Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Je zvykem tvrdit, že překlady (redaktorská práce atd.) v poslední době nestojí za moc (ev. stojí za cosi) a že dříve, za našich mladých let... Není to ale zcela pravda, dvě pěkné pitomosti se objevují i v knize, která mě (přesněji řečeno její rozhlasová adaptace) zasáhla ve věku, kdy se formoval můj světonázor. Řeč je o Jefremovově Mlhovině v Andromedě, chyby se objevují ve všech třech českých vydáních. Bratři Slováci, je to i ve slovenském překladu?

       Konkrétně tedy: Ivan Jefremov: Mlhovina v Andromedě, Mladá fronta, Praha 1960 (1962, 1968), překlad Miroslava Sedloňová: str. 16, druhý odstavec:

       Na ionotrigerních neboli planetárních motorech dosáhla rychlosti sedmnácti kilometrů za vteřinu... Spustili anamezonové motory. Jejich obrovská síla zvýšila za dvaapadesát hodin rychlost hvězdoletu na obvyklých devět set miliónů kilometrů za hodinu.

        Je fakt, že za mlada mě to do oka nekoplo - poprvé jsem pocítil jistý nesoulad po několika letech při četbě Lemovy knihy K Mrakům Magellanovým (ovšem asi jen vrstevníci (bohužel už = pamětníci) mi uvěří, že tehdejší sci-fi produkci šlo nejen bez problémů skoupit, ale i přečíst a dokonce prakticky znát nazpaměť). Tam totiž vesmírná loď zrychlovala na bídnou polovinu rychlosti světla podstatně déle. Tak jsem si to spočítal a vyšlo mi 136 g. Ne že by si ovšem autor nemohl vymyslet cokoliv, ale pořád to alespoň v jedné knize musí hrát dohromady. Nechť tedy, když Tantra akceleruje STO TŘICET ŠEST krát rychleji, než by odpovídalo pozemským podmínkám na palubě, musí se autor vyrovnat s faktem, co s paštikou, vzniklou z posádky, anebo použít „kompenzátory zrychlení“, „umělou gravitaci“ či cokoliv podobného. A Tantra nic takového nemá - viz str. 118. Asi se zde skutečně jedná o chybu autora, protože na str. 119 tentýž hvězdolet akceleruje za 55 hodin na 970 000 000 km/h (=139 g).

       Tamtéž, str. 29, střed stránky:

       Uvnitř zasvítily čtyři vysoké válce z dusitanu boritého, viditelné zvláštním průřezem v pultu.

       Ohledně konstrukčních materiálů hvězdoletů není dosud zcela jasno a autor má zde volné pole pro fantazii. Ale stejně jako „Z hovna bič neupleteš...“, tak i z dusitanu boritého toho moc neuděláš. Mám totiž velice intenzivní pocit, že sloučenina B(NO₂)₃ neexistuje (alespoň v běžných knihách o chemii a v mých znalostech) a instinkt mi říká, že kdyby se něco takového povedlo slepit dohromady, bude to mít daleko blíže k bouchacím kuličkám než k materiálu pro části motoru hvězdoletu. Kdyby to tak náhodou byl nitrid bóru (když už se musíme držet reality), to by byla jiná - z toho se dá už něco odolného udělat. Bohužel nevím, zda záměna mohla vzniknout překladem či zda je chyba už v originále. Ruské chemické názvosloví jsem dokonale zapomenul a takový nadšenec, abych ho studoval znovu a k tomu ještě sháněl originál knihy, zase nejsem.

       A opět dva nesmysly snad rozbor nepotřebující:

       Neil Mc Aleer: Životní odysea Arthura C. Clarka - str. 280, 15. řádek:

       V červenci 1987 měl počet obyvatel Země dosáhnout 5 000 000 a OSN připravila televizní pořad „Den pěti miliard“, který se měl vysílat po celém světě.

       Časopis Nemesis 8+9/1996, str. 28, pravý sloupec, druhý odstavec:

       Dva tucty původních titulů od zániku rakousko-uherské monarchie do roku 1948, tedy za třista let,...

       A už se nám publicistika mění ve sci-fi (alternativní historie).