Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Hádanka na úvod - proč každá moje příprava na nějaký con začíná sérií sprostých slov? Inu, to zrovna vyhledávám vhodné vlakové spojení v jízdním řádu ČD na internetu. Konečně po několikerém potvrzení, že když napíšu „Kopřivnice“, myslím tím opravdu stanici s názvem „Kopřivnice“, a nikoli třeba „Kopřivnice zastávka“ (stejné peripetie mě čekaly dneska, když jsem hledala spojení do Kolína, a budiž chvála Avalconu, že Chotěboř je zkrátka jen Chotěboř a nic jiného), je žádané objeveno.

       Kartáček na zuby a VISA kartu, eh, vždyť tu přeci nemám, tak místo ní ručník, mýdlo, pyžamo, pantofle a svetr. Skvělé, konečně zas jednou pojedu nalehko. Ještě tady ten štos povídek pro Dech draka, jo, a tuhle haldu papírů pro Bouchiho, a samozřejmě nezapomenout na ty balíčky na Slovensko, přihodit četbu na dobu letu a něco k pití, uf, to má snad půl tuny.

       Na Hlavním nádraží jsem téměř čtvrt hodiny před odjezdem. Proboha, tak brzy, vždyť ten vlak ještě ani nepřijel! Tak si aspoň koupím něco dobrého k opožděnému obědu. U vlaku stále není napsané nástupiště, leč šestým smyslem vybírám to, které se posléze ukáže býti tím pravým. Stačím tak akorát usednout, vyplnit kilometrickou banku, zdvořile, leč nekompromisně vykázat jednoho kuřáka z chodbičky u záchodů a už vyjíždíme.

       V Praze svítí sluníčko. Dokonce ještě před Olomoucí svítí sluníčko. V Olomouci se začne valit voda shůry, jako by si město neužilo dost předloňských záplav a chystalo se na nové.

       Přestup v Hranicích se odehrává přesně podle jízdního řádu. Pak se ovšem vlak kodrcá přes Suchdol, krok za krokem, snad v obavě, aby s ním zase nespadl nějaký most, byť nedávno opravený. Stopy po povodních budou znát ještě asi hodně dlouho.

       Ve Studénce máme čtvrt hodiny zpoždění a pět minut na přestup. Chvilka zmateného bloudění. Rada pro ty, kteří za dva měsíce poputují na Parcon, aby se nemuseli ptát u pokladen jako já - štramberské nástupiště není na nádraží, ale vpravo vzadu za nádražní budovou.

       Leje jako z konve. Usedám do lokálky v domnění, že každou vteřinou vyrazíme. Leč čekáme deset minut, dvacet minut, po půlhodině začínám pochybovat, že sedím ve správném vlaku, když tu po čtyřiceti minutách cosi přirachotí na první nástupiště a hrstka cestujících úprkem vyráží směrem k nám. Bouchnou dveře, zavrčí motor a z černě zakukleného individua střásajícího kapky deště naproti mně se vyklube Peťo Pavelko a z plna hrdla nadává na jakési „ícéčko“ mající zpoždění více než čtyřicet minut. Jeho chyba, nemá jezdit tak pochybnými spoji.

       Kopřivnice má u Peťa první mínus, na nádraží ho nečeká žádný taxík. Přestalo však pršet a plánek dodaný Randalfem je velmi srozumitelný, takže za necelých deset minut již zahýbáme k ubytovně. Na křižovatce nás málem přejede auto, ženoucí se proti nám do dáli. Ozývá se zběsilý klakson a zoufalé kvílení brzd. Záhy je celý komplot odhalen! To se Dáreček a Jolana pokusili unést našeho prezidenta oslepeného zánětem spojivek, takto bezcharakterně využívajíce jeho indispozice. Marně ses, Jolano, bránila slovy, že jste vlastě jeli pro nás k nádraží. Jak nesmyslná výmluva! Copak jste měli trabanta, abychom se tam všichni vešli?

       Spiknutí je zmařeno hned v zárodku a auto nasměrováno na parkoviště za rohem.

       Uvítací delegace klubu Radegast, příjemná vrátná, pěkné pokoje, ubytovna co by kamenem od kulturáku dohodil, to jsou plusy na konto organizátorů nadcházejícího Parconu.

       Večer a noc jsou ve znamení zdravení se s přítomnými, drbání nepřítomných, shledání se se starými známými, pění s kytarou u panáka slivovice či fernetu a jinému hýření.

       Příští den se samozřejmě nikomu nechce vstávat, ani revizorka Jolana není v dohledu, patrně někde zpytuje své svědomí po včerejší zrádné akci. Prezident Zdeněk je na svém právoplatném místě v čele předsednického stolu, a tak porada může začít.

       Ach, jak jsou všechny ty porady programově stejné! Místo a datum příští porady, hlasování o Ludvíkovi a Mlokovi, opět debata kolem tiskového mluvčího, manažera a neofanech, tu a tam se něco vyřeší, zde a onde zas něco vyzní do ztracena. Zpestřením je snad jedině prohlídka areálu kulturáku, kde se bude konat Parcon. Prostředí příjemné a místní personál a technici vstřícně odpovídají na dotazy a kývají hlavou na různé požadavky - ano, to nebude problém, to se dá zařídit. Těsně před obědem se koná malé překvapení - oficiální předání Dárečkova neoficiálního SF CD do rukou prezidentových. Není to sice to dlouho proklamované, ale nešť. Jsou na něm zejména Dárečkovy fotky z různých akcí.

       Po obědě se mi daří udat svůj náklad do správných rukou, na oplátku přijímám hromadu věcí od Bouchiho. Ježíšmarjá, to mám táhnout vlakem!? Michale, prosím, prosím, ty jedeš s někým autem, viď že mi to někdy přineseš do Altaru, no já věděla, že mě nezklameš, díky moc...

       Pak už jen slovo od organizátorů Parconu, zájemci o Parcon v příštích letech, referát o Ceně Karla Čapka, referát manažera a různé drobnosti. Poradu se kupodivu daří ukončit včas podle rozvrhu.

       Většina se tak nějak chystá k odjezdu. Honza Macháček má namířeno vlakem do Prahy, ale z Kopřivnice už v tuto hodinu nic vhodného nejede. Domlouváme se s Bouchim, že nás vezme autem na nádraží podívat se na jízdní řád a pak případně do Ostravy, pojede-li něco odtamtud. Máme štěstí, vyhlédnuté „ícéčko“ tentokrát žádné zpoždění nemá, bodejť by mělo, když v něm neseděl Peťo. Cestou se Honzovi daří zlákat mě do Workshopu, platím symbolický příspěvek a jsem ihned odměněna třemi povídkami, z nichž na dvě ihned ve vlaku píšu Honzovi jakýsi posudek. Po jedenácté večer jsme v Praze, krátká procházka nočním Sherwoodem (Já nevím, co všichni proti tomu parku mají. Chodím tudy ve dne i v noci, a zatím se nikdo neodvážil mě obtěžovat.) a Jeruzalémskou ulicí na tramvaj a ještě před půlnocí jsem doma.

       Cože, že vám chybí oficiální zápis z porady? Ach jo, co se dá dělat, zase tomu neuniknu. Budete mít, co jste chtěli. Dobře vám tak!