana Dobiáše. Zajímavým experimentem je Skládanka, povídka pětice věhlasných autorů (V. Kadlečková, J. Mostecký, O. Neff, F. Novotný, J. W. Procházka), kteří se na popud Ivana Adamoviče rozhodli společně napsat povídku. I přes jistou zmatenost se jim zdařilo text ukočírovat až do zdárného (rozuměj smysluplného) konce. Rod Miroslava W. Štěpánka je rádobydrsná akčka, Valčík Martina Jahna, zase průměrná hororová pointovka (zvlášť zamrzí chybějící řádky, které má čtenář možnost si přečíst až v příštím čísle). Poslední z tohoto čísla Phoebus Pavla Urbana je lepší, než první autorova povídka z minulého roku, ale ne zas o tolik. Dostávám se k onomu avizovanému příjemnému překvapení, kterým je Vzpoura Jany Rečkové, což je i přes nenápaditý název velmi syrově vykreslená vize „vodního světa“, kde zbytek lidstva přežívá v obrovských podvodních městech a brání se za pomocí telepatů novým mutacím. A i přes nepřízeň osudu se zde nezapomíná na lidskou nevraživost. Hon na vosu Zbyňka Vičara je nic o ničem, Parvenie Jiřího T. Pelecha zase ukázka velmi dobré fanzinové povídky. Martin Tůma letos podruhé - další fantasy vyprávěnka Kdo jinému jámu ... tentokrát nespadá do „gerlockovské“ série; opět by více slušel učesanější styl. Poutníci Pavla Housera jsou lehkou „psycho“ tečkou na závěr.

       Co říci o letošním ročníku? Byl slabší než minulý co se týká menší kvality prací, na druhou stranu se řada autorů (Šlechta, Rečková ...) velice výrazně zlepšila, jiní se zlepšili jen o trochu. Našlo se i několik zajímavých debutů. V tomto roce mimo jiné chyběla „velká“ jména typu Mosteckého, Procházky (pokud nepočítám Skládanku) či Kužela. Osobně bych radil místo kratičké povídky bez pointy zařadit publicistiku, než za každou cenu něco českého, i když je to blábol. Přesto si nemyslím, že by byl letošek bez přínosu, s lehkým optimismem hledím vstříc ročníku 99.

       TOP TEN:

       1. David Horák: HOŘÍCÍ ZEVNITŘ (č. 5)

       2. Vladimír Šlechta: TROJÍ KREV (č. 5)

       3. Ondřej Neff: ČLOVĚK JAKO PRASE (č. 3)

       4. Miroslav Hokeš: NASLOUCHAJÍCÍ (č. 10)

       5. Jana Rečková: VZPOURA (č. 12)