Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

S tím, jak jsem vždycky ve výročních anketách Ikarie horoval za víc oceněných povídek a větší kontakt se žhavým tempem doby, by mě únorový „Hugo 1998 speciál“ měl potěšit. Až na to, že loni nebyl mimořádně silný ročník.

       Obzvlášť je to vidět na Resnickově nikoli povídce, ale traktátu a kázání o ošklivosti imperialismu, turismu (kulturního zvláště) a potřebě úcty k domorodým civilizacím, i na pěti stránkách příliš dlouhém.

       Vypijeme spolu rybu je něco jiného. Tedy, osobně bych hlasoval spíš pro Gardnerovy Three Hearings on Existence of Snakes in Human Bloodstream, ale dokážu pochopit, co na tom kupříkladu moji rodiče vidí. Jak pravil IA a jak jsem ho už jistě citoval, ale neodpustím si to naposled - je to takové simakovské (což taky vysvětluje, proč se mi to nelíbí víc). Na druhé straně mi přijde přehnaný rámeček o autorovi; Bill Johnson zase není o nic mimořádnější než jakýkoli jiný schopný debutant. Při podrobnější analýze vlastně využívá fantastický prvek jen jako záminku, jak zatáhnout čtenáře na nějaké barvité místo naší matičky Země (ne že bych na tom viděl něco špatného!), v čemž jen následuje cestu dávno vyšlapávanou (vedle Simaka) třeba Waldropem nebo v současnosti Andy Duncanem, jehož online povídky tudíž Petru Kotrlemu doporučuji. Pravda, kdybych ho chtěl strhat, mohl bych se ptát, co je vlastně tak sympatického na komunitě zapadlých venkovanů, jejichž opilecká bodrost se může ve vteřině proměnit v brachiální xenofobii...

Rozbor, co a jak se mi líbí a nelíbí v překladu, je dlouhý a upřímně řečeno otravný, tak jsem se rozhodl vás ho ušetřit; chybějící odstavec Petr Kotrle jistě na požádání zašle, viď? ;-) Ostatně Resnick je na tom o dost hůř; „žumpa“ (s. 4) má být v daném kontextu „krasové jezírko“ (sink), „je proti zákoníku Spravedlivého chování říci, že cokoli uráželo rasu návštěvníků“ (s. 8) má být „že rasa návštěvníka se mohla něčím prohřešit“ (to suggest that a visitor's race may have offended in any way) etc.

Jenže nejenom zahraničními povídkami živa je Ikarie; jestliže domácí povídky se ještě zubynehty drží na lednové úrovni, publicistika je tentokrát opravdu zoufalá.

       Pavel Obluk je takový český... Piers Anthony, či snad druhý Martin Hanke, schopný rutinní a svižné produkce textů dostatečně gramotných a ušitých na míru čtenářům natolik, aby je vždycky spolkli s olizováním až za ušima (a dokonce ocenili Mlokem), ačkoli nejsou naprosto o ničem. Kdyby to bylo jen uvědomělé a sebejisté řemeslo, spokojené s dosažením cílů, které si ani nevytyčuje, houdkovské „umí, ale neaspiruje“, držel bych hubu, jenže ona je to chabá nápodoba, jež obstojí pouze před zaostalým a nevědomým publikem; prázdné bubliny, uměle nafouknuté, aromatizované a přibarvené, literární ekvivalent odpadkové stravy. Proti drajvu amerických činorodých hrdinů stojí v Mayské sezóně česká zaprděnost, projevující se přesvědčením, že megamultisuperkorporace neznají lepší způsob, jak vydělávat těžké $$$, než vykořisťováním ubohých sportovců a manipulováním zápasů (jejichž sledovanost nezjišťují peoplemetry, ale „tajným kódem pro automatickou samoidetifikaci“); rodokmen těchhle syžetů by se dal vystopovat hluboko do osmdesátých let přes raného Jaroslava Petra (nemyslím Achillovy svaly, ale horolezeckou povídku v SF čísle Kmene) k Veisovu Kdo se směje naposled a Volného Neděli na prodej (která je dokonce z r. 1976). Prokristapána, vždyť ani čtenáře nedokázal autor zainteresovat na tom, jestli unylý úhlavní hrdina setne bratra, cizince, kameramana nebo promězamě odejde pryč, uklouzne na banánové slupce, bací se do hlavy a skončí v bezvědomí, z něhož se už neprobere, dokud ho za pět let neodpojí od přístrojů, tak jak máme věřit, že by se kvůli tomu nervovali smyšlení fanoušci? Mimoto zákulisní intrikáni učinili bratra kapitánem těsně před koncem zápasu, tak k čemu celá ta šaráda, když by vysílací společnost ani nemohla využít - pochybné - atraktivity bratrovražedného boje v upoutávkách na zvýšení sledovanosti finále? Magnáti nejsou tak blbí, jakými je Obluk dělá, to by na svých postech dlouho nevydrželi; kdyby připravovali nějaký takovýhle podfuk, měli by ho spočítaný na maximální efekt dlouho dopředu. Navíc jakkoli nesnáším R. J. Sawyera a podobné, aspoň si dají práci s výzkumem reálií, aby prostředí bylo neprůstřelné; ne tak Obluk, který prostě plácá dohromady termíny, které kdy zaslechl, hlavně že to zní exoticky; parainteligentní skafandr s parabiotickými vlákny, supravodivá past branky planoucí emitovaným zářením etc. Plete si sgrafita s graffiti (s. 27), akreční disk, pokud je mi známo, září převážně v rentgenové oblasti (a vůbec, co to má být „spirálovitě rotující prstenec?“, s. 29); Coriolisova síla NENÍ Magnusův jev, způsobující změnu směru letících rotujících těles jako tenisový či fotbalový míč v atmosféře (ostatně, je na hřišti vůbec nějaká? prokopnuté hledí se „vyboulí ven“), ale zdánlivá síla působící na hmotný bod pohybující se v nesetrvačně rotující vztažné soustavě jako je Země, kolotoč nebo kosmická stanice a je naprosto absurdní, aby kosmobalové hřiště rotovalo; kromě generování standardní odstředivé síly by to efektivně znemožňovalo hráčům létat rovně, navíc sám Obluk mluví o „nulové gravitaci“ (potom však nechápu, jak může „kotouč vyrazit na parabolickou dráhu“, kterou opisují vržená tělesa pouze v prostředí s konstantním tíhovým zrychlením). Ale co, vždyť Obluk neumí ani opsat Lagrangeovo jméno; a i když se ohání „nebeskou mechanikou“ (která popisuje hvězdy a planety a ne jednoduchý pohyb v omezeném prostředí, kde je divergence gravitačního pole zanedbatelná), pořád si myslí, že setrvačností se řítící hráč bez paliva v tryskách „změnou polohy těla může docílit drobných korekcí směru“. Slyšel jsem i výtky na adresu ilustrací Jana P. Krásného, zejména té druhé; zhodnocení po umělecké a anatomické stránce přenechám povolanějším, ale jisto je, že Krásný četl povídku dost ledabyle: Dan neusekne Tsuomimu zápěstí (jak taky, při dané poloze? a vůbec, správně má být „oblečený jen v lesklých termospodkách“ a stát „zády k němu“) a nejspíš přitom na sobě nemá skafandr, jelikož mu meč vypadne „ze zpocených rukou“. I děrovaná (?) šiška na první ilustraci má blíž k ragbyovému míči než „zploštělému disku“.

       Štěpkova Invaze z Aldaberanu začíná sympaticky potrhle, ale nevydrží balancovat na hraně žvanivého sebeokouzlení a sklouzne do nucené bodrosti jak z nejtemnějších hlubin Knihomorny.

       Když jsem Prozření Anny Šochové četl před půldruhým rokem v „Ježíšku, já chci plamenomet!“, charakterizoval jsem ho „Na pomezí komunálního humoru, nejasnosti a opravdové zábavnosti“; bohužel ani dnes jsem nepochopil, co přesně se to krásné neznámé (a vlastně i Patrikovi) stalo, a navíc povídka porušuje zákon zachování hmoty.

Tedy, do publicistiky samozřejmě nepočítám strhující Šimečkovu stať o Gorělovovi. Článek o Teenage Intellectual ještě ujde (zato vyhlášení Ikara musel sázet opravdový talent), ale rozhovor s Jonesem, to je utrpení - byť za to nemůže Dobeš, ale „překlad Petra Šamonilová“. Člověka by mělo varovat už to, že ve dvou po sobě jdoucích větách změní „pan Žabák“ na „pana ropuchu“. Ale když se Jones dá do výkladu o tom, jak chce zfilmovat knihu o vynalezení chronometru, který u nás buď nedávno vyšla, nebo jsem rozhodně někde (česky) četl podrobnou recenzi, tak Šamonilová dodá pozn. překl., která je totálně špatně. Jones dokonce podrobně vysvětluje, aby bylo opravdu nemožné si to splést, ale všechno marno, Šamonilová nepodléhajíc významu kořene „long“ si vede svou. Samozřejmě že správně je zeměpisná šířka (latitude) od severu na jih (a měří se sextantem jakožto odchylka maximální výšky slunce nad obzorem od vertikály, tuším asi s opravou na naklonění zemské osy, kterou už započítat neumím) a délka (longitude) od východu na západ (a určuje ji, kdy nastane poledne v porovnání s greenwichským časem, na jehož zjištění je potřeba právě chronometr, který neovlivní houpání lodi), podle tvaru Středozemního moře. Ještě tu ve svých poznámkách mám připsáno „gramotnost“, ale už nevím, co jsem tím myslel; jednu drobnou zajímavost o českém překladu Žabákových dobrodružství (v orig. Wind in the Willows, překvapilo mě, že to český distributor věděl) asi sotva; tak nejspíš to, že Šamonilová je negramotná a lidé bez všeobecného přehledu na úrovni 6. třídy základní školy by se neměli pouštět k překládání kulturních záležitostí.

       Zhouf sice že prý sliboval (kdy? v minulém díle rozhodně ne), že s články o kartách už skončí, ale k naší neskonalé lítosti „byl přáteli přesvědčen“ („use active voice“ je prvním přikázáním anglické stylistiky, ale u nás se nic takového nevyučuje na školách ani nedává přispěvatelům do časopisů) a jede se dál. Pokus o paján na ženy a jejich zobrazení v tomto díle je ještě strašlivější než běžně. „Netroufám si posuzovat, zda ženy jsou mezi sběrateli a v jakém počtu, neboť jsem přesvědčen, že drtivá většina sběratelů čehokoli je mužského pohlaví.“ Netroufám si posuzovat, neboť jsem přesvědčen - to je panečku logika! Vpravdě ženská.

       Knihomorna sice tentokrát obsahuje asi pět smysluplných příspěvků, ale málem by si zasloužila vytvoření jakési Metaknihomorny: ó, jak by se asi čtenáři rozohňovali, narazit na větu „Asi to byl žádný řadový voják - tento byl zřejmě dvouřadový“ mimo její posvátné stránky... Nadpis „Ostuda bez komentáře“ následují dvě dvojtečky a úryvek „Celé to bylo v tom...“ je vysázený jiným typem písma, o tradičním roztržení odstavečků na obou sloupcových zlomech ani nemluvě. Úvod, v němž rubrika dokáže z toho, že tiskne nepravdy, vyjít čistá jako lilium a naopak toho využít k útoku na „tradiční nepřátele a odpůrce“, je mistrovský výkon rétoriky; a běda přeběda, zjevně se těmto odporným odpadlíkům, vlastizrádcům a zaprodancům už chystá další pádná rána: Věta „'Při prvním utkání tam mělo bejt šest lodí,' řekl někdo v zástupu na Johnym“ je připisována straně 50 Gemmellovy Legendy. Ve skutečnosti ovšem pochází z Pratchettova Johnny - Jen ty můžeš zachránit lidstvo (povšimněte si, že jméno je opsáno špatně a v knize také je „by tam mělo bejt“), jak naznačuje člověku se základní orientací v SF&F už její obsah. A co víc, „'Budeme tam včas, pane,' vyštěkl a odklusal v dvojstupu“, údajně ze s. 142 Legendy, jsem nenašel ani v ní, ani v Pratchettovi. Jé, nechci vidět, jak si tohle zase odskáčeme...

       O hrůzách Vivisektoru se už zde mluvilo. Petře, co se ti tak nelíbilo na recenzích Carda? Vždyť oba dostali po čtyřech hvězdičkách, tak můžeš ještě být rád, na rozdíl od odstřelu Dicka. Mě zase vytočila recenze (chválabohu už předposledního) Gibsona. Člověk to čte a zírá: má mozek vypálený od heavy metalu Jan Petričko, nebo Ivan Adamovič? Protože sloučit jejich náhledy prostě nejde (tedy, ne že bych měl pochyby ;-) „Kdo ví čí tuší, jak obtížně se Gibson překládá, aby byl tuzemci jaksepatří srozumitelný a jasný, ví své“ - ano, já o překladech Gibsona VÍM své, ale tvrdit, že Šárka Bartesová je mírně nadprůměrná, bych si nedovolil ani namol ožralý a s revolverem u hlavy. V časopise Host je rubrika ukázek nazvaná Myslet esejem, což na díl o MC Putnovi upravili „(Ne)myslet esejem“. Vytýkali mu tam mj. nadužívání bezobsažné „putnovské triády“ metaforických výčtů, ale vedle „styl, který vybrušuje, rozvíjí a všelijak jinak hýčká“ či „jeho nohsledi, epigoni či ostatní kolegové z branže“ to není nic. A nevím, má-li popis „'Chaseovský' dandy-dobrodruh Clin Lane se živí jako stopař 'otisků' proběhlých informací“ odkazovat (bůhvíproč) na Koontzovu knihu Osamělí lovci, nebo snad hlavního hrdinu Neuromancera, akorát že ten se jmenuje CASE... Heinrich Storch pokračuje v šíření bůhvíjak vyfantazírovaných zvěstí: za prodlevu ve vydávání Nekroskopa prý nemůžou problémy Polarisu, ale „smrt velice dobrého překladatele“ - totiž vcelku mladého Roberta Čapka, kterého opakovaně (a opodstatněně) pranýřovala Knihomorna, dokonce i právě v tomto čísle (tomu se říká když neví levice, co dělá pravice), a pokud vím, z Polarisu byl vyhnán svinským krokem, ale na jeho životaschopnosti se to nijak neprojevilo a teď seká pro KJV Feisty. Na druhé straně bychom ale neměli zapomenout, že v těch šesti stránkách se najdou i vnímavé recenze Egana a Housera od IA, a Šimeček přes kategoričnost svých soudů taky představuje příjemné osvěžení.

       Comicsová abeceda stále více sděluje jen to, jací jsou Rigor Mortis vtipní chlapíci, a stále méně se zabývá comicsem (tentokrát je poměr málem 2:1).

       Vymknuta z kloubů sama řeč šílí: filmoví recenzenti Ikarie se zrodili, aby prznili ji. Sledujte se mnou: „Rána do hlavy zanechala zřejmě následky, v jejíž (!!!) důsledcích se Andy do skokanky zamiluje“. Představa, jak vlkodlak špikuje své oběti („se střídají s žertovnými debatami Andyho s jeho nemrtvými, pozvolna se rozpadajícími obětmi, prošpikovanými nemalou dávkou černého humoru“ - no dobře, dá se tomu porozumět i správně, ale co to sakra říká? že žertovné debaty jsou prošpikované humorem?), je taky zajímavá. A co to má být s tím Americkým vlkodlakem v Praze? Existuje nějaký takový zetkový film, nebo je to představa Petra Černého, jak vyjádřit pochvalu? Marek Dobeš se tentokrát taky moc nevytáhl: „tentokrát si snad nechali tvůrci od trikařů platit za to, že je smějí vpustit do filmu“. Fajn, rozumím, že triky jsou špatné, ale zamyslete se - kdyby někdo tvůrcům povoloval, koho smějí vpustit do filmu, tak by vyžadoval úplatek on. Buď „že je vpustí do filmu“, nebo „že smějí do filmu“, kde podmět jsou pokaždé ti druzí, ale ne obojí najednou. Že by klon vyrazil za rodinou svého vzoru „hnán originální genetickou informací“, je taky nesmysl, ale není jasné, netvrdí-li to už film. Ostatně musí to být opravdu strhující až interaktivní podívaná, vyznačuje-li se „psychoterorem všech jednajících postav včetně diváka“ (srovnej též Černého: „zůstane Andymu v ruce dámský střevíc včetně pořádné boule na hlavě“) a taky se „přetransformovává“. A mám z věty „Kdybych byl sexuální deviant, líbily by se mi nejvíc ztopořené bradavky hojně obnažovaných, krásných, oblých, pevných, mladých... áááh... prsů“ a implikace, že tomu tak nebylo, vyvozovat, že kdo není deviant, nemá nárok? Představoval jsem si perverzitu jinak... Jenže Čermák se taky domnívá, že se říká „v orginálním tempu“...

       Nalézt po tomhle všechny redundance ve vyhlášení videosoutěže už je drobnost na vydýchání.