Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Právě jsem jedním dechem dočetl román Ondřeje Neffa Tma. Musím přiznat, že když vyšlo první vydání, zaregistroval jsem je a ihned se rozhodl nekoupit. V té době bylo takříkajíc „přeneffováno“ a já jsem měl obavu z chrlení nápadů, protože mohou ztrácet na kvalitě. Druhé vydání jsem si ujít nenechal, zvlášť když jsem si přečetl recenzi Davida Horáka na internetové Ikarii. Zmínka o tom, že román je zlomový jako Tvůrci času J.W.P., rozhodla.

       Nebudu se pouštět do komplexního hodnocení knihy, nejsem recenzent, jsem fanoušek. Jen podotknu, že mne zaujala a upoutala podobně jako kdysi román Den trifidů. Ten má, alespoň pro mne, oproti Tmě jedno plus - nevyskytují se tam ani náznakem mimozemšťané a všechny problémy si lidstvo působí samo. Celá kosmická kladka mi pokazila závěr, stejně jako kulový blesk v hrudi záporáka číslo jedna místo pořádného souboje muže proti bestii.

       Ale potom mi došlo, že kladku jsem už poznal v jedné Neffově povídce - Tak alou do ráje - a co mi v první chvíli připadalo jako vykrádání sebe sama, na podruhé vyšlo jako plán podobný celoživotnímu dílu bratří Strugackých nebo Isaaka Asimova - propojit vše dohromady v pokusu o vytvoření vlastního spisovatelského světa. Je to jen můj dojem a ten může být mylný, ale kdyby tomu tak skutečně bylo, asi bych ve své scifi knihovničce vytáhl Neffa z poličky Domácí a zařadil do Světová.

       Na závěr malá připomínka k tomu vykrádání: Vysvětlení Míly Herwiga o počtu milenců Markéty Panuškové, které předhodil Krylovi, použil autor už v románu Pole šťastných náhod, který jsem osobně nikdy nepovažoval za scifi, ale i tak se mi líbil. Tenhle žertík vyvrací tvrzení, že opakovaný vtip není vtipem - je nezbytné, aby si ho čtenář přečetl znovu až za deset let.