Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Jako obvykle jsem šel kolem Černé planety a do očí mě praštila obálka. Jakýsi výřez z fotky nočních podniků kdesi v USA (blyštělo se to jako Las Vegas), nahá běžící postava (ale Running man to nebyl) a něco jako zelená obří žížala s růžovou hlavičkou a očkama. Dole bylo napsáno „Josef Pecinovský“, ještě níž „Házím ti laso, kamaráde“ a pod tím malými nesmělými písmenky „GRADA“. Divte se nebo nedivte, mě zarazilo právě nakladatelství. Odkdy tohle vydává scifi? Myslel jsem, že jen samé předražené manuály? Vešel jsem dovnitř, nalistoval pár prvních stránek a hned jsem začal hledat peněženku. Název sám o sobě by byl stačil, ale místní prodavač mne téměř rozesmál, když řekl, že je to román, vzniklý prodloužením původní povídky, která vyšla před lety v nějakém fanzinu. No nevím, řekl jsem si. Tady vzadu čtu, že je to sbírka autorových povídek z jeho nejlepšího období a taky se mi honí hlavou, že titulní věc jsem četl v Ikarii; nebo ne? Ať je to jak chce, 149 Kč směňuji za knihu a odcházím natěšen.

       První povídka je přesně ta, kterou znám. Začátek mi nic neříkal, ale potom jsem si začal vybavovat téměř marný boj s časem, únavou a čtyřiceti - ne osmačtyřiceti ! - metry zabijáckého lana. Litoval jsem hlavního hrdinu, fandil mu, pak ho odsoudil za podraz na stejně postiženého, zase mu fandil a nakonec jsem mu přál vítězství a nezáviděl výčitky svědomí. Je skvělé, když se vrací někdo, koho máte rádi. S odstupem času jsem se divil, jak přímočarý jednoduchý děj povídka má a přesto (či vlastně právě proto) se mi stále líbí. Docela dobře bych si ji mohl představit jako námět ke scénáři jednoho z dílů Krajních mezí.

       „Zabil jsem Vás, Sagumo“ je na první přečtení trochu složitá časovka. Postupně mě začala vtahovat do děje, jenom škoda, že jsem na pointu přišel ještě tři stránky před ní. O logice se nebudu vyjadřovat - konečně každá časovka má svou vlastní.

       Třetí kousek - „Musím ho shodit“ - je variací na téma nadvláda jedněch nad druhými, zrada a marný boj. Moc pěkná, neutěšená povídka s depresivním koncem.

       „Lidé se mě bojí“ - tedy mě ne, ale velice dobře jsem si dovedl představit sám sebe na místě antihrdiny, většina z nás průměrných má v koutku duše takový temný sen. Manipulace za pomoci televize je věc, která se děje v menší míře i v realitě. Vzpomněl jsem si při čtení na film Kozoroh Jedna.

       Kupte si svět! Kupte si nový ráj, vlastní planetu a bez všech otravných sousedů! Někdy bych sám rád takhle utekl, třeba někam na Bora Bora, ale za chvíli by to tam vypadalo jako v tramvaji za odpolední špičky, pokud by měli všichni stejný nápad jako lidé v povídce. Jen mi tam trochu neseděli ti zlí černí pánové - no nic není perfektní.

       S indexem vitality těsně nad 100 body se setkávám dost často - řekl bych tak kolem půlnoci v mé oblíbené hospodě. Naštěstí se z toho většina lidí vyspí, ne jako pan Lugano. Mít kolem sebe spoustu malých kuliček, ševelících smrt, smrt, smrt, zachoval bych se jako on mnohem dřív. Moc dobré.

       Člověk navíc ve všemocném úřadě k ničemu - to by mohlo být zajímavé. Jenže buď nejsem povaha snivá nebo mám dlouhé vedení; ten konec ne a ne pochopit. A já jak něco nepochopím napoprvé a navíc mne to nudí, nesnažím se číst to znovu.

       Duše vylétla s údů a moje nervové synapse si vybavily Mika Jaggera a Emilia Esteveze ve filmu Freejack. Tato povídka má však jiné pokračování a proto se s filmem nedá srovnávat. Je to komplikované a pointa připomíná Heinleinovu povídku „Všechny tvé stíny“. Dobré.

       Tomu, kdo si chce osvěžit příjemné zážitky ze čtení Pecinovského největších fláků, mohu sbírku doporučit. Kdo je nezná, přečíst si to musí. Nakonec mne mrzí jen jedno - už dlouho jsem nic nového od autora nečetl.