Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Kam se hnu, pronásledují mě čísla. Ráno vstanu na popud budíku a ranní rituály provádím v rytmu minutové (zaspím-li, tak vteřinové) ručičky hodin. Autobus přijíždí obvykle se zpožděním, plný lidí (45 míst k sezení, 30 k stání, častěji však harmonika, jsemť Pražák satelitní). V práci čísla, čísla, čísla. Programovací cykly, termíny, do toho zavolá zákazník, protože mu počítač nespočítal počty podle předpokladů. Schůzky, oběd, faktury. Hodiny, produkce, výkon. Co nelze vykalkulovat, co nemá jako výsledek pěknou zřetelně podtrženou cifru, to neexistuje.

       Neexistuje?

       Nemám rád vizionáře, kteří s jurodivým leskem v očích hlásají otřepané pravdy. Ano, všichni víme, že nám vládnou čísla. Uvědomujeme si to však doopravdy? Dochází nám, co to znamená a k čemu to vede?

       Hodnoty, které lze kvantifikovat, jsou vždycky materiálního charakteru. Počet obyvatel na kilometr čtvereční. Vzdálenost elektronu od jádra. Burzovní index (nárůst za poslední dekádu).

       To je ale jen jedna část našeho života. Existuje i další. Radost. Pohoda. Soulad. Láska. Věci, které nelze kvantifikovat, nelze ohmatat a bezprostředně zachytit ve statistikách, které ovšem nepopiratelně existují, můžeme je vidět, vycítit, prožít.

       Když jdu do pěkné restaurace na oběd, není to proto, že by mě těšila suma na účtence. Jdu tam proto, abych si pochutnal na něčem dobrém, poseděl v příjemném prostředí a poklábosil s kamarády či přítelkyní. Toto jsou hodnoty, na kterých doopravdy záleží. Pochybuji, že by se našel někdo, kdo by chtěl vážně hledat spojitost mezi mými pocity z rozhovoru a počtem vyslovených slov.

       Samé otřepané pravdy, ano. Uniká nám však jeden vážný moment: Soustředíme-li se na jednu stránku věci, máme tendenci zanedbávat všechny ostatní. To je prostě vlastnost lidské mysli. Začnu-li sledovat přírůstky váhy krmného býčka (nebo vlastního miminka), snadno přehlédnu, že zvíře v těsném výběhu strádá nedostatkem pohybu. Je třeba mít na zřeteli všechny důležité stránky - kromě dostatku potravy i pohyb, sociální styky a tak dále.

       Asi jste si uvědomili, jak nelidsky zní předchozí odstavec aplikovaný na lidská mláďata. Čím to? Díky neuvědomělé kvantifikaci, která se nám stala druhou přirozeností. Vždyť „sociální styky“ přeložené do normálního jazyka je máma, táta a děti na pískovišti. Cosi hluboce lidského, čísly nepostižitelného (sorry, je to 1 + 1 + n, kde n je funkcí mnoha proměnných).

       Počítáme, vědecky pozorujeme. Myslíme si přitom o sobě bůh ví co, ale ve skutečnosti nám to důležité vyklouzlo z prstů. Počítat lze brambory a hvězdy, ale nemůžeme začít počítat úsměvy, abychom v jistém smyslu nepřestali být lidmi.

       Protože co jsme? Co nás v životě těší? Ne hromady čísel, ale to, co se za nimi skrývá. Na co zapomínáme, když se soustředíme na čísla, která nám původně usnadňovala orientaci v hmotném světě. Naše společnost má narušenou rovnováhu. Mějme to na paměti pokaždé, když uslyšíme nějakou variaci na známé heslo: Rychleji, více, lépe!