Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Česká reportérka Věra Šťovíčková v tak optimistické druhé polovině 60. let o Africe tvrdila, že doba, kdy novinové titulky podezřívaly Afriku, že je snad nemocná a že není zralá pro nezávislost, je nenávratně pryč. Ve své knize o černém kontinentu nazvané nadšeně Prostor pro naději přesvědčeně tvrdí: „Byla to špatná diagnóza.“ I zřejmě ve světě nejznámější český arabista Karel Petráček ve své knize Islám a obraty času předpokládal, že postupující sekularizaci světa se nevyhne ani svět islámu.

       Mýlili se však oba - a nejen oni, ale také desítky světových odborníků. Ropná krize počátku 70. let svět obrátila naruby a vlastně umožnila odklon řady islámských režimu od pro-evropské či pro-americké politiky, která v oněch mimoevropských zemích byla často chápána jako příliš pro-křesťanská a tedy proti-islámská a většinu na ropu chudých, ale současně na ní závislých afrických zemí uvrhla ještě do většího marasmu.

       Pesimismus 70. let pak přinesl postupný izolacionismus světa vůči Africe. Spojené státy se zaměřily na postupnou demokratizaci a dekomunizaci Latinské Ameriky, tedy svého nejbližšího sousedství, dále pak prvně v historii začaly seriozněji a intenzivněji pronikat na Blízký východ, hospodářsky pak pro ně měla význam Asie. Zájem o Afriku neměla až na výjimky ani východní ani západní Evropa. Zatímco boj o dominaci v Asii vrcholil hned několika vietnamskými válkami, sovětskou intervencí v Afghánistánu a masovou podporou hned několika ostře protikomunistických režimů jako Thajsko či Pákistán Spojenými státy, Afrika byla jen okrajovou oblastí světové šachovnice, o níž seriozně neměl zájem vůbec nikdo.

       Toho důkazem je několik větších občanských válek v oblasti, tedy např. konflikty, které vznikly v 60. a 70. letech v Angole, Mozambiku, Kongu, Etiopii, Súdánu či Somálsku. Byť některé z režimů měly na Afriku velkou podporu některé z velmocí, tato podpora zase nebyla míněna tak vážně, aby donutila některou z mateřských zemí obou bloků k přímé intervenci a tím možnému řešení konfliktu. A polovičatý přístup pokračuje i dnes, byť se - možná - blízká na lepší časy.

       Experti na Afriku dnes zdůrazňují pozitivní změny v afrických zemích - uvádějí, kolik režimů je dnes demokratických (říkejme spíše pseudodemokratických) ve srovnání s minulými desetiletími, jak některé země zvyšují svůj hrubý národní produkt o desítku i více procent, ale jedná se jen o fikci, která se však - bohužel přenese do století jedenadvacátého.

       Podívejme se proto na několik oblastí lidské činnosti, které by ve spojitosti s Afrikou měly nejvíce ovlivňovat svět 21. století.

Proces, který vedl k dnešní podobě euroamerické civilizace, nebyl jednoduchý ani krátký. Všechny země tzv. prvního světa musely projít více než stoletým procesem industrializace, kdy většina pracovní síly postupně opustila zemědělský sektor a také venkovské oblasti a vstoupila do průmyslu či alespoň se stala součástí městské populace, kde zvýšila svou produktivitu práce. Tento proces byl započat i v Africe, je však v řadě detailů odlišný. Především proces migrace obyvatelstva do měst není dostatečně pozvolný na to, aby pouze minimálně rozvinutá africká velká města byla schopna vstřebat toto množství nekvalifikovaných a často doslova nekvalifikovatelných pracovních sil. Migrace pak dále není doprovázena změnami v infrastruktuře, takže města se postupně mění v rozpadající se megalopole rodem z prvního dílu Šíleného Maxe s minimem pracovních příležitostí při současném sílícím nedostatku potravin, které není pro neexistenci dopravní sítě do měst jak dovézt. Není proto neobvyklé, že městská nezaměstnanost může hravě dosahovat více než 50 ba dokonce 75 procent.

       Úbytkem obyvatelstva na venkově tak současně jednotlivé státy přestávají být soběstačné i v zemědělské produkci (a to přesto, že ta nadále tvoří většinu hrubého národního produktu), přičemž průmyslová produkce skomírá pro nedostatek domácích i zahraničních investic i kvalifikované pracovní síly. Sektor služeb pak prakticky neexistuje, navíc postupně odumírá státní sektor, který se není schopen z minimálních příjmů do státního rozpočtu ufinancovat, a stát se postupně rozpadá, aniž by vznikla jakákoliv nová kvalita. Obyvatelé žijící bez možností a perspektivy pak takovýto téměř neexistující stát většinou sami zlikvidují se zbraní v ruce - Libérie, Somálsko, Sierra Leone, bývalý Zair. Pokračování tohoto trendu se dočkáme nejspíš i ve 21. století. Přesto se budou velmi postupně vytvářet první oázy stabilních ekonomik, což při existenci téměř padesáti afrických států bude znamenat jen kapku v moři. Na africké poměry stabilní a rozvíjející se ekonomiky budou buď úzce spjaty s tvrdými diktátorskými režimy, které udrží pevně pod kontrolou celou ekonomiku i své občany a jejich představitelé budou - alespoň zčásti - financovat nejen sebe, ale i stát a své spoluobčany, nebo - v druhém případě - tyto ekonomiky budou úzce napojeny na bývalé koloniální velmoci, jejichž ekonomickými polokoloniemi se vědomě stanou...

       Na 21. století myslí ale také afričtí vládcové, už minimálně ve třech zemích vznikly velké projekty rozvoje pro 21. století. Zatímco na africké poměry velmi demokratický a schopný ghanský prezident Rawlings svou vizi směruje pouze k roku 2010, nedávno zesnulý nigérijský diktátor Abacha už mluvil o roce 2020, největším africkým futurologem se však stává nedávno zvolený libérijský prezident (dříve velitel jedné z bojujících armád v občanské válce) Charles Taylor, který pro svou naprosto zdevastovanou zemi vymyslel vizi dokonce roku 2024. Všechny tyto vize představují své země jako rozvíjející se a kvetoucí státy s kvalitní průmyslovou výrobou a efektivním zemědělstvím. To jak však tyto země budou vypadat opravdu, nevím, jisté však je, že určitě nebudou vypadat tak, jak je popisují tyto vize. Stačí si totiž vzpomenout na výpočet expertů OSN, kteří dospěli k názoru, že při současném pozitivním trendu dosáhne západoafrická republika Togo úrovně Německa za pouhých 804 let!

Opět se vraťme k období posledních sto či sto padesáti let v Evropě a Americe. Bez přesunu velké části obyvatelstva do měst nemohla být zlepšena kvalita školství, které bylo u městské populace vždy na vyšší úrovni. V Africe však školství skomírá i ve městech, takže ani městské obyvatelstvo není dostatečně kvalifikováno. Bez postupného nárustu vzdělanosti však nemůže dojít ani k zásadním demokratickým změnám v politické struktuře. Ne nadarmo bylo třeba takové volební právo v naší oblasti několik desítek let modifikováno a rozšiřováno až do dnešní podoby všeobecného volebního práva. Ne nadarmo bylo v minulosti volební právo omezováno - a tato omezení měla do jisté míry neumožnit zapojení „nevzdělaných“ a politické principy nechápajících mas obyvatelstva do rozhodovacího procesu.

       Africké státy jsou však přes masovou negramotnost a nedostatečnou vzdělanost svého obyvatelstva nuceny k okamžitému a plnému přisvojení si euroamerického politického systému. To však porušuje už tak dost nestabilní situaci. Jak totiž má volit volič, který neumí číst a psát, nemá žádné vzdělání a jediné, podle čeho si může vybírat je jeho etnická příslušnost? Způsobuje to pak pouze časté nadvlády nevědomé většiny nad lépe vzdělanými a zodpovědnějšími menšinami. Toto je například Rwanda a Burundi, kde bývalí koloniální vládci Belgičané vědomě podporovali tutsijskou menšinu oproti hutuské většině.

       Čím více se svět globalizuje, tím více se bude dále prohlubovat rozpor mezi euroatlantickými tužbami a africkými možnostmi. Krásně je to vidět na situaci v bývalém Zairu, neboli dnes Konžské demokratické republice.

       Britský týdeník The Economist po pouhém roce vlády konžského prezidenta Kabily napsal: „Byl prostě katastrofou. Měl plno krásných slov: zavázal se liberalizovat politický život, dodržovat lidská práva, vzkřísit hospodářství a uspořádat volby. Místo toho se ale změnil v autoritářského tribalistu, věznil své politické odpůrce, neuspěl v zavedení slíbených ekonomických reforem... Popudil proti sobě OSN, která se snažila vyšetřit masakry uprchlíků, k nimž došlo v době jeho cestě k moci. Kabilova mocenská opora se postupně zúžila na jeho příbuzenstvo a rodnou provincii. A úplně nejnebezpečnějším pro jeho přežití bylo to, že rozlítil své sousedy a bývalé spojence, kteří se teď na něj vrhli.“ S těmito názory nelze nesouhlasit, pokud by ale Kabila mohl reálně udělat něco jiného.

       Lze snad za jeden jediný rok liberalizovat politický život země velké jako Evropa, které naprosto chybí infrastruktura a má k padesáti miliónům obyvatel? Mohl snad lidská práva dodržovat tak, jak to chápeme my - v situaci, kdy část země byla pod kontrolou různých soupeřících frakcí jeho odpůrců? To mohl zřejmě jen velmi těžko, i kdyby chtěl.

       Naopak: kolik peněz, sil a lidí by potřeboval jen na to, aby dokázal revitalizovat alespoň diamantové a zlaté doly, kolik letadel, rypadel a nákladních vozů by bylo zapotřebí - a mohl je od světa dostat za pouhý rok? A bez alespoň trochu revitalizované ekonomiky těžko mohl uspořádat takové volby, které by byly alespoň pokusem o nastolení demokracie.

       To, co Kabila dělal a co mu The Economist vyčítá, bylo totiž v podstatě to jediné, co dělat mohl. Bez autoritativní vlády by se Konžská demokratická republika začala rozpadat, v optimistickém případě na dvě, respektive tři části (tedy na jih a západ s doly a hlavním městem a východ v oblasti velkých jezer) nebo na neomezené množství „údělných knížectví“.

       

       Afrika je - a nedojde-li ke změně přístupu tzv. civilizovaného světa - i nadále bude pod dvojím tlakem a tento trend se zřejmě bohužel prohloubí ve 21. století. Vládcové budou nuceni dodržovat desítky rozličných často sporných i rozporných nepsaných principů mezinárodního společenství a také v OSN a jiných mezinárodních organizacích usnesených pravidel. Budou muset dodržovat lidská práva i množství vypouštěných freounů, bezpečnost letového provozu i diplomatické imunity. Toho budou samozřejmě schopni jen v případě, že vybudují stabilní stát s na tamní poměry přebujelým byrokratickým aparátem, který bude nutno platit. To však bude možné zřejmě pouze při zavedení nepříliš demokratických principů.

       Má-li tedy Afrika ve 21. století žít a ne jen živořit, budou se muset afričtí vládci alespoň snažit tvářit jako svébytní demokraté, což zatím příliš neumí. Svět naopak se bude muset přizpůsobit situaci, kde stabilita a rozvoj budou alespoň v některých oblastech světa potichu nadřazeny některým univerzálně platným principům.

       Vzorem (ať už se nám to bude líbit či ne) modelu oboustranných ústupků pro 21. století by třeba mohla být Libérie, která se v letech 1989 až 97 zmítala v krvavé a bezohledné občanské válce, které nezabránily ani tisíce vojáků mírových sborů ze sousedních zemí a operace OSN a v níž nebyli nevinní, neboť všichni účastníci vraždili ty ostatní se stejnou vervou a nadšením. Nakonec všichni zůčastnění klanoví vůdci (včetně jistého Taylora, který válku o vánocích 89 vyvolal) přestali válčit a podvolili se akceptovat demokratické volby, v nichž byli ovšem jedinými kandidáty, kteří mohli mít úspěch. Ve volbách pak zvítězil vůdce nejsilnější frakce - opět jmenovaný Taylor, kterému se podařilo jen legitimně získat to, oč se se zbraní v ruce snažil celou dobu. Taylor se tak stal demokraticky zvoleným prezidentem, avšak... Pokud ve volbách vítězí nejlepší a kandidáty jsou pouze řezníci, stane se prezidentem logicky ten nejlepší... řezník.

       Nesporné však zůstává, že po osmi letech je v Libérii klid, pořádek, úředníci i učitelé dostávají plat, začaly se opravovat budovy atd atd. Cenou za tento klid je však akceptace jednoho z těch který lidská práva porušoval na prezidentském křesle...

Světová zdravotnická organizace vyhlásila v 60. letech frontální útok proti největší africké metle malárii, tedy proti jejímu přenašeči, jednomu z druhů komárů Anopheles. Neuspěla tehdy a tak se vrhla na další metlu třetího světa - pravé neštovice. V roce 1978 byl vyléčen údajně poslední nemocný člověk kdesi v Somálsku a WHO si připsala velký úspěch. V tu dobu už ale v tehdejším Zairu (a jak se dnes ukazuje, i v jiných zemích) si začala vybírat svou daň další záludná nemoc, teprve mnohem později nazvaná AIDS.

       A opět za jejím vznikem stojí nejnemocnější srdce kontinentu, o kterém jsme už mluvili několikrát - Kongo, právě tam na tzv. kinshaské silnici, která de facto dnes už neexistuje a dříve spojovala západní pobřeží s východem kontinentu, se asi někde poprvé zřejmě náhodou od jakési opice nakazil onen už nikdy nepoznaný pacient číslo 1, kterému můžeme za AIDS poděkovat. Ten, jehož výjimečnost spočívala v tom, že dokázal onemocnět na dosud pouze zvířecí smrtelnou chorobu a ještě než za několik let zemřel, dokázal jí v dobách občanské války nakazit jistě desítky dalších osob.

       Ze stejných míst zřejmě pochází i další nemoci, které nám však připadají vzdálené a téměř nepravděpodobné - nejen novináři zprofanovaná hemoragická horečka Ebola, která vás zabije z více než devadesátiprocentní pravděpodobností do týdne až čtrnácti dnů, ale i její mnohem méně známější, leč ještě děsivější příbuzní, Marburská horečka, horečka Lassa či libozvučně nazvaná horečka onyongo-nyongo.

       Otevíráním se Afriky světu a světa Africe se pak lehce může stát to, co je zatím nepředstavitelné - přenos některé z nich (či jiné úplně neznámé) do Evropy a její rozšíření. Stačí připomenout relativně málo nebezpečné morové nákazy přinesené do Evropy při ve srovnání s dneškem velmi neefektivním stěhováním národů.

       Při smrtelnosti blízké sto procentům, několikadenní inkubační době i při neexistenci specifického léku se takováto dosud nepříliš poznaná nemoc vyznačující se vysokou virulentností může lehce rozšířit v hustě obydlených oblastech, které zatím zachraňuje právě katastrofální zaostalost Afriky, tedy specificky fakt, že nemocný se prostě do Evropy nedostane včas, tedy dříve než umře - je však jen otázkou času, kdy se tak stane. Navíc jak u Eboly tak u Marburské horečky byla experimentálně prokázána možnost přenosu viru vzduchem a vůbec jejich neobyčejná odolnost. Například virus HIV způsobující AIDS přežije na vzduchu pouhých 20 vteřin, zatímco původce Marburské horečky vydrží i 5 dní a navíc pod vodou!

       Dvacáté první století některou z těchto chorob z Afriky dozajista přinese a vyvolá tak další odpor vůči tomuto neměnícímu se zaostalému kontinentu.

       

       Shrňme si co tedy, od Afriky a z Afriky můžeme ve 21. století čekat?

       Politicky bude Afrika nadále nestabilním kontinentem, kde se rozdíly mezi státy budou zvyšovat. Bude sice ubývat občanských válek, ale výměnou za konflikty spíše regionální, bez velké angažovanosti velmocí, boji budou zachváceny větší oblasti a tak se jim dostane také větší popularizace ve světě.

       Politickou nestabilitu bude následovat nestabilita ekonomická, ve velké části zemí bude dále stagnovat produkce, nebude se zlepšovat infrastruktura a v návaznosti na to bude zase zpětně docházet k odstředivým tendencím, které budou dále prohlubovat nestabilitu politickou a tak dále dokola. Investice se budou diverzifikovat jen na několik málo států, zatímco v těch ostatních budou podnikat pouze noví dobrodruzi a hazardéři riskující velkou ztrátu a věřící ve velký zisk.

       Bez ekonomické podpory a politické stability začne dále odumírat tradiční kultura, staré hodnoty však budou nahrazeny jen zčásti novými importovanými, neboť na masový import nebude ze strany světa zájem a ze strany domácího obyvatelstva zase nedostatek financí (ne náhodou je subsaharská Afrika - kromě jižní Afriky - jedinou oblastí světa, kde nenajdete McDonalds).

       Africké megalopole se budou zmítat ve víru kriminality vyvolané vysokou nezaměstnaností, což ještě více prohloubí nedůvěru Evropy, která bude znát především hlavní města.

       

       A že tento pesimistický obraz je vlastní i samotným Afričanům, lze potvrdit i na původní africké science fiction. Zmíním se o dvou dílech ukazujících Afriku 21. století. Jihoafričan Peter Wilhelm v románu Maska svobody popisuje jižní Afriku příštích desetiletí jako místo, kde se pouze válčí, městy se potulují bandy zločinců a AIDS je všudypřítomné. Podobně Afriku vidí expert Světové zdravotnické organizace a univerzitní spolužák Michaela Crichtona Ghanec Kodwo Abaidoo, jehož román Černé šílenství ukazuje regionální války ve fiktivních afrických stáech 20. let 21. století.