Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Přečetl jsem si rozhorlený protigrafomanský článek Cyrila Broma a musím naň reagovat. Zřejmě bych mu prominul nějaké ty věcné chyby a nesmysly v textu tvrzené, avšak samotný tón mě svou nabubřelostí notně naštval.

       Cyril hned na konci prvého odstavce přirovnává špatné povídky k hovnům. Osobně nejsem přítel silných slov, ale budiž. Já bych spíše použil slovo „hnůj“, které lépe odpovídá pařeništi amatérské literatury, z nějž občas vypučí něco zajímavého (dnes už si asi málokterý městský člověk uvědomí, že ona hovna po staletí zúrodňovala půdu, která pak lidem skýtala potravu). Sama věta s použitou nadávkou je však nesmyslná. „Musím snad neustále žrát ....., abych si přitomínal, jak (mi) chutná vanilková zmrzlina?“ táže se Cyril řečnicky. Rozhodně nemusí. Pokud vím, jeho tažení proti špatným povídkám probíhá především v rámci literární komunity, do níž se sám dobrovolně integroval. Nikdo ho nenutí hodnotit práce přišlé do Workshopu ani číst Cenu Karla Čapka. Dělá to tak říkajíc na vlastní nebezpečí, pročež toho může vždycky nechat a věnovat se pouze četbě produkce oficiální, jež má přeci jen vyšší standard. Cyril asi nepochopil, že většina těchto prací je zákonitě nedobrá, protože do Workshopu posílají literarní pokusy především lidé, kteří si nejsou kvalitou svého psaní jisti a rovněž CKČ je především soutěží a hledáním mladých talentů — tedy autorů tápajících, kteří jsou zvědavi, jak na jejich práce zareaguje širší a objektivnější publikum nežli sourozenec či rodiče. A u dveří už číhá Cyril s řeznickým nožem…

       Hned vzápětí v krátkém článku následuje další nesmyslný odstavec. Tam se snad dokonce tvrdí, že literární vkus je nám geneticky dán (sic!). Genetická výbava Čechů se za poslední dvě století zajisté příliš nezměnila. Rád Cyrilovi přinesu některou ze slavných sbírek brozeneckých básní (třeba rychtáře Vaváka — písmáka a venkovského vzdělance), aby posoudil, zda na něj působí stejně mohutně jako na čtenáře zpřed oněch jeden a půl až dvou století.

       Kultura je samozřejmě věcí arbitrární — věcí dohody. Těžko si nevzpomenout, s jakým nadšením člověk hltal první tituly určitého žánru a jak jej po pár letech tytéž triky použité jinde smrtelně nudily — mnozí čtenáři nemají kupříkladu Tolkiena za nijak výjimečného, když si předtím načetli řadu jeho epigonů, kteří z něj během desetiletí vykradli, co mohli. Posouzení kvality či nekvality jazyka je ovšem výhradně otázka literární (a poslechové) zkušenosti; i v otázce posouzení samotného příběhu nejde jen o srovnání se zkušenostmi z našeho světa, ale i různá rafinovaná střídání tempa vyprávění, přímé řeči a popisu, časovou stavbu příběhu — to všechno nás může okouzlit, pokud na podobné fígle narazíme poprvé.

       Cyril se domnívá, že snad dokáže rozeznat dobrou povídku od špatné. Jaký omyl! Loni jsem zanášel do počítače hodnocení CKČ od zhruba čtyřiceti porotců — co člověk, to vkus, to názor. Ve stručných poznámkách (ať ústních či písemných) se jednomu dílu dostávalo: „Brilantní, nepsal to Neff!? jakož i „Tuhle (dámy prominou) sračku bych snad vyřadil, jak je špatná…“ Porotci, kteří donesli hodnocení až ke mně domů, obvykle skučeli, když nahlédli do fasciklu a viděli názory jiných hodnotitelů. A tak dále. Netvrdím, že by se prakticky všichni zúčastnění u části povídek neshodli na tom, že jsou prachmizerné, ale obraz není zdaleka tak černobílý, jak se nám Cyril snaží namluvit — je zde velké pole neurčité šedi, kterou každý čtenář vnímá jinak.

       Což mě přivádí k tomu, proč vlastně lidé píší. U nás, na rozdíl od Západu, asi nikoli pro peníze. V Česku existuje pouze námezdní kasta špatných překladatelů, kteří parazitují na těle literatury. Málokdo však na našem literárním pažitu pracuje proto, aby se snažil pěstovat co nejkomerčnější květinky.

       Autoři a autorky píší mimo jiné proto, aby se vyzvraceli(y) ze svých zážitků. Prosté literární prožití traumatu (začasté milostného) pomůže dané osobě, aby se s ním vyrovnala. Ne nadarmo někteří psychiatři dávají svým pacientům tužku a papír a nutí je zaznamenávat své pocity, stavy a prožitky na papír. To je taková autoterapie. Další lidé píší kvůli snění. Budovat si vlastní svět — to je cosi podivuhodného a krásného. Akt tvoření připomínající magii. Proto se to u děvčat tak hemží červenoknihovními scénami — ony o podobných věcech totiž holky více či méně i sní. Další autoři píší především pro vlastní potěšení či okruh známých a teprve pak dojdeme i ke skupině, která chce být zkrátka slavná (což je v našich podmínkách a v našem žánru ještě podivuhodnější představa, než že si dotyčnou autorku odvede krásný princ).

       A my to z těch lidí lámeme. My vyhlašujeme literární soutěže, my organizujeme Workshop, který všude zoufale inzeruje: „Pošlete nám svá díla a my vám je přečteme, zhodnotíme, napíšeme vám, co by se na nich dalo vylepšit, zkontaktujeme vás (budete-li chtít) se stejně postiženými lidmi“. Tohle, zdá se, Cyril dodnes nepochopil. Autor, který byl našimi výzvami vytažen ze své ulity, asi opravdu nemá zapotřebí číst rady, že si má uřezat prsty a nenapsat už nikdy ani řádku; a mladé děvče, které sní na papíře, zřejmě taky nepotřebuje slyšet, jak je blbé a nevzdělané.

       Tato reakce je dána především tím, že působím ve Workshopu a tak jsem se již s Cyrilovými projevy setkal. Reaguji na jeho článek tedy v nejširší rovině, spíše jako na jakýsi literární manifest než na pouhopouhou odpověď na jeden konkrétní stať/povídku. Ostatně, sebejistota prohlášení ve článku uvedených umožňuje sotva co jiného. Zřejmě bychom se tak měli hádat v nějakém vlastním literárním magazínu, leč Hromada zanikla již před lety. Ale Workshop je fandomovým „orgánem“ určeným pro péči o nové autory, takže se snad neděje nic nepřístojného.