Interkom: Dan SIMMONS: Endymion. Vzkříšení

Po přečtení posledního (čtvrtého) dílu Simmonsova cyklu románů je nelehké napsat hodnocení a zamýšlet se nad právě skončivším příběhem. Už proto, že čtvrtý díl je nejobsáhlejší ze všech (vydání, které jsem četl, má 863 stran), a na rozdíl od dílu předchozího i zaplněn mnoha postavami. Autor šel dokonce tak daleko, že vrátil do děje postavy, které v předchozích dílech nechal zahynout nebo jinak zmizet ze scény, např. templáře Heta Masteena, plukovníka Fedmahna Kassada nebo Rachel Weintraubovou. Simmons k tomuto účelu musel pro každého z nich vymyslet šikovný způsob, jak jejich smrt či zmizení zrelativizovat nebo vyrušit, a dá se říct, že se mu to povedlo.

Vedle „starých známých“, tj. Endymiona, Aeney, představitelů Paxu, kapitána De Soyi a poradce Albeda, vstupuje na scénu i další okruh postav, spojených se sdružením Merkantilus, což je vlivná korporace podnikatelů a koncernů, která chce také hrát svoji roli v mocenské hře Paxu. Představitelé Merkantilu, v čele s Kenzem Izosakim, se pokoušejí dohodnout s elementy Jádra a zjistit, co je pravda na tom, že Jádro nebylo zničeno a že stále ještě disponuje úžasnými technologiemi. Těžko říct, proč autor dějovou linii, spojenou s Merkantilem, hned na začátku knihy opustil, aby se k ní už nevrátil. Přitom scény setkání Izosakiho a s Albedem nebo audience u papeže jsou zajímavé a efektní a román mohl být obohacen o další úhel pohledu a další dějovou zápletku.

Už byla řeč o tom, že Vzkříšení je úctyhodně tlustou knihou a nutno říct, že zeštíhlení o takových sto stran by mu prospělo, našlo by se totiž pár míst, kde je autor zbytečně rozvláčný a zdržuje děj, takovým místem je třeba celá dlouhá pasáž o pobytu na planetě T`ien Shan, kde jsou nekonečné popisy přírody a staveb, jakož i dlouhé a opakující se seznamy naprosto nezapamatovatelných jmen Aeneiných stoupenců, kteří se v příběhu později beztak už neobjeví. Těžko také říct, proč autor nechal Endymiona pobýt několik dní na planetě Vitus-Gray-BelianusB (ano, tak se jmenuje!) a dal mu protrpět záchvat způsobený ledvinovým kamenem.

Pár slov ke konci románu. Předně není jisté, zda tímto dílem skutečně celý cyklus definitivně končí, protože autor si, podle mého názoru, nechal otevřená několikerá dvířka k možnému pokračování. Těmi prvními (dalo by se říct, že jsou to vrata jako od stodoly) je fakt, že Endymion a Aeneou mají dítě a Endymion zůstává naživu i poté, co je Aelita umučena ve Vatikánu. Mimoto Simmons, jak už bylo řečeno, vrátil do děje postavy z dílů předchozích a nechal je přežít i rozhodující střet se silami Paxu. Přitom např. padne zmínka o tom, že ve vzdálené budoucnosti se Kassad utká se Štírem a že Rachel je onou tajemnou Monetou z prvního dílu! Není vyřešena ani otázka původu a poslání Štíra; vůbec se zdá, že s touto „postavou“ si autor nějak nevěděl rady a o jeho původu či poslání v tomto dílu nepadne ani slovo. Hlavně ale se Štír proměnil z bestiálního zabijáka a protivníka ve spojence lidstva, nebo té jeho, řekněme „lepší části“. Počínaje třetím dílem se stává ochráncem Aeney, a to za každých okolností a na jakémkoliv místě vesmíru. To, jak je Aenei v rozhodujících chvílích stále nablízku, by mohlo znamenat, že ve hře jsou snad i další, doposud skryté síly, které by mohly zasáhnout do děje.

Co se Aeney týká, ta sice umírá, a to nikoli „virtuálně“, ale fakticky (a hrozně), ale vzhledem k její schopnosti pohybovat se bez jakýchkoli technických zařízení časem i prostorem není vyloučeno ani její eventuální pozdější objevení se na scéně (i když je vzhledem ke kompozici příběhu asi přece jen krajně nepravděpodobné).

Není jisté, co přesně se stalo s Jádrem, na konci čtvrtého dílu rozhodně není zničeno, přestože Aenea odhalila další z jeho tajemství. Jestliže je příběh ve středních pasážích rozvleklý, je naopak na konci poněkud hektický, Vítězství Aeneiných stoupenců nad Paxem je podivuhodně snadné a jasné. I elementy Jádra náhle zmizí ze scény, jakoby jich ani nebylo a jakoby nedisponovaly ničivými zbraněmi.

Tak nebo tak, se zdá, že cyklus Zpěvu o Hyperionu skončil, přinejmenším na nějaký čas. Většina dějových linií se skutečně skončila. Simmons odvedl vynikající výkon a jeho cyklus se stal počinem, na který se těžko zapomíná. Mně osobně zůstanou v paměti hlavně dojmy z prvních dvou dílů, tedy pouť na Hyperion s vyprávěními jejích účastníků a potom úžasně předestřená válka Hegemonie s vetřelci, která přejde v konflikt s Jádrem. Stísněná atmosféra pobytu v údolí u Časových hrobek, vědomí důležitosti, či přímo osudovosti utkání se se Štírem, a v druhém dílu pak stísněné (nikoli prostorem, ale napětím) prostředí řídících sálů, odkud jsou vedeny operace proti nepřátelům, aby se pak ukázalo, že to hlavní nebezpečí nečíhá v hlubokém vesmíru za portály, ale je všudypřítomno v každém technickém zařízení, vybaveném umělou inteligencí, tedy tato atmosféra činí cyklus výjimečným. O vesmírných bitvách a válkách byly napsány celé knihovny, ale žádná z těch, které jsem četl (s výjimkou Věčné války J. Haldemana) na mě nezapůsobila tak bezprostředně a nevyvolala pocit čehosi, co skutečně číhá někde blízko.