Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Přednáška na Bohemiaconu v Ústí nad Labem, 22. 8. 98

       Původně jsem měl v úmyslu vystoupit tu s výkladem na téma Sex v jednadvacátém století. Je to bezpochyby téma poutavé, ujišťuji vás, že mě zajímá neméně jako vás a že jsem musel mít dobrý důvod, abych ho opustil, a já ho skutečně odložil na nějakou příští příležitost, nejspíš na Minicon nebo na Dracon. Omezím se proto jenom na to, abych vám sdělil základní informaci na téma Sex v jednadvacátém století: podle všech známek, podle všech prognóz a analýz, sex i v jednadvacátém století se provozovat bude! Je to tedy výhled optimistický a opravňuje vás hledět do budoucnosti s důvěrou.

       Dovolte mi tedy, abych se zabýval tématem zcela jiným. Dnes je 22. srpna. Včera jsem vzpomínal na události před třiceti lety. Nedělám si nejmenší iluzi, že většinu z vás tyto události sebeméně zajímají a že vám červenají uši vzrušením při debatě, zda se měly podepisovat moskevské protokoly anebo zda bylo lepší umírat ve stoje. Nehodlám vás tedy otravovat historií, ba dokonce vás ujistím, že mě tato historie nezajímá jen o docela malounko míň, než vás. Ale ještě nikdy jsem na žádném conu nemluvil o sobě a o svém vztahu ke sci-fi a o důvodech, proč jsem tomuto žánru propadl jako hlavnímu celoživotnímu zájmu. Takže o tom všem mluvit budu, a protože to bude povídání velmi osobní, možná bude trochu nesouvislé a budu v něm plést páté přes deváté, protože v sobě se vyznám ještě míň, než v čemkoli jiném, a to je co říct.

       Souvislost s mou sci-fi a 21. srpnem 1968 jsem si uvědomil letos v létě. Dopisoval jsem svůj nový román Tma. Ten navazuje a rozvíjí téma z novely Potíže s elektřinou, která vyšla ve sborníku Klon '96 a někteří jste to možná četli. Popisuje se tam situace, kdy na celém světě přestane fungovat elektřina - tedy, nezmizí ze světa, ale přestane sloužit v rozmanitých elektrických zařízeních, jaké známe. Co se stane potom, tuto otázku si kladu už v té novele a odpovědi nalézám v románu, který, jak jsem řekl, jsem dopsal a vyjde letos na podzim. No a právě v té zvláštní situaci z letošního léta jsem si uvědomil souvislost románu Tma s románovou trilogií Milenium. Zase stručně připomenu - tam se popisuje situace, kdy se polovina obyvatelstva Země promění v rasu umranů, ještěrovitých inteligentních bytostí. Obě práce, Tmu i Milénium, spojuje v obecné rovině motiv náhlosti změny, nebo spíš náhlosti úderu. Jeden den jde všechno normálně v zajetých kolejích a pak se něco stane a všechno se změní. Tento motiv náhlé proměny mě zřejmě zajímá a přitahuje, jinak bych mu nevěnoval teď už čtyři knihy. Přirozeně že ten úder v noci z 20. na 21. srpen 1968 byl a nebyl náhlý a neočekávaný. Když se na něj díváme zpětně, vidíme stovky indicií naznačujících, že to dopadlo tak, jak to muselo dopadnout. Osud je v jistém smyslu milosrdný a málokdy udeří absolutně neočekávaně. Většinou varuje, posílá čitelná psaníčka, upozorňuje, boží prst píše na bílou stěnu paláce Nabuchonodozorova svoje varovné Mene tekel. Takže i na jaře a v létě 1968 bylo mnoho varování a kdo byl soudný, četl.

       Jenže byla to varování asi tohoto druhu, jako jsou kolem nás dnes: varování návratu socialistického poručníkování, kdy na vrcholu bude sedět soudruh Špidla a pod ním v hierarchicky uspořádaných vrstvách budou hřadovat Špidly menšího a menšího významu a nakonec bude jedna taková mrňavá Špidla sedět za krkem každého z nás. Ta varování jsou zřetelná, jenže nám se nechce je brát v úvahu, a i kdybychom je nakrásně v úvahu vzali, co máme dělat? Počkat si, až Špidla pojede v Kobylisích jako Gabčík s Kubišem a zastřelit ji ze samopalu? To jistě neuděláme. Anebo vzít si uzlíček na záda a utéct do Austrálie? My děláme něco jiného, a je to velmi lidské, to, co děláme: nebereme ta varování v úvahu.

       Je to velmi lidské a taky velmi správné.

       Ono totiž ten osud vysílá svých varování mnoho. Pořád před něčím varuje. A kdybychom měli reagovat na každé jeho varování, museli bychom se z toho pomátnout. Varování jsou zde všude kolem nás, ovšem jen některá budou potvrzena, a my nevíme, která to jsou.

       Je to situace tak trochu podobná Borgesově Bábelské knihovně, obsahující knihy s veškerou kombinací písmen. V některých knihách je vše, i text tohoto výkladu, jenže nikdo neví, ve které knize to najít.

       A protože literární příběh nezbytně musí vnést do bezbřehého a nepřehledného pletiva lidských vztahů systém, autor udělá to, co jsem udělal já, když jsem psal Milénium a Tmu: prostě motiv varování vynechá a ta katastrofa přijde z nenadání.

       Tma začíná slovem CVAK.

       CVAK a je tma. CVAK a byli tu Rusové.

       Nikdy na to CVAK nezapomenu. V půl druhé ráno mě probudila kamarádka telefonem a řekla mi to. Běžel jsem k oknu. Po nebi táhla letadla, jedno za druhým, obrovské transportní antonovy. Pro mě to bylo, jako kdyby se ozvalo CVAK a přestala fungovat elektrika, anebo kdyby se něco stalo a z mé matky, která tehdy ještě žila, se stal umran.

       Bylo to naprosté přerušení všeho, tak jsem to vnímal a ono to tak opravdu bylo.

       Byl to silný zážitek.

       Teď vám povím o druhém silném zážitku z té doby.

       Už druhý den po tom, tedy 22. srpna, jsem šel po ulici, bylo to někde nahoře na Žižkově, a tam zedníci omítali dům.

       Díval jsem se na ně jako na umrany, nebo jako na mloky pana Povondry.

       Jak to, že omítají dům, říkal jsem si, copak neslyšeli to CVAK a nevědí, že přestal fungovat osud?

       Přirozeně že jsem reagoval pošetile. Čert ví, co jsem si představoval - že pekaři už nikdy neupečou ani jednu housku a my všichni umřem hlady a že zedníci nepoloží cihlu a domy nám spadnou na hlavu a naše vyhladovělé mrtvoly pohřbí, to vše proto, že se ozvalo CVAK osudu. Nebyl jsem - mluvím upřímně - tak pošetilý, abych si myslel, že ti zedníci NIKDY nebudou omítat. Překvapilo mě však, že začali TAK BRZY, a ostatně mě to překvapuje i teď, po těch třiceti letech.

       Prostě, někteří lidé to cvak osudu neslyší. Nemají pro to vycvičené vnímání. Kdyby zhasla elektrika jednou pro vždy, my, co tu sedíme, to budeme jistě vnímat jinak než nějaký japonský rybář, který den co den na své loďce vyráží na moře.

       To je život.

       V literatuře to je jinak. Samozřejmě, záleží, jak v které literatuře. Popisujeme brutální zvraty osudu. Obrovské destrukce, nové vynálezy, jeden cvak za druhým je slyšet z řady ve vaší knihovně, kde máte sci-fi. A ta čeládka, jíž zalidňujeme své příběhy, reaguje na tyto cvaky jinak, než mí zedníci z 22. srpna 1968. Oni cvak vnímají, nebagatelizují ho. A to je možná zdroj toho falešného tónu, který tak často z otevřených sci-fi knížek slyšíme. Tehdy, toho dvaadvacátého srpna, je tomu právě třicet let, jsem si uvědomil obrovský rozdíl mezi všedností dne a historickým pohledem. Mám-li mluvit obrazně, historie si všímá dramatu, kdežto všední den omítá stěnu domu. Fotky ze srpnových dnů dnes vidíte na každém kroku: dýmající tanky, státní vlajka potřísněná krví, nádherně patetické vize jako z Maroldova obrazu.

       Řeknu vám příběh toho hořícího tanku, co je na těch nejlepších fotkách Josefa Koudelky. Byl jsem u toho, viděl jsem to - stalo se to před rozhlasem.

       Stálo tam zaparkované auto, shodou okolností ruské výroby, byla to poběha. Tanku uklouzly pásy, naboural do toho auta a pak se ten řidič dopálil a prostě to auto rozjezdil na placku. Jenže v autě byl benzín a ten pochopitelně vytekl na vozovku. No a když pak začali Rusové střílet do vzduchu, jedna kulka přestřelila tramvajový drát, ten spadl do louže s benzínem a cvak, tank stál v jednom ohni. Groteska, absurdita - a stalo se z toho drama se symbolickým významem.

       To je ta všední stránka Maroldova obrazu.

       Ve sci-fi si taky všímáme dramat. Zkáza země, letí rakety, vezou atomovku, prezident Spojených států krouží po Oválné pracovně jako motocyklista na pouťové stěně smrti. Taky takové věci píšu. Nelíbí se mi to. Snažím se naplnit tezi, že budoucnost bude obyčejná. Ano, obyčejná budoucnost. Každý den, ať se zrodí za sto nebo za tisíc let, bude totálně všední. Nikdo se v něm nebude ničemu divit, nepadnou v něm světodějná rozhodnutí. Zedník bude omítat stěnu domu. Tak bude vypadat budoucnost.

       Vrátím se k původnímu tématu, jak ze mě srpen 68 udělal scifistu.

       Před osmašedesátým jsem ani nepomýšlel na to, že bych se měl zabývat beletrií. V osmašedesátém jsem začal psát cosi jako literaturu faktu na téma čeští legionáři v Rusku, to téma mě ohromně zajímalo, ba fascinovalo, je to úžasná hrdinská epopej a každý národ kromě našeho by na tuto epizodu byl pyšný. No a pak přišli Rusové a v nakladatelství Novinář mi rukopis hodili na hlavu, čímž nadlouho má spisovatelská kariéra skončila.

       Živil jsem se všelijak, na psaní ani pomyšlení. Ve tmě však přece zářilo světélko jedné fascinace. Miloval jsem staré knihy, především onu prožluklou brakovou šestákovou literaturu. V kavárně U Nováků ve Vodičkově ulici bývala každou - teď nevím jestli sobotu nebo neděli - burza knih. Nic velkolepého, nic co by se dalo srovnat s opravdu velkolepou burzou filatelistickou. U šatny hlouček, dva hloučky, omšelí páni s nákupními taškami a v těch taškách rodokapsy. Občas nás pustili si sednout ke stolkům dovnitř té kavárny. Nebylo rovnosti mezi námi.

       Nejvýznamnějšími muži byli dva taxikáři, Robert Málek a muž, který se jmenoval tuším Herout, už je po smrti. To byli nejčilejší akvizitéři, od Roberta Málka jsem postupně nakoupil značnou část své sbírky verneovek. Knihy se kupovaly a prodávaly a taktéž směňovaly. V obci Viklantice je chovatelská stanice koní. Tato viklantická stanice začala vydávat inzertní buletin. Napsali jste: Hledám... Nabízím... a oni vám to otiskli. V tomto viklantickém buletinu vycházely první soupisy děl jednotlivých autorů, například Julese Verna. Tato katalogizace, to byl první krok k tomu, co po letech přivedl k dokonalosti Ivan Adamovič, autor nedocenitelného díla v kontextu naší sci-fi, myslím tím samozřejmě jeho Slovník.

       Chápejte to v kontextu doby.

       Venku byla normalizace. Mnohý dnešní revolucionář a horlitel podepisoval úvazek Státní bezpečnosti. Nýmandi vstupovali rudým řitním otvorem do vysokých pater moci - ve všech oborech. Já tehdy odešel z propagačního oddělení nakladatelství Albatros do propagace obchodního domu Kotva v naději, že tam budu mít pokoj od politiky - chyba lávky! Jeden bolševik vedle druhého, a jak byli tvrdí - šlo jim o prachy. A teď, u Nováků: kavárenské prostředí, přítmí, přiboudlý zápach, vrchní nosil kafíčko, na stolcích štosy umolousaných roďáků, kovbojky, detektivky... Sci-fi nebyla příliš ceněna, na tu jsem byl já a ještě mladý muž jménem Bořek Sita. Ten taky sestavil seznam - a mnohem později, když už jsem psal Něco je jinak, Robert Málek a Bořek Sita mi hodně pomohli vyznat se v divočině, která tehdy nebyla vůbec zmapovaná!

       Byla to hlubina bezpečnosti, jak řekl Komenský, bylo to útočiště, byl to vlastní svět. Bylo to naplnění života, do něhož Tamti neměli co mluvit. A trvalo to dlouho - a akcelerovalo, když přišlo video v polovině osmdesátých let. Pamětníci v tomto sále, a není jich mnoho, si vzpomenou, že na prvním Parconu ještě video nebylo, kdežto na druhém už ano - já přivlekl Hvězdné války a promítal se tam i Superman I a Superman II. Video rozšířilo ten umělý svět doslova do galaktických rozměrů.

       Po Praze bylo několik dabingových studií, jedno u mě doma. Každý dabér, jak se nám říkalo, měl jiný systém. Já používal videorekordéru systému beta model sony devět - ještě ho mám schovanej - který se vyznačoval tím, že bylo možno následně vstoupit do poloviny zvukové stopy novým záznamem - tedy i českým překladem původního zvuku. Ve studiu Jirky Moudrého to dělali jinak - nahrávali zvuk na magneťák a pak ho při přepisu kazety mixovali na novou kazetu s původním zvukem. A tak dále.

       Policajti o nás věděli, pochopitelně. A dávali echo, když se chystal zásah. Robert Málek bydlí v Lupáčově ulici na Žižkově a jeho máma bydlela u Nároďáku. Nejednou jsme v kufrech přenášeli od Roberta k mámě ošemetné kazety - já ty svoje zase schovával ve sklepě mého souseda Daniela Špičky. Bylo to úžasné. Po revoluci, když vyhazovali bolševické komentátory z televizních novin, nechápal jsem, co provedli. Já se nikdy na televizní noviny nedíval, televize sloužila jako monitor, kolikrát jsme si s Málkem říkali, že naše televize by nemusela mít tuner! Moje psaní, tedy počátky, mělo souvislost s těmito ději.

       Jak jsem řekl, sbíral jsem verneovky. Perlou takové sbírky jsou pochopitelně červené Vilímkovy verneovky, ty se zlatem. Vilímek je vydával od roku 1894 do roku 1948 - a věřte, že se vystřídala spousta vazebných typů! S přítelem Jiřím Svobodou jsme vykonali výzkumnou a komparativní práci a zjistili jsme, který román vyšel kdy a v jakém vazebném typu. To máte tak, jako se středověcí rytíři pachtili za svatým Grálem a dobrodruzi hledají Montenzumův poklad, sběratelé verneovek se snažili získat všech 52 Vilímkových verneovek v jednom vazebném typu. To se vědělo, že je jich 52, to zveřejnila viklantická šlechtitelská koňská stanice. My se Svobodou jsme s nezvratnou jistotou zjistili, že lze získat maximálně 36 stejně velikých verneovek jednoho vazebného typu!

       V Lidické ulici bydlel jistý doktor Chalupský, penzionovaný právník. Měl moc pěknou sbírku verneovek a já s ním chodil vyměňovat. I on byl hledačem svatého grálu a toužil mít všech 52 stejných. Já mu vysvětloval, jaký je rozdíl mezi čtyřiadvacítkami (24 cm vysokými) a osmnáctkami a dvaadvacet a půlkami a která kniha vyšla kdy a jak... on mi pořád telefonoval a vyptával se, nakonec jsem mu udělal tabulku: Černé Indie vyšly jako dvaadvacítka a čtyřiadvacítka, avšak nikoli osmnáctka. Pět neděl v balóně jako dvaadvacítka a osmnáctka, avšak nikoli jako čtyřiadvacítka. A tak dál. Seznam jsem mu předal, odešel domů a zvoní telefon.

       „Tady Chalupský. Prosím vás, a co Oceánem na kře ledové? Mně by se to moc líbilo jako osmnáctka...“

       „Pane doktore,“ povídám bolestně, „vždyť to máte v té tabulce?“

       „No jo,“ pravil, jenže já se v ní nevyznám!“

       Pak, když jsem ho navštívil, ten Chalupský povídá:

       „Poslyšte, pane Neff, vy byste měl napsat knihu a v té knize to všechno rozepsat a já bych si ji koupil a už bych vás nikdy nevotravoval.“

       Smál jsem se tomu. Já a napsat knihu! Vždyť jsem občan druhé kategorie, já nesmím napsat knihu! Šel jsem domů tou Lidickou ulicí, byla tma a teplo a jemně pršelo a kolem lamp se dělala oranžová mlha a když jsem došel k Andělu, řekl jsem si: a co kdybys tu knihu fakt napsal? To bylo v roce 1975. Knihu jsem nabídl nakladatelství Mladá fronta doporučeným dopisem a psal jsem v něm, že je skoro hotová. Na papíře ve skutečnosti nebyla ani řádka. Odpověděli, že mají zájem - a že mám do týdne přinést ukázkovou kapitolu! Tak jsem začal pracovat, knihu jsem napsal přes léto, bylo tenkrát úžasné horko a musel jsem psát v trenýrkách, dole v garáži, jen tam bylo snesitelně. Pouštěl jsem si k tomu Abbu. Waterloo, pořád dokola. Ještě dnes když některou písničku z toho elpíčka slyším, vzpomenu si na Verna. Elpíčko, to bylo to, čemu se dnes říká cédéčko, jenže větší, z vinylu, blbější, to pro vysvětlení zapomenuté technologie. Kniha měla vyjít v roce 1978, vyšla až příští rok, čímž se prošvihlo 150 výročí narození Verna, prošvihl se i Frankfurtský veletrh, ale bolševikovi to bylo jedno. Mě to mrzí dodnes. V 78 roce umřel Ludvík Souček. Já tehdy spolupracoval s časopisem Zlatý máj, to byl snad jediný slušný literární měsíčník v té době, zaměřený na dětskou literaturu. Redaktorka Irena Malá si přečetla toho Verna a řekla mi, jestli bych nenapsal esej o Součkovi pro Zlatý máj. Ten jsem napsal - a stal se základem pro knihu Něco je jinak, o historii české fantastiky.

       Taková byla moje geneze jako autora.

       V Albatrosu měli speciální oddělení na odbornou a teoretickou literaturu. Vedla ho Milena Karlová, vynikající redaktorka. Ta četla mého Verna i esej o Součkovi a jestli prý bych nenapsal kníhu! Já na to, že milerád, a že by to mohla být kniha o dějinách české fantastiky. Tak vzniklo Něco je jinak.

       Už jsem se zmiňoval, že když jsem jednotlivé kapitoly psal, tápal jsem doslova v neznámu. Neexistovalo nic, jen pár soukromých seznamů. Ti lidé jako byl Bořek Sita nebo Robert Málek neměli ani elementární bibliografické znalosti, takže se neobtěžovali opatřit údaj o autorovi a názvu s datem vydání, natož jménem nakladatelem o počtu stran ani nemluvě! Vynikajícím zdrojem informací byl samozřejmě Kuncův slovník spisovatelů a pak pozoruhodná příručka. Byl to Slovník pseudonymů od Jaroslava Vopravila, 1536 stran, vydala Státní knihovna ČSR v Pedagogickém nakladatelství. Bolševik ji zakázal distribuovat. Nebylo možno se k ní dostat. Já ji děsně potřeboval, tam byly pseudonymy a pravá jména a základní biografické údaje a seznamy knih! Dohodl jsem se tedy s děvčaty ve firemní knihovně Albatrosu: Vy tu knihu objednáte ve Státní knihovně (to se smělo, instituce jako Albatros měla nárok) a já tu knihu ukradnu. Ke kterémuž narovnání došlo, jak se píše ve Švejkovi. Ještě ji mám schovanou, tu knihu. Toto moje počínání neušlo pozornosti redaktora Mladé Fronty Vojty Kantora. To byl skvělý člověk, ten prosadil v šedesátých létech detektivky, a na sklonku sedmdesátých let se rozhodl udělat totéž pro sci-fi. Ptal se mě, jestli píšu jenom o sci-fi, anebo sci-fi jako takovou. Prohlásil jsem, že mám v šupleti spoustu povídek. Tak jich pár přineste, řekl mi Vojta Kantor a musel jsem je tedy vymyslet a napsat!

       Je to patnáct let, co ty povídky vyšly, ve dvojité antologii Železo přichází z hvězd a Lidé ze souhvězdí lva. Byly to moje první sci-fi povídky, které jsem viděl vytištěné, černě na bílém papíře. Vojta přinesl korektury té antologie na první Parcon do Pardubic, který ještě nebyl Parconem. Nikdy na to nezapomenu, jak tam vcházel do místnosti plné lidí a mával jimi ve vzduchu jako kamelot.

       Tahle antologie - kterou Vojta v Mladé frontě vydal ze vzdoru, aby zahrabal do zapomenutí antologii Neviditelní zloději, ta vyšla v Albatrosu a sestavila ji jeho kolegyně a hlavně konkurentka Irena Zítková - znamenala začátek nové kapitoly ve vývoji české sci-fi, nastoupila nová generace.

       Já u sci-fi vydržel.

       Před časem jsem v Interkomu poněkud s úžasem sledoval seriál výlevů z pera lidí, kteří byli tenkrát u toho. Jako apoštolové na orloji vystupovali veřejně s prohlášením, proč je sci-fi otravuje, nudí a proč ji nečtou. Nechápal jsem přesně, co je k takovým prohlášením vede. Nenapadlo by mě - kupříkladu - psát to fanzínu Kmochův trombón, proč mě nudí dechovka. Ano, není to přesné přirovnání. Já jsem nikdy dechovku neposlouchal, natož pak hrál, kdežto autoři těch zpovědí se aktivně sci-fi zabývali.

       Neberte to tak, že jim něco vyčítám.

       Když jsem se zabýval starou českou sci-fi, dělal jsem si statistiku a zjistil jsem, že - přesná čísla si už nepamatuju - snad 95 procent autorů napsalo jen jednu až tři knihy tohoto žánru a více než pět napsala nepatrná hrstka, snad procento autorů.

       Možná to není tak divné.

       Kdyby se taková statistika dělala i v obecné literatuře, taky bychom asi zjistili, že 95 autorů napsalo jen jednu, dvě knížky. Vyprávěl mi o tom Vojta Kantor, který strávil v nakladatelském křesle celý život. Zřejmě v mnoha lidech dříme jakási potřeba vyjádřit se literárně. Nebo, prostě, vyjádřit se. A když se vyjádří, tu potřebu zpravidla ztratí, protože ji naplnili. Jen málo kdo má potřebu se trvale vyjadřovat.

       Zdá se, že ze všech oborů tvůrčí práce je literatura nejsnazší nebo nejpřístupnější. Psát jsme se naučili ve škole, aspoň někteří z nás, a mluvíme všichni - někteří až příliš mnoho. Ta výzva „jdi a piš“ je nutkavá. Nevím proč to tak je. V souvislosti s tvorbou se často hovoří o zvěčnění, tedy aktem tvoření uchopíme a zachytíme nějaký svůj pocit, nějakou svoji myšlenku a uvězníme ji do žaláře trvalého tvaru, ať už je to písemná výpověď, notový zápis, obraz nebo socha.

       Je tu ale i jiná teorie. Vycházím z výroku slavného britského politika a zapomenutého spisovatele Benjamina Disraeliho, který říkal: když si chci přečíst knihu, jdu a napíšu si ji. V životě si chtěl přečíst ne méně než pětadvacet knih. Psaní je náramná zábava. Takto chápu svoji autorskou práci já: říkám tomu dokonce královská zábava. Peníze to nepřináší dohromady žádné, slávu taky ne, je to prostě zábava.

       Otázka je, proč - když je to zábava - to většinu lidí tak brzy omrzí? Isaac Asimov se zmiňuje v knize Já, Asimov o tom, že málokterý autor sci-fi, tím myslí samozřejmě americké autory, vydrží u žánru deset a více let. Ten problém je zřejmě obecný, platný nejen pro naše kulturní prostředí a naši společenskou situaci.

       Měl bych právo na uznalé poklepání na rameno od druhého velkého Isaaca lidských dějin, protože - jak jsem řekl - moje první povídky vyšly právě před patnácti lety, a poslední vyšla v těchto dnech, tady na Bohemiaconu, ve sborníku pro účel conu vydaném.

       Říkám si, co mě to bere, proč to tak je.

       Vylíčil jsem svoji autorskou genezi v tomto žánru. Viděli jste, že to byla především hra okolností. Kdyby nedošlo k srpnu 1968, byl bych dnes patrně velmi známý novinář. Podotýkám, že těsně před srpnem jsem dal z rozhlasu výpověď a podepsal smlouvu s tehdy nově založenými Lidovými novinami. Měl jsem být jejich západoevropský korespondent se sídlem dílem v Paříži, dílem v Londýně, tuto perspektivu jsem měl smluvně zaručenou ve svých třiadvaceti letech. Když pak přijely ty tanky, říkal jsem si, že ta svině osud proti mě něco má. V normalizační atmosféře jsem viděl jen velmi omezený prostor pro psaní. Mám za sebou knížku Tátoviny a klukoviny, to je čistá ne-sci-fi, povídání dílem faktické, dílem fiktivní o mém vztahu k synovi, tehdy pětiletému. Napsal jsem i literární grotesku A včely se vyrojily, už tam byly jakési prvky sci-fi, aniž bych si to uvědomoval. No a nakonec jsem u té sci-fi definitivně skončil, to byl žánr, kde se mi pracovalo nejvolněji a nejradostněji.

       Když přišel listopad 1989, měl jsem v hlavě námět románu, který jednou napíšu. Dokonce mám někde v archivu úvodní kapitolu. Román se jmenuje Ultimus a pojednává o koncentračním táboře na Měsíci.

       Situace je následující. Na odvrácené straně Měsíce stojí koncentrák. Je plný muklů, kteří v něm těžce pracují. Pak přijde nařízení, jímž se koncentrák ruší a muklové jsou omilostněni a mohou jít domů. Nejdřív se o nařízení dozvědí šéfové. Pokusí se zprávu ututlat před mukly, chtějí, aby koncentrák trval a fungoval dál. Jenže to prokecnou před dozorci a ti do plesknou kápům a od kápů se to dozvědí muklové. Jenže nakonec koncentrák stojí dál, protože se ukáže, že každé z jmenovaných vrstev má nějaký zájem na tom, aby koncentrák trval dál.

       Opakuji, tohle je námět z přelomu roku 1987 a 88. Je to jasná reakce na Gorbačovovu pěrestrojku - té jsem ostatně věnoval román Pole šťastných náhod, podotýkám, že je to možná jediné české literární dílo, které se s perestrojkou v groteskní podobě vyrovnává. Dodělával jsem tenkrát první díl Milénia a těšil jsem se, že až ho dodělám, budu psát Ultimus.

       Jenže pak se to začalo mlít, byl obnoven PEN klub spisovatelů a novinářů, já se tam stal tiskovým mluvčím, přišel listopad, vrátil jsem se do Mladé fronty a vypuklo to třeštění, kterému se teď s notnou a oprávněnou dávkou posměchu říká polistopadové nadšení. Však i tady v sále budou pamětníci Draconu 1989, kdy jsme zakládali Syndikát science fiction, tuto organizaci která je ještě mrtvější než Rampasova akademie a jediná známka její existence je uvedení Syndikátu jako vydavatele Ikárie, což je samozřejmě holý nesmysl.

       Dnes se tomu smějeme, tehdy jsme opravdu byli nadšení a dohadovali jsme se, jestli nás do Evropské unie vezmou už za dva roky, nebo až za sedm - přičemž ti beznadějní pesimisté, kteří říkali, že za sedm let, byli okřikováni a obviňováni z defétismu.Vzpomínal jsem si na svůj projekt s Ultimem a říkal jsem si - ty hlupáku, jak tě mohlo napadnout, že by si lidi chtěli udržet svůj koncentrák! Tvoje skepse hraničí se slabomyslností.

       No a vidíte, rok s rokem se sešel, od Unie se úspěšně vzdalujeme, někdejšímu nadšení se smějeme a námět románu Ultimus má už jen jednu vadu: že jsem ho nerealizoval, že jsem ho nezpracoval do finální románové podoby, protože až to udělám, a román vyjde, bude každému už dávno jasné, že my Češi a Moraváci jsme zvláštní plemeno - nejdřív si koncentrák rozboříme a pak si ho kolem sebe znova postavíme.

       Je jisté, že srpen 1968 a to, co následovalo mě posadilo na koleje, jež vedly do konečné stanice sci-fi. Byla to literatura utěšitelka. A navíc, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vznikla komunita fanoušků sci-fi, a do ní jsem patřil a patřím, z této komunity pochází většina mých přátel, v ní se cítím dobře a mezi svými. To bylo nesmírně důležité v letech bývalého režimu, mít kolem sebe přirozený a zábavný a inspirující mikrosvět, jako izolaci od hnusu vládnoucímu ve světě rudého praporu.

       Toto povídání mě přimělo k uvažování o tom, proč jsem u sci-fi zůstal i potom. Vždyť jsem mohl od roku 1990 vykonávat to povolání, které jsem chtěl dělat jako mladý muž, a pro něž jsem získal univerzitní vzdělání a ještě jednu neoficiální avšak velmi vysokou školu v zahraniční rubrice Československého rozhlasu, řízené Milanem Weinerem. V Mladé frontě DNES jsem měl úspěch, zastával jsem tam řídící funkce, za ty čtyři roky, co jsem tam byl, jsem dostal snad pět nabídek šéfredaktorské funkce rozmanitých médií, šmahem wellmi významných. Skončilo to tak, že jsem z MFD odešel a dál smažím svoje sci-fi: letos vyjde nový román, jmenuje se Tma. Upřímně si myslím, že vím, proč to je.

       Jsem totiž mizerný novinář a ještě mizernější politický komentátor, tedy - vůbec žádný politický komentátor. A bylo tomu tak vždycky, i tenkrát koncem let šedesátých, kdy jsem tak zvaně exceloval jako zázračné dítě v rozhlase a byl odměněn postem v Lidových novinách, na jaký se normálně čeká nejmíň deset let.

       Mě politika zajímala a zajímá mě dodnes. Zajímala mě od roku 1952, tehdy mi bylo sedm. V rádiu jsem poslouchal přímý přenos z procesu se Slánským. Rodiče to poslouchali taky. Oni byli v tváři popelaví, já červený vzrušením. Vyptával jsem se, co je to velezrádce a co špion a jak se věší na šibenici. Byla Korejská válka. Miloval jsem politické karikatury Antonína Pelce, byly báječně nakreslené: krvavý pes Tito s řeznickou sekerou v ruce, kterého si vedl na řetěze upleteném z dolarů strýček Sam v cylindru s pruhy a hvězdami. Pelc maloval i americký způsob života: oběšené černochy, znásilněné ženy, opilce válející se po ulici, to byla Amerika v jeho podání. Maloval to hezky, však Ameriku dobře znal: utekl do ní v roce 1939, celou válku tam byl v bezpečí za americké peníze, ty samé, které teď tak pěkně maloval na svoje karikatury. Pak přišla suezská krize a krize v Kongu a krize v Berlíně, tanky jezdily sem a tam, bombarďáky s vodíkovkami na palubě lítaly a někdy padaly, byla to náramná podívaná a mě to všechno hrozně zajímalo - ovšem dnes vím, že to pro mě bylo drama, jakési divadlo světa a ne předmět pitvacího zájmu.

       V tom to je, to asi je to správné slovo.

       Já byl v roli diváka pozorujícího tanec té vzrušující ženy zvané Historie.

       Politický komentátor ji musí mít položenou na pitevním stole a skalpelem se jí šťourá v ledví. Sci-fi je vlastně taky pozorování historie, myslím dokonce, že víc než cokoli jiného. Jako autor vytvoříte fiktivní reálie. Když pozorujete tanec Historie, vlastně taky vidíte fiktivní reálie, umělý svět médií, je to fata morgana, obraz zpoza vzdáleného horizontu, rozmazaný, chvějivý, nepřesný. Už jsem o tom tady jednou mluvil, hned na začátku, když jsem se zmiňoval o falešných tónech, jež slyšíme ze sci-fi. Jsou to falešné tóny umělosti, vyplývající právě z toho, že je důraz položen na reálie a chybí onen punc smrdutě autentické všednosti. Málo kdy ve sci-fi najdeme ty zedníky, kteří 22. srpna 1968 omítali dům a kašlali na to, že se jim za zadkem valí obrněné dějiny.

       Sám před sebou teď upadám do hlubokého podezření. Dobírám se odpovědi na otázku, proč sakra jsem u toho nesmyslu zvaného sci-fi vydržel tak dlouho. Proč jsem se na to nevykašlal, když jsem se k ní dostal ne z vnitřního puzení, nýbrž dokopán okolnostmi, doběhl jsem tam jako tele, které běží mezi ploty z ostnatými dráty až nakonec se dostane na tu pastvu, kterou mu jeho pán - v mém případě osud - připravil.

       Není to žádná zásluha, že jsem zůstal sci-fi věrný. Řekl jsem, že jsem byl špatný komentátor ba dokonce žádný komentátor. Ano, je to tak, mě nebaví pitvat. Když vidím zedníka omítajícího v roce 1968 dům, nenapadne mne jít za ním a vyptávat se ho, proč to dělá - to by udělal dobrý novinář. Já vnímám tu situaci zvenčí - jako groteskní konstrukci. To je moje metoda. Stalo se mi v roce 69, že jsem vyšetřoval jako novinář vraždu. Ukázalo se, že je to údajná vražda: žena nařkla jakési lidi, že to jsou agenti KGB a že zabili její dítě. Ve skutečnosti to bylo tak, že ho pustila na schodech a vraždu naaranžovala. Přišel jsem na to dřív, než policie. Nedokázal jsem o tom napsat ani řádku, protože by to bylo totéž, jako kdybych té ženě otevřel břicho kudlou a vytáhl jí střeva a pověsil je na stránkách novin, aspoň tak mi to připadalo a dodnes připadá, ani dnes bych nenapsal ani řádku. Bezpečný se cítím jen v čisté konstrukci, tam jsem si jist, že neublížím nikomu, ani sobě. Ta touha po čisté konstrukci je ve mně stále silnější. Píšu Zakázané technologie. Víte, že jsem už před lety vypracoval poměrně spolehlivou metodiku psaní povídek. Musí se začít analýzou nápadu - každá povídka stojí na nápadu. Je třeba posoudit, na jaký rozměr nápad vydá: je to třístránková anekdota? Nebo krátká povídka do deseti stránek? Nebo dlouhá do třiceti? Nápad na povídku delší než dejme tomu čtyřicet je problematický, protože takový nápad by mohl vydat na román. Pak přijde rozpis figur. Ideální počet figur pro krátkou povídku je tři, pro delší pět. Každá figura musí mít definovaný svůj cíl, své chtění, své směřování, a každá musí chtít něco jiného a pokud možno cíl jejího chtění musím být v rozporu se chtěním těch druhých figur. Jsou-li cíle dvou figur shodné, jedna z nich je zbytečná. A tak dále, mám na to celou kuchařku. A teď k těm zakázaným technologiím: samozřejmě, že bych z každého z jednotlivých pokračování Zakázaných technologií dokázal napsat povídku, a některé by snad byly i dobré. Jenže mě baví manipulace s nápadem na omezeném prostoru šedesáti řádek. Je dobře, že mě to baví, protože to je základní předpoklad, aby dílo bavilo konzumenta: aby především bavilo autora.

       Slíbil jsem vám, že toto povídání bude nesouvislé a myslím, že jsem slib splnil. A abych aspoň trochu napravil nesplněný slib, že tématem bude sex v jednadvacátém století, úplně na závěr se k tomuto tématu aspoň krátce vrátím. Tak tedy sex v jednadvacátém století: mám pro vás dvě prognózy, jednu příznivou, jednu nepříznivou. Ta příznivá navazuje na úvodní prognózu, že i v jednadvacátém století se bude sex provozovat. Ano, přátelé, bude se provozovat a je velmi pravděpodobné, že i vy ho budete v jednadvacátém století provozovat. No a ta nepříznivá prognóza: časem, jak to jednadvacáté století bude ubíhat, zjistíte, že vám to jde čím dál hůř. Mějte se pěkně.

       Bohemiacon, Ústí nad Labem, 22. 8.1998