Interkom: Filipika proti grafomanům

Když jsem si přečetl, že někdo v Interkomu obhajuje grafomany, mávl jsem nad tím rukou a spal jsem dál. Pak mě však přátelé z Workshopu požádali, abych se podíval na jejich polemiku a jako koordinátor zcenzuroval jejich chystané články. Doporučil jsem jim vypustit vše, čím by kromě sebe mohli kazit pověst i naší literární dílně, a pak jsem se zamyslel: Kdo mi to tu rozeštvává Workshop?

Cyril Brom se snažil potřít bludy Davida Šenka takovým způsobem, že Michael Bronec pocítil nutnost vyrukovat proti němu na obranu začínajících spisovatelů. Proč se členové Workshopu hádají mezi sebou ve sporu kolem mluvčího za grafomany? Podle mého soudu proto, že mu skočili na špek. David Šenk se nám snaží namluvit, že bez hor špatných povídek bychom nepoznali povídky dobré. Nesmysl. To napadne každého, koho ještě záplava mizerné „literatury“ nepřipravila o poslední zbytky rozumu. Tak to cítí i Cyril v prvním odstavci svého článku; pak se to ovšem pokouší vysvětlit a beznadějně padá do osidel Davida Šenka. Vývody o tom, že člověku stačí málo špatných povídek, aby se naučil rozlišovat dobré, že to snad máme v genech nebo co, jsou zcestné. Cyril nevědomky přijal argumentaci svého odpůrce, předpoklad, že člověk se musí učit rozeznávat dobro a zlo, a od takového nepochopení jádra problému už je jen krůček k tomu, aby svým tažením proti zlu vzbudil v Michaelovi dojem, že chce vraždit neviňátka.

Dobrá literatura je dobrá proto, že čtenářům něco dává. Ne každá dobrá literatura je srozumitelná všem, aby člověku dala to, co obsahuje, musí se ten člověk učit – čtením dobré literatury, v žádném případě četbou té špatné. Špatná literatura se vyznačuje tím, že nic nedává, mnohdy dokonce bere. Číst vzorky špatné literatury a učit se, jak se takový škvár pozná (pokud možno dříve, než ho člověk dočte) je potřeba jen proto, že nás pořád nějací grafomani zásobují špatnou literaturou, a jenom k tomu, aby se čtenář té špatné literatuře pokud možno zdaleka vyhnul. V ideálním případě za nás tuhle špinavou práci udělají redaktoři a nám už nezbývá než si z dobré literatury vybrat tu, která je pro nás osobně nejlepší. David Šenk by mohl stejně dobře tvrdit, že máme naslouchat lžím, abychom lépe poznali pravdu. Nebo by mohl jít do Haagu obhajovat válečné zločince – kdyby se na Balkáně nevraždilo, jak bychom u nás poznali, že žijeme v míru?

Lépe než Cyril Brom chápe význam špatných povídek Michael Bronec, když je přirovnává ke kompostu, na kterém možná něco vyroste. Jeho přirovnání však kulhá v tom, že budeme-li živit začínajícího spisovatele špatnými povídkami, nad plody jeho práce trpce zapláčeme. (On snad ani nic takového nedoporučuje.) Spisovatel potřebuje stejně jako čtenář číst především dobrou literaturu, nicméně pár špatných povídek jako odstrašující příklad občas upotřebit může. Nejvíce pak potřebuje vlastní špatné povídky – psát dobře se naučí jedině tak, že bude psát, a ze začátku píše špatně každý. Pro spisovatele má narozdíl od čtenáře význam seznámit se s nejčastějšími chybami – aby se jim vyhnul – a hlavně musí odhalit vlastní chyby – aby je odstranil.

Prvním, koho budou vaše literární díla zajímat bez ohledu na kvalitu, je váš psycholog. Není možná všeobecně známo, že psychoterapie se obvykle neomezuje na léčbu duševních chorob, nýbrž směřuje k harmonickému rozvoji osobnosti. I duševně zdravý člověk udělá dobře, když občas navštíví psychologa, stejně jako fyzicky zdravý člověk udělá dobře, když se nechá očkovat, bude se otužovat a bude pravidelně cvičit. (Já sám tak nečiním, protože nechci utrácet za soukromého psychologa, nechci zdržovat státního od pomoci potřebnějším, a navíc jsem sebevědomý hlupák, který všechno řeší nejraději svépomocí.) Literární tvorba bývá zhusta vynikajícím diagnostickým prostředkem, a pokud si do ní necháte od psychologa mluvit, může posloužit i jako nástroj psychoterapie. Po literární stránce vám kromě nevěrohodné psychologie postav, která často pochází z pouhé nezkušenosti autora, může psycholog pomoci například se stereotypním opakováním zápletky, s jednotvárným rozvržením kladných a záporných hrdinů, s obsedantními tématy nebo s tématy naopak tabuizovanými.

Psycholog je pravděpodobně jediný člověk, kterému můžete předložit opravdu všechno, co napíšete. Zatímco psychologický rozbor svého díla si musíte sami udělat pouze v případě, že se chcete obejít bez psychologa, literární sebekritika je naprosto nutná. Nejste-li jí schopni, je nutná návštěva u psychologa.

Ve chvíli, kdy už jste ze svých děl odstranili nejzřejmější chyby, kdy už sami nepřicházíte na nic, co byste měli odstranit, opravit, zdokonalit nebo přidat, přichází čas kritiků. Záleží na vašem dojmu z vlastního díla a na vašem sebevědomí, zda zvolíte dobrovolné kritiky, anebo redaktory. Dobrovolné kritiky najdete mezi svými přáteli nebo v literárních dílnách, například té naší. Přečtou si, co jste napsali, a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vám řeknou nebo napíšou, v čem děláte chybu a jak byste se mohli zlepšit. Dobrovolným kritikům se předkládají díla, ve kterých cítíte nějaký nedostatek, ale nedokážete ho najít, případně díla, která vám všichni redaktoři omlátili o hlavu, a vy nechápete proč. Pokud vám dobrovolní kritici nepomohou, doporučuji opět psychologa – kdyby nic jiného, naučí vás aspoň, jak si najít lepší přátele.

Máte-li před sebou konečně dílo, se kterým jste spokojeni, případně haldu kladných posudků od dobrovolných kritiků, přišel čas vyrazit mezi redaktory. Nesežerou vás, ale někteří se budou tvářit, jako by to měli v úmyslu – nemějte jim to za zlé, to s nimi provedli grafomani. Redaktoři čtou poctivě všechno, co jim přijde na stůl, byť ne vždy až do konce, a hodnotí, zda je to dost dobré, aby si to mohli dovolit vydat. K redaktorům můžete v zásadě počítat i porotce soutěží, ve vztahu k autorům se téměř neliší. Někteří z redaktorů, když dílo odmítnou, se snaží i vysvětlit, proč se jim nehodí, a poradit co s tím, ale nelze na to spoléhat nebo to dokonce vyžadovat. V žádném případě pak nelze vyžadovat publikování díla.

Velmi důležitá je pro začínajícího spisovatele schopnost přijímat kritiku. Tomu, kdo veškerou kritiku zarputile odmítá, zřejmě nepomůže ani opakované doporučení, aby navštívil psychologa. Dokud nezačne vážně ohrožovat své okolí a nebude mu soudně nařízena detenční psychiatrická péče, nelze pro něj nic učinit a nezbývá, než mu dát přiměřeně tvrdě najevo, že ty jeho bláboly nikdo číst nebude. Tomu, kdo naopak uzná všechno, co mu kdo řekne, lze aspoň doporučit toho psychologa; jestliže ho nevyhledá včas, pravděpodobně se nervově zhroutí a skončí na psychiatrii, ovšem na otevřeném oddělení a s lepší prognózou než předchozí zmíněný typ. Kritiku nutno přijímati kriticky. Do hodnocení každého kritika se promítá jeho osobnost, snadno vám může doporučit pro zdokonalení díla něco, co přímo odporuje vašemu autorskému záměru. Redaktoři navíc mívají určitou představu, pro jaký okruh čtenářů vydávají knihy nebo časopis, a tak čas od času odmítnou něco ne proto, že by to bylo špatné, ale proto, že se to pro jejich typického čtenáře, jak si ho představují, nehodí. Něco takového často píšou jako pouhou zdvořilostní frázi, leč neradno zapomínat, že někdy to může být i pravda. Rady, jak psát lépe, redaktoři zpravidla nabízejí tomu, v kom zvětřili nadějného nového kmenového autora; pak se musíte rozhodnout, zda vám vyhovuje, čím vás chtějí mít, anebo zda raději zkusíte štěstí jinde, v redakci vydávající pro jiný okruh čtenářů.

V zásadě každý, kdo se umí učit, si může vypilovat techniku psaní natolik, aby byl někdo ochoten jeho díla vydávat, případně aby je byl někdo ochoten kupovat, když si je vydá vlastním nákladem. Cestu k ovládnutí řemesla dokáže projít snad každý, jen se musí rozhodnout, zda mu ta cesta stojí za to. Toto rozhodnutí souvisí aspoň částečně s otázkou, kterou by si měl každý spisovatel zodpovědět nejlépe ještě před tím, než vynaloží spoustu energie na popsání haldy papíru: Mám o čem psát? V zásadě je sice možné psát i publikovat (ba dokonce i číst) jednoduchou zábavnou literaturu bez hlubšího obsahu, ale má to smysl, pokud existuje jiná, podobně zábavná literatura, která má navíc hlubší obsah? Protože látku k psaní člověk obvykle shromažďuje během života, musí se, bohužel, pro učení se řemeslu obvykle rozhodnout dříve, než nějakou nasbírá. Jeho rozhodnutí je tak sázkou do loterie. Trochu snad může pomoci psycholog, otestovat nějaké sklony, způsob vnímání světa a tak podobně, ale vševědoucí není. Takže si člověk vsadí. Většinou prohraje. Asi jediné, co se s tím dá dělat, je pozorovat svět, sbírat zkušenosti a přemýšlet nad nimi. A samozřejmě nepsat (jinak než cvičně), dokud nemám co říct.

Grafoman je člověk, který odmítl uznat prohru. Tedy klasický klinický grafoman je člověk trpící nutkavou tohou psát, ať už dobře nebo špatně, a nejspíš taky bez ohledu na to, zda to po něm někdo bude číst. Pokud ho z toho žádný psycholog nevyléčí, měl by aspoň ovládnout to řemeslo, aby svá díla dokázal po sobě číst on sám, a možná mít stále na paměti, že nemá svými výtvory obtěžovat čtenáře. Takový člověk často škodí sám sobě, když nasbírá látku na jednu dobrou povídku a rozmělní ji do deseti románů. Po ovládnutí řemesla snad může dělat novináře, ale jestli mu činí potíže psát stručně a krátit své výtvory a jestli nepřekonatelně touží po čtenářích, lze mu už doporučit snad jen dobrodružný život ve stylu Jacka Londona nebo Otakara Batličky – když to přežije a ještě někdy něco napíše, bude mít o čem.

Ty, kteří odmítli uznat prohru v sázce na literaturu, nicméně grafomany běžně nazýváme. Ti nejhorší z nich trpí spíše megalomanií než grafomanií; megalomany je občas nutné střílet, jinak se stanou diktátory a budou střílet jiné, ale dokud řádí jen v literatuře, vystačíme obvykle s méně drastickými prostředky. Většinou bývají vcelku neškodní, až na to, že občas dohánějí redaktory k šílenství. Jen zřídkakdy se spokojí s jedním zdvořilým odmítnutím. Dožadují se vydání svého veledíla, mnohdy dosti agresivně, i když se zpravidla neuchýlí k násilí. Někteří, a těm již určitě nepřísluší diagnóza grafomanie, žádají, aby za ně jejich veleromán napsal (za úplatu nebo podíl na nepochybně nemalém zisku) někdo jiný. Některé stačí zdvořile odmítnout několikrát, jiné je nutno odmítnout méně zdvořile. Některé nezbývá než ignorovat. Naštěstí jsem dosud neslyšel, že by v nějaké redakci musela zasahovat policie.

David Šenk patří jako grafoman k těm zcela neškodným – snad. Odhaduji, že snad ani neobtěžuje redaktory opakovanými žádostmi o zveřejnění svých povídek. Zdá se, že má i dobrou vůli ovládnout něco z řemesla, a tak mu sem tam někdo něco vydá. Jeho povídku ze Studentského almanachu 1998 by sice těžko vydal někdo, komu nestačí, že „tohle napsal nějaký student,“ a do Interkomu svou povídku propašoval jako součást polemiky, ale každý úspěch potěší. Největší chybou jeho děl se zdá být logika jdoucí přes mrtvoly: autor si vytkne cíl, nějaký závěr, který by měl z povídky vyplynout, a pak jde, bez ohledu na skutečnost, bez ohledu na souvislosti, sem a tam, hop a skok, a najednou je v cíli. Sám neví jak, ale hlavně že je tam. Díky tomu je nebezpečný jako demagog, neboť jeho odpůrci se tím chaosem snadno dají zmást, že ani nepostřehnou, jak při své argumentaci přijali jeho předpoklady. Pak se mi kvůli němu rozhádají přátelé a vedou neplodné polemiky v Interkomu, místo aby společnými silami pomáhali začínajícím autorům ovládnout řemeslo a snad se i vymanit z osidel grafomanie.

Grafomani nemají žádná práva kromě těch, která náleží každému člověku. Naopak čtenáři mají právo na přiměřenou obranu, vnucuje-li jim někdo grafomanské bláboly ke čtení. Naštěstí tato obrana nemusí většinou být nijak tvrdá, zpravidla stačí nečíst to a varovat přátele. Navíc i grafoman má šanci naučit se obstojně psát, pokud je ochoten věnovat tomu dostatečné úsilí. Ukázkovým grafomanem v klinickém slova smyslu byl podle vlastních slov kupříkladu Isaac Asimov. Ani grafoman nemusí být pro literaturu ztracen, pokud si uvědomí, že spisovatelé jsou tady pro čtenáře a nikoli naopak.