Interkom: Zachraňte vojína Ryana

Hned na úvod bych chtěl podotknout, že tento článek je spíše než recenzí jakýmsi zamyšlením. V důsledku toho prozradím z děje mnohem více, než by v obyčejné recenzi bylo nutné. Pokud se bojíte, že vám to zkazí chuť na film, pak nezbývá, než abyste dále nečetli.

Film „Zachraňte vojína Ryana“ se odehrává na konci druhé světové války bezprostředně po vylodění spojeneckých vojsk ve Francii. Po čtvrthodinové, zejména díky skvělým trikům, zvuku a kameře neskutečně realistické expozici, v níž v mlze a dešti pod palbou německých kulometů obsazují metr po metru američtí vojáci nepřátelské území, následuje spoušť v podobě písařky na ministerstvu války, objevivší tři dopisy, obsahující zprávy o úmrtí tří synů - bratrů -, dopisy, jež mají být v ten samý den odeslány - a v ten samý den je má dostat nešťastná matka.

Dotyčná písařka o této skutečnosti okamžitě informuje své nadřízené a ti rozhodnou, že čtvrtý (poslední) syn - bratr - má být odvolán z Normandie a poslán domů. Problém je, že nikdo pořádně neví, kde se čtvrtý syn - bratr (inkriminovaný vojín Ryan) právě nachází. Osmice vojáků v čele s kapitánem Millerem (Tom Hanks), vyrážející ve Francii Ryana hledat, tedy má, zdá se, o zábavu na další dvě hodiny filmu postaráno.

V tuto chvíli tedy máme za sebou úvod, jehož patetičnost poměrně úspěšně podtrhává jeden z velících generálů čtením dopisu samotného Abrahama Lincolna (vyjadřujícího soustrast matce, jíž ve válce zemřeli dokonce čtyři synové) a jehož absurditu a snovost skvěle vystihuje rozhovor hledačské skupiny a zejména pak otázka, kterou kdosi zavěsí do vzduchu a nechá bez odpovědi: Proč má nás osm hledat jednoho vojáka kvůli jedné matce?

Nicméně budiž. Sloupy, o něž se má opírat kostra budoucího příběhu, sice nejsou z oceli, ale i tak jsou poměrně pevné a hlavně - stojí. Zejména pokud je vyztužují již jednou zmíněné zvuk a kamera (a vůbec celé zpracování), které jsou naprosto bezkonkurenční a nechávají plytké filmečky z Novy a přiblblé thriller seriály u svých kotníků.

Jenomže i tak je tu problém. Celý příběh je čímsi rámován, čímsi, co jsem před vámi až do této chvíle tajil. Pravda totiž není, že první záběr kamery ukazuje rozdivočelý příboj a vybledlé vojáky v lodích; první záběr ukazuje hřbitov amerických vojáků, golfový trávník od obzoru k obzoru a bílých křížů jako kukuřic na americkém středozápadě. A starého pána, kráčejícího se svou rodinu tím hřbitovem a mířícího k jednomu z těch křížů. Nájezd na tvář, záběr na oči plné slz... a jsme tam, v minulosti; déšť bičuje tváře, vzduchem sviští ocelové vosy a po pláži se válí rozstříkané vnitřnosti. Jsme tam... s kapitánem Millerem (ještě jednou: Tom Hanks) a s lidmi, z nichž se později bude sestávat ona hledačská osmice.

A nyní si můžeme položit kruciální otázku: Kdo je ten starý pán na hřbitově, jehož totožnost je „prozrazena“ až před závěrečnými titulky? Miller? Ten sotva - že zemře, je jasné od okamžiku, kdy začne vzpomínat na svou manželku a na stříhání růží. Někdo jiný z osmice? To také sotva - nikdo není tak výrazný, aby mohly být vzpomínky jeho. Kdo tedy zbývá?

Správně; vzpomínat může těžko. Ještě by tu však byla jedna možnost; Ryan nevzpomíná, Ryan si představuje. Představuje si, jak mu kapitán Miller zachránil život a nejlépe přitom hrdinně položil ten svůj. Ale ani to není pravda. Kapitán Miller totiž za Ryana život nepoložil ani divnou náhodou a po pravdě řečeno; k jeho záchraně měl také daleko.

Zdá se tedy, že ve státě Dánském cosi hnije. A bohužel se to jenom nezdá. V Dánsku hnijí věci hned dvě. Jsou to jednak Spojené státy s jejich touhou po sladkých, morálních koncích, plných vřelosti a cukroví, a jednak válka a její utrpení, všechno to svinstvo, sračky, smrt.

Díky této podivné rozdvojenosti se film snaží jak ukázat hrůzy a to nejčernější bahno z druhé světové, tak mít klasický happywoodend, kdy se hrdina vypotácí z plamenů s dítětem/ženou v náručí a hubou plnou nesmyslů (Což koneckonců řekl samotný Spielberg: Nechtěli jsme natočit film o tom, že je válka špatná; to už všichni vědí. Chtěli jsme natočit film to dobrém, co v tom špatném mohlo vzniknout.). Bohužel film není ani jedním, ani druhým. Je rozbředlým paskvilem, který se potácí někde na hranici a místy z ní spadává do míst, odkud není návratu. Morální ponaučení není morální ponaučení, huba pseudohlavního hrdiny Ryana mele naprázdno a Miller sice zemře, ale všem je to jedno, protože to beztak čekají - a někteří mu to navíc i přejí, protože se zachoval jako pitomec, respektive tak, jak by se oni zachovat nedokázali ani v nejčernějších snech.

Podívejme se na to blíže. Začněme tam, kde jsme skončili, po obsazení prvních kilometrů Francouzského pobřeží. Přichází rozkaz najít vojína Ryana a odexpedovat ho do USA. Úkol dostává kapitán Miller, který si s sebou bere šest svých lidí a desátníka Uptona, překladatele a kartografa (a hlavní vedlejší postavu). Zároveň s rozkazem přichází první indicie: vojín Ryan je v té a v té jednotce a v tom a v tom městě. Naše osmice vychází...

...vychází a kráčí příběhem, jehož kostra (ta, co stojí na jiných než ocelových sloupech) je úplně stejná jako v těch nejjednodušších fantasy příbězích, známá už od dob pohádky O kohoutkovi a slepičce. Studánka vodu slepičce nedala, leda až přinese od švadleny šátek - a ve městě sice byl Ryan, ale jiný. Rytíř s ocelovým mečem porazil hrdinu před Branou hor - a vojáci zdolali německé kulometné hnízdo...

Samozřejmě že narozdíl od těch nejjednodušších fantasy příběhů je na kostru v tomto filmu nabalen nepoměrně kvalitnější materiál, ať už jde o zpracování, jednotlivé scény, či vedlejší dějové linie. Nad umírajícím „doktorem“ budete brečet, scéna, kdy vojáci hrají karty se známkami mrtvých parašutistů, vás bude budit ze snů.

Uvidíte, že voják Caparzo zemřel jenom proto, že někdo zemřít musel, a že Miller se nerozhodl zaútočit na kulometné hnízdo proto, aby zlikvidoval nepřítele, ale aby film byl o půl hodinu delší.

Ale ať je to jak chce, máme poměrně pevné (neocelové) sloupy, s dobrými patami, a (byť nesložité) stabilní tělo. Co zbývá, je hlava. Závěr příběhu, který by měl nastat, jakmile osmice (už trochu zmenšená) nalezne toho pravého Ryana. A s hlavou - závěrem přichází ten největší problém.

Jelikož je Ryan objeven asi tři čtvrtě hodiny před koncem, je celkem zřejmé, k čemu musí dojít. Ryan se vrátit odmítá a tvrdí, že jeho silná a statečná matka to pochopí a chtěla by to také tak. Že by chtěla, aby tu zůstal a bránil se svým oddílem most proti Němcům, již se mají chvíli co chvíli objevit.

Zde dochází ke klíčovému rozhodnutí; kapitán Miller, Upton etc. tu zůstávají také, aby v téměř beznadějném souboji vypomohli. Pokud by náhodou zvítězili (tzn. ubránili most a nemuseli ho odpálit), znamenalo by to, že se s nimi Ryan vrátí domů.

Až potud je vše v pořádku. Jenomže dále je veškerá logika zatracena na úrok oné schizofrenie - touze ukázat jak bídu války, tak zakončit vše nějakým morálním plkem. Desátník Upton, jehož vedlejší příběh zde vrcholí, dostává za úkol pohybovat se obraným pásem před mostem a nosit munici. To vypadá tak, že má kolem krku tucet kulometných pásů a pobíhá od jednoho kulometčíka k druhému napříč ulicí pod hlavní palbou. Nabízí se samozřejmě otázka, proč si pásy nerozdělili kulometčíci, když byli jenom dva, a proč nebyl neschopný Upton poslán někam pryč do bezpečí. A nabízí se i odpověď: protože by jinak kulometčíkům nedošly náboje, nezemřeli by a Němci by ve svém postupu byli přinejmenším zpomaleni. Protože by se Upton nemohl sesypat (před čím jiným než před hrůzou války) a nemohla by být zakončena jeho (vedlejší!) dějová linie.

V důsledku toho tedy vidíme kapitána Millera, který se správně rozhoduje zůstat u mostu a pomoci, ovšem nevidíme jediný efekt tohoto rozhodnutí. Ba co víc; vidíme defekt - vidíme Uptona, jak brečí na schodech s kulometnými pásy kolem sebe a kulometčíka, kterému nezbývá nic jiného než se prát na nože. Můžeme říci: Millerovo rozhodnutí bylo dobré, ale k ničemu; a můžeme říci: Millerovo rozhodnutí byla medvědí služba.

Vše by však ještě šlo spravit, kdyby nakonec kapitán Miller přeci jenom vojína Ryana zachránil. Kapitán Miller však Ryana nezachránil; bojoval stejně jako každý jiný řadový voják (protože díky Uptonovi na víc nezbyl čas), a zemřel tím nejabsurdnějším způsobem (protože jiná smrt už se pro něj v tu chvíli vymyslet nedala); totiž tak, že vešel do kulometné palby pro odpalovací zařízení, které si stejně tak dobře mohl přitáhnout kvérem.

Ryan tedy v závěrečném epilogu truchlí nad Millerovou medvědí službou a představuje si, jak ten statečný Miller překonával nástrahy, jen aby tu službu mohl vykonat. Fuj. A jako shnilou třešničku na dort nám Spielberg přidává:

Díky Uptonově vedlejší dějové linii a díky této závěrečné hnidě se autorům koleje příběhu rozjely tak, že jim nezbylo, než je spojit tím nejlacinějším trikem, známým již z dob antického dramatu, totiž starý dobrým deus ex machina. Tentokrát v podobě amerických letadel, která přiletěla (šlaka!) asi deset vteřin po Millerově zásahu a postupující Němce zastavila.

Tím jsme tedy získali příběh, který má paty (expozici při dobývání francouzského pobřeží a spoušť při objevení tří dopisů na ministerstvu války), tělo (pátrání po Ryanovi), jedno žebro, na němž visí malá lebka (zakončený Uptonův příběh), ale nic víc. Kostra, jako taková, je setnutá.