Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Tak nám to ten starej paprika zase nandal. Románem Tma naservíroval na pulty knihkupectví perfektně namíchaný koktejl pravděpodobnosti, fikce a fantazie, okořeněný rozumnou dávkou brutality a ozdobený krustou zaschlé krve. Úvodní část románu, ve které hlavní hrdinové kličkují Prahou a okolím mezi tramvajburgery*), somráky a střelami různých ráží, nebo si v klidu a pohodě budují impérium, založené na oprátce, pedofilii a aplikaci Antona Špelce, klidně snese srovnání s lepší polovinou Kingova Svědectví. Tam, kde King ke konci trochu vypustil a suše popsal, jak si ten Nahoře a ten Dole zase jednou zahráli tu svou oblíbenou strategičku „Armagedon 172“ (a jen tak mimochodem si přitom testují vlastnosti figurek), Neff vychází z neoficiálního hesla Cizinecké legie „Démerdez-vous“, takže jeho hrdinové řeší své problémy bez nadpřirozeného vodění za ručičku. Jediné „vyšší“ bytosti v ději jsou Vogoni, vlastně pardon - Dobrotiví Mimozemští Budovatelé Kosmické Kladky, kteří chtějí mít klid při práci a chrání své budoucí zákazníky trochu netradičním způsobem. Jen to potvrzuje autorem hlásanou tezi, že setkání s vyspělými emzáky bude vždy nějakým způsobem fatální. V tomto případě na tom vydělalo cca deset tisíc malých Downíků, kteří potom, co se zhostili svého úkolu, byli po zvýšení inteligence vrženi do víru tržního hospodářství a plnohodnotného života platných členů kapitalistické společnosti. Mongoloidní občané prostě nemají lehký život. Také česká politická scéna se radikálně pročistila a čtenáři si vychutnají nejednu nápaditou likvidaci vládnoucích špiček. Mým favoritem je opus pro Václava Klause, kůl a orchestr.

       TMA ale není žádný splatterpunk, hrdinové se v krvi ráchají decentně a také střelby je celkem poskrovnu, takže zásoby nábojů stačí na celý děj. Mě osobně potěšila moje oblíbená číza pětaosmdesátka (pravděpodobně) v rukou hrdinky a přirozené, většinou logické chování postav.

       Poté, co elektřina čuchne ke kytičkám zespodu, sledujeme osudy několika lidí, kteří si v totálním chaosu kolabující civilizace prošlapávají své cesty k přežití, každý podle svého gusta. Citlivé povahy budou asi mít problémy s tím, aby strávily sugestivní popisy smrti, násilí a destrukce, my otrlejší si vychutnáme drobné detaily, ze kterých kape realita: „ . Pro tebe a tvý ostrý hochy je tu nezdravý ovzduší,“ pokračoval Rambo podle scénáře. „No jo, taky dobrý“, řekl Jindra, sáhl za opasek, vytáhl pistoli a střelil Ramba do žaludku. (První a zároveň poslední setkání hlavního záporáka s kápem konkurenčního gangu, str. 96). Po razantním odpichu si děj udržuje spád a napětí až do závěrečného sprintu k závěrečnému zúčtování Dobra se Zlem, následovaný lehkým vyklusáním do happyendu.

       V žánru akčně pojatých postkatastrofiček rozhodně patří TMA k tomu lepšímu, co u nás vyšlo. Určitě se najde pár intelektuálů, kteří budou prstíčkem hrozit, že lidé takoví nejsou a globální katastrofy končí ve všeobjímající náruči lásky, návratu k přírodě, hudbě šedesátých let a v pořádném prásku trávy. Těm můžu maximálně popřát šťastný pobyt na druhé straně reality a dobře rozjetou tramvaj. Cink.

       Počítačové zpracování a zlomový program byly k textu poměrně milosrdné a tak se počet typografických úletů drží v jakžtakž rozumných mezích. Např. na str. 83 trošku ujelo zlomení oddílu, kdesi v textu se skrývá pár překlepů a na několika místech najdete uprostřed řádku rozdělené slovo. Prostě normální stav v současné knižní produkci - bohužel.

       Takže až někdy půjdete Vinohradskou třídou a uvidíte tramvaje, bezmocně se řítící na Václavák k hromadě svých převrácených kolegyň, vzpomeňte si na TMU a budete vědět, co máte dělat. Ale bez obav - skutečnost bude, jak známo, mnohem horší.

       *) Tramvajburger získáte, když na jednu hromadu (nejlépe pod pořádným kopcem) nasypete několik tramvají, promícháte se spoustou mrtvých i zraněných a okořeníte špetkou lidského hyenismu.