Logo rubriky
3-4/1999
  (162)
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK   
 
Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Proč na Draconu přednáším o psychologii

Když jsem začínal psát sci-fi, myslel jsem si, že mě na ní nejvíc vzrušují všelijaká technická hejblata. Později jsem dospěl k názoru, že ještě zajímavější jsou reakce lidí na ně. V současnosti se domnívám, že skutečně nejzajímavější a nejdramatičtější je způsob, jak lidé prožívají to, co se jim děje, a hejblata jen plní funkci jakéhosi spouštěče mezních situací.
       Představte si například, na co byste kladli důraz v případě, že byste museli vytvořit tým s nějakým člověkem. Asi by pro vás nebylo důležité jen jaký úkol před vámi stojí a jaká hejblata máte k dispozici, ale i jaký váš partner je. Dejme tomu, že by měl následující vlastnosti:
       Vždycky by musel mít pravdu. Jednal by způsobem „všechno nebo nic“, „buď - a nebo“. Cítil by se dobře jen ve vyhrocených situacích a kdyby jich nebylo podle jeho gusta dost, sám by takové vytvářel provokacemi, vyvoláváním hádek. Na vše by reagoval nepřiměřenými emocemi. Byl by pevně přesvědčen o správnosti jedné myšlenky či ideologie, případně dokonalosti některé osoby (možná právě vás) a všechny ostatní by bagatelizoval a zatracoval. Negativně by reagoval na jakýkoli projev vaší spontaneity, třeba jen nevinný žertík. Byl by nepružný, neschopný měnit v případě potřeby předem vypracované plány. Nebyl by schopen rozeznat a vyjádřit ani své vlastní pocity, natož vaše či někoho jiného.
       Být s tímto člověkem na jedné lodi by byl už sám o sobě pořádný horror, že? Ani by se právě nemusela potápět.
       Pravděpodobně se už každý z vás setkal s někým, kdo přinejmenším několik z výše uvedených vlastností má. Nepochybuji o tom, že kdo měl s takovým jedincem nějaký užší kontakt, svatosvatě se zapřísahá: Již nikdy více!
       Pravda přitom je, že takoví lidé jsou nemocní. I když třeba jejich tělo kypí zdravím, abnormální reakce na všední situace je prozrazují. Právě takové poruchy mě zajímají. Právě o takových lidech jsem na loňském Draconu přednášel.
       Komplex vlastností, které jsem stručně popsal, má společného jmenovatele: Nevíru v sebe, pocit vlastní bezcennosti a nemožnosti získat to, po čem toužím. To je problém, který trápí daleko víc našich bližních, než si myslíme. Možná, že naši potomci budou jednou 20. století charakterizovat ne jako století počítačů či prvních vesmírných letů, ale jako století epidemických psychických poruch.
       Psychicky narušení lidé prožívají dnes a denně dramata, která si nezadají se situací posádky mezihvězdné lodi, na níž se někde přepálil nějaký drátek. Nejhorší na tom je, že si to pořádně neuvědomují ani oni ani ti, kteří s nimi mají (ke své smůle) co do činění. Protože nevědí, v čem je jejich problém, reagují v rámci naučených schémat a pokračují v tápání bludným kruhem.
       Nebudu zde zdlouhavě rozebírat příčiny ani léčbu jednoho konkrétního psychického poškození, o kterém jsem přednášel. Koho z vás to zajímá, najděte si na Internetu stránku Jeronýma Klimeše
(e-mail: jklimes@amostypo.cz)
a jeho práci Reakce na ambivalentní objekty.
       My scifisté se rádi chlubíme, že jsme zaměřeni na budoucnost. Ke své škodě se přitom leckdy věnujeme spíš technický detailům a to důležité - ať už v nás nebo v našich bližních - přehlížíme. Co nám je platné, že umíme létat na Měsíc, jestliže nejsme spokojeni sami se sebou.
       Proto čím dál víc ignoruji technická hejblata a čím dál víc závidím lidem, kteří dokážou plně prožít prosté a obyčejné věci. Výlet do přírody místo cesty na Měsíc. Plameny v krbu místo slunečních erupcí. Proto jsem na Draconu - a rozhodně ne poprvé - přednášel o psychologii.
       A vzrušení z pokroku? Děkuju pěkně. Mám ho až až.
Václav Pícha
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK