Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Docela zvláštní knížka a divný zážitek.

       Zvláštní bylo už to, že jsem si tenhle spisek od jakéhosi Jiřího Dostála koupil na posledním večírku u Klímů od Pavla Housera bez delšího váhání, a dokonce ho hned druhý den přečetl. Protože - kdy se mi naposledy něco takového stalo s knížkou neznámého českého autora?

       Daleko zvláštnější ale byla četba samotná, která začala v pátek 9. dubna 1999 ve 21:15. Prvních třicet stránek jsem ve své skeptické střízlivosti konstatoval, že jde o celkem čtivou, ale ne zrovna dvakrát kultivovanou „opileckou odyseu“ asociálního alkoholika, který se štítí pracujících normoušů - tedy lidí jako já. Ocenil jsem pár podařených vtípků a poměrně originální stylizaci - to druhé ovšem není podstatné, protože já teď beletrii moc nečtu a nemám s čím srovnávat.

       Ve 22:15 jsem se rozhodl, že si četbu poněkud zpestřím, a spolkl již poněkud prožluklé orientální cukrátko s výtažkem z rostliny cannabis sativa, „dar přítele Freuda“. A nastojte: ve 22.50, přesně na straně 66, kde se partě ochlastů po několikadenním tahu začíná situace vymykat z rukou a nastává „horror trip“ (končící vraždou?), začalo cukrátko působit.

       Nutno konstatovat, že „následující souznění s textem bylo poněkud drastické“. Knížku jsem s lásku ještě ten večer dočetl a usoudil, že představuje jeden ze zdařilých pokusů podat zprávu z nevábných, ale obludně zajímavých končin drogových závislostí a toxických psychóz. Je to prostě prožité - tohle by pouhý sváteční ožrala, natož abstinent, nikdy napsat nemohl, ani kdyby se postavil na hlavu.

       Takhle napsat by to ovšem nemohl ani člověk, jehož literární um je zcela nesporný - jako třeba Jan Pelc, jehož román „A bude hůř...“ obhospodařuje podobné hrdiny. Nebo Irwine Welsh, autor Trainspottingu. Natož William Burroughs, jehož toxickou megabáseň „Nahý oběd“ v její obraznosti těžko někdy nějaký feťák či kořala překoná.

       Garik je prostě jiný, ale pořád dost dobrý. Jistá neučesanost i „obyčejnost“ (myslím ve srovnání třeba s Burroughsem) mu vlastně sluší a celé to neveselé vyprávění docela dobře drží pohromadě.

       A když už jsme u toho, co drží pohromadě, ještě jeden zajímavý detail: když jsem Garika dočítal, kniha se mi postupně rozpadala v rukou. Samozřejmě jsem si i ve své „orientální cukrátkovitosti“ uvědomoval, že za to může špatná vazba (a nikoliv tedy Dostálovi destruující démoni), ale jak jsem zasněně sbíral spadlé listy ze země a četl je tak nějak na přeskáčku, rozpad „normoušské“ reality hned dostal další rozměr. Korunu tomu nasadil jeden z posledních odstavců, který zněl nějak takhle: „Když se dřív naše Kačenka pokakala, bylo okolo toho mnoho pláče. Od té doby, co používám speciální papír (rozpadlých) Dostálových románů, jde to všechno jako po másle.“

       Tož tak. V každém případě jsem si i polorozpadlý výtisk Garika zařadil na poměrně dostupné místo ve své polorozpadlé knihovně.

       Jiří Dostál: Garik, Nakladatelství a vydavatelství Gryf, 1998