Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Letos připadl svátek svatého Valentýna na neděli. Nešťastný den, protože vezměte svoji vyvolenou do restaurace na romantickou večeři při svíčkách, pak někam do společnosti a nakonec s ní prožijte noc plnou vášně, když druhý den vstáváte do práce. Proto se většina akcí pořádaných pro šťastně zamilované (no nedivte se, v naší zemi jsou nešťastně zamilovaní diskriminováni a parket plný osamělých jednotlivců ploužících se s nepřítomně debilním úsměvem jsem 14. února ještě neviděl) pořádala v předvečer jejich svátku. Upřímně řečeno, možná by se tomuto dni mělo říkat svátek závisti, protože nejenom já coby knihkupec, ale i drtivá většina ostatních obchodníků nakukovala v této pro ně okurkové sezóně do květinářství, a zelenala, a zelenala, a zelenala...

       Já osobně jsem na odpoledne 13.2. měl zcela jiné plány. Svatý Valentýn je údajně svátkem lásky jako takové, nejen té milenecké, ale i sourozenecké, rodičovské a vůbec lásky k lidem. Jelikož ke svým bližním jisté city také chovám, šel jsem se podívat na výstavu mučících nástrojů.

       Tato se konala v pražském Mansfeldském paláci v Karlově ulici č.2. Když jsem na stanici Staroměstská vylezl z metra, leželo široké daleké okolí pod sněhem, který navíc z nebe drobně připadával, nohy se mi na dlažebních kostkách pokrytých vodou v pevném skupenství šeredně smekaly, a ke všemu byla zima, že by člověk zákonnou manželku nevyhnal. Karlova ulice, to se rozumí, byla plná turistů a jiných bezdomovců. Učinil jsem díky nim zajímavé zjištění, že pouze Čechy jsou natolik civilizovaná země, aby se v nich po chodnících chodilo vpravo. Občané ostatních evropských států, od ruského medvěda po galského kohouta a od Anglie po Portugál, k této vymoženosti zatím nedospěli.

       Výrazné poutače před Mansfeldským palácem se přehlédnout nedaly, takže jsem byl jimi vyveden do prvního patra. Tam se o mne chvíli pokoušely mrákoty, když jsem zjistil, že vstupenka přijde na rovných sto korun českomoravskoslezských, ale nakonec jsem své těžce vydělané peníze přeci jen dal (aúú, to mi to trhalo srdce a peněženku).

       Řečeno slovy mučeného strašidla ze Zlatých časů ve Spessartu: „To byl požiteček, to byla lahoda!“. Expozice byla rozdělena do dvou sálů, ve kterých navíc chyběl hlídač, takže jste si mohli na leccos nenápadně šáhnout. A řeknu vám, když jsem položil ruku na opěradlo židle čarodějnic - samozřejmě pobité hřeby -, a představil si, že ta sesle má navíc plechové sedátko, které pod váma rozpalují, tak mi nebylo příjemně.

       K vidění je opravdu leccos. Zaujala mne třeba „labuť“, věcička používaná kolem roku 1550 v Římě, ve které se vlastně mučený zpracovával doslova sám. Jde o železnou konstrukci, do které vám upevnili hlavu a končetiny tak, že jste skončil jako skrčenec ležíc na zádech, s rukama a nohama blízko u těla, neschopen se pohnout. Tato pozice byla pečlivě zvolena tak, aby se do nehybného těla už po několika minutách daly bolestivé křeče, které rychle narůstaly až k zešílení. Nezřídka se z toho vyslýchaný opravdu zbláznil.

       Vedle norimberské panny vynalezené v Německu roku 1515, která nešťastníkovi probodala tělo, aniž by zasáhla životně důležité orgány (dle popsaného případu v ní jistý odsouzenec umíral tři dny), mučidla prsou, drtiče kloubů a španělského lechtání mne asi nejvíce zaujala hruška. Složitý nástroj podlouhlého tvaru se šroubem byl používán různě podle typu provinění. Kazatelům kacířství byla vkládána do úst, homosexuálům, zvláště pasivním, do otvoru análního, a ženám provozujícím sex s ďábly přesně tam. Jakmile byla hruška vložena, počal kat otáčet šroubem, který zajížděl dovnitř hrušky a tím ji roztahoval, dokud nebyl příslušný otvor roztržen či nenapravitelně deformován. Aby to šlo lépe, měla hruška na své špici bodce, které roztržení napomáhaly.

       Ale i jednodušší nástroje zde byly vystaveny. Klasický kůl, na němž nabodnutý zajatec umíral i několik dní, či skoro obyčejná pila. Ta se používala pro odsouzence zavěšené hlavou dolů, které katovi pacholci jednoduše rozřezali. Začínalo se od rozkroku a neustalo, dokud nebožák nebyl dělený dvěma. Důmysl celé akce spočíval právě v tom zavěšení hlavou dolů, jelikož docházelo k překrvení mozku, což postiženému bránilo v tom omdlít bolestí. Odborníci tvrdí, že jde o nejhorší způsob smrti, dokonce horší než upálení zaživa.

       No prostě stálo to za to. I přesto, že mi na poznámkách dosloužila propisovačka. I přesto, že v sálech nějak zapomněli na topení. I přesto, že jsem zapomněl hlídat čas a ujel mi vlak. A jelikož exponátů bylo mnohem víc, než jsem zde vypsal, tak celou výstavu vřele doporučuji. Přeci jen měly ty středověké metody něco do sebe a leckterá by se hodila i dnes. Důvod měl ve svém popisku uvedený vystavený pranýř: „...je otázkou, jestli s jeho zrušením nevymizela i morálka a slušnost.“