Interkom: Jak na nový rok, tak po celý rok?

Haldemanova povídka je jednorázový natažený nápad s dějištěm a postavami z prefabrikátů, vhodný opravdu nejvýš do Analogu; židovský element zastupuje akorát hrdinovo jméno (a „Itzchok“ zní spíš aztécky, neměl to být Jicchak?), vedle toho byla Phyllis Gottliebová hotový Malamud. Strugackých Nepokoj je sympatický spíš samotnou svou přítomností, narušující anglosaskou hegemonii; nicméně je snadné pochopit, proč s ním autoři nebyli spokojeni (zato přetěžké pochopit, jak to hrdinové dokáží, že je Gorbovského žvanění neirituje. Inu, sovětští lidé...)

Tři krátké z domácích povídek cimrmanovsky ilustrují pravidlo, že chrlením největších ptákovin, jaké mě napadnou, ať už akčních nebo lyrizujících (ve Zbraních Avalonu by se Stříbrná loď ještě dala snést jako lokální kuriozita, ale takto?), na papír SF nevznikne. Jakub Macek by sice psát uměl, ale jaksi není s to se rozhodnout, o čem. Petr Vyhlídka působí dojmem, že se pokusil absorbovat profesionální grify amerických autorů (zejména z poslední dobou vydaných povídek od Haldemana a Sheffielda), ale výsledek je stejně českoamatérský a SF „vysvětlení“ divoce přitažené za vlasy.

Na Štěpkově článku o Strugackých mě potěšilo víc zjištění, že se u nás ještě najdou fanoušci nějakého specializovaného tématu, schopní odvést na něm kus pořádné práce, než vlastní obsah, protože můj šálek čaje je přece jen jinde. Bibliografii bohužel kazí nesjednocené psaní Polděň/Poldeň a záhadný překlep (?), díky němuž vyšel Piknik u cesty dřív, než byl napsán. Něco podobného platí i pro SF v bigbítu, ale to se aspoň příjemně čte; ba i obrázky jsou tam, kde mají být, a ne prohozeny. Dokonce Knihomorna (po dvou letech) ukazuje, že vzata pořádně do ruky (u huby), mohla by být aspoň minimálně smysluplná. Problém je akorát v tom, že kritizovaná kniha je (což Jiran cudně zamlčuje) málem dva roky stará; pamětníci potvrdí, jak jsem se nad ní chlámal na jaře před Parconem ve Spišské Nové Vsi. A přece jen pochybuji, že taková komerční efemérnost jako knížka o Aktech X stojí za tři stránky; patrně má nepoznamenanost agentem Mulderem může za to, že mi není jasný rozdíl mezi „Chybami v základní dějové linii“ a „Faktickými chybami v popisech epizod“ (a důvod pro použití různých typů písma v nadpisech).

No a pak, běda, tu jsou recenze; ačkoli pěna u úst a neovládnutelné puzení vyjadřovat se o jejich původcích v žalovatelných termínech mě už přešly, pouhá myšlenka na ně ve mně znovu zvedá adrenalin, ale budu muset. Tak skousnout zuby a do toho. Je mi záhadou, jak se vybírá Tip Ikarie, za nímž nedokážu rozlišit žádný konzistentní kritický vkus. Tentokrát padl los na Ruckera, což mě překvapilo jako už dlouho nic; ale proč ne, přeji mu to. Dokonce i Bujoldová měla štěstí a skončila s nejlepším z možných bodovatelů (hrůza pomyslet, co by o ní napsali Storch a Ríša, kteří jí dali dohromady právě tolik hvězdiček, co Dvořák); sledovat, jak ji už třetí recenzent chválí hlavně za to, že se narodila do rodiny svářecího inženýra, je svým způsobem zábavné, a že z názvu GalacTech je najednou „Galach Tech“, se přehlédne jako drobnost; ja ja, auch wenn ich weine, muss ich lachen. Jenže pak nastupuje zákon velkých čísel a zbytek recenzí to víc než převažuje na Temnou stranu. Vít Schmarc kavalírsky odpouštěje realitě, že se opomněla přizpůsobit jeho tvrzením, prohlašuje, ze Ztracený král Margaret Weissové vůbec není přeložený ještě strašlivěji, než je u Návratu obvyklé. No jasně; a duchapustý plagiát Hvězdných válek že to taky není ani náhodou. A co se týče záhady, čím naštvala Horká linka z Hadonoše Janu Rečkovou (uklidni se, uklidni se, zapřísahal ses neurážet)... echách, tak tedy jen tolik: recenzentka, která chce hodnotit moderní SF a neví, kdo je to John Varley, sotva dojde smysluplného výsledku. V inzerátech amerického SF knižního klubu v 70. letech byla Horká linka mezi knihami, u nichž stávalo varování „Explicitní jazyk a scény mohou být pro někoho urážlivé“; věčná škoda, že ho nepřevzal náš vydavatel. Howgh. (Na to, že české ženy používají slovo „feministka“ jako nadávku, jsem si už málem zvykl odjinud.) Dokonce i v nejkratší z recenzí najdeme nepravdu, totiž že 'Stephen Jones shromáždil „skutečná“ líčení svých „nadpřirozených“ zážitků od 71 mistrů horroru.' Mistři líčí vlastní zážitky, ne Jonesovy. Nemám pravdu, absolventi FF mezi námi?

V tomto světle snad musí být, Petře Kotrle, jasné, že nerecenzování Octavie Butlerové není projev ignorance, ale naopak cílené snahy jí pomoci a uchránit ji od takových likvidačních soudů. (Nebo snad byla amorální a bezcitná perverzita Xenogenesis dostatečně zpranýřována jednou napořád už u prvního dílu, takže není potřeba vracet se k dalším?) Redakce volí subtilnější metodu podpory: Obřady dospělosti byly v rubrice Nové knihy uvedeny už v prosinci, ale v lednovém čísle se vracejí, s o rok nižším uvedeným datem vydání originálu. Inteligentní čtenář, frustrovaný úrovní Vivisektoru a znuděně čtoucí i zdánlivý suchopár výčtu, si rozporu všimne, začne být zvědavý, vydá se do knihkupectví, požaduje knihu, vezme ji do ruky a otevře, a už je lapen, už je podchycen. O tom, že to není žádný náhodný projev redakčního šotka / lemplovství při měsíčním čištění souboru, který by mohl za to, ze takto se opakuje i Feist, Wurtsová: Správce impéria - císař, Garen: Zabijáci na Erwě, Gemmell: Poslední meč moci a Goodkind: Kámen slz - Armáda démonů, nýbrž dílo propolarisovské konspirace, svědčí to, že i Gaimanovo Nikdykde (ačkoli to se recenzi nevyhnulo, ale bylo zachráněno celonárodní vlnou nadšení pro knihu literární hodnoty větší než nula, jaká se nevysvětlitelně čas od času zvedne) bylo rovněž opakováno, pro změnu s letopočtem o jedničku zvýšeným. Jaké mimořádné kvality skrývá Tajemství jezdců z močálu od Petera Horna (Moravská Bastard, pardon, Bastei), že si zasloužilo být před měsícem anotováno jako 1. díl cyklu Florian ve světě duchů a nyní jako druhý, zbývá zjistit.

Když si neznámý(í) dal(i) takovou práci pro dobrou věc, snadno mu/jim odpustím, ze už mu nezbylo času a sil sladit anotaci bezpochyby zcela zapomenutelného dílka Judith Tarrové „1. díl cyklu Vzestup Alaryanův“ s vedle otištěnou obálkou, na níž stojí „Vzestup Avaryanů“, což podporuje i recenze (byť je od autora, kterému ani normálně nezbývají síly vymyslet jiný název než je titul knihy, v tomto bych mu věřil). Ale marná sláva, nemohu mlčet k tomu, že jsem při tom porovnávání s prosincovým číslem narazil na závažnou a dosud nedementovanou nepravdu, ze „podle copyrightu je spoluautorkou [Maškarády] Pratchettova manželka Lynn“ (že se tomu dosud nepodivil nikdo jiný, bude asi jen tím, ze jediní čtenáři čtoucí „Nové knihy“ už díky výšeuvedenému mechanismu dávno vědí, jak to je doopravdy). Jak si můžete lehko zjistit na www.lspace.org, sekce „Words from the Master“, ba co víc, jak může zjistit kamarád za vás a mailovat vám s urgentní žádostí o opravu, mezi copyrightem a autorstvím je takový rozdíl, jako - inu, mezi sloupkem Nové knihy a skutečnou bibliografií.