Interkom: MROŽOVINY: Proč nejsem pacifista

V TV pořadu Aréna o Kosovu Janu Rumlovi v horkém křesle jeden z odpůrců položil otázku, zda lze ďábla vyhánět belzebubem, a předseda US na ni nedokázal odpovědět. Neměl odvahu říci, že jinak než právě belzebubem nikdy v lidských dějinách ďábel vyhnán nebyl!

Když za vámi přijde vrah, aby vás zabil, žádná prosba vám nepomůže. Když na vás terorista namíří svůj kalašnikov, nepomůže vám politická diskuse a když vás přepadne lupič, aby vás obral až na kost, žádný apel na morálku vám peněženku nezachrání.

Z této bezvýchodné situace znaly dávné kultury východisko. Byly jimi očišťovací rituály a etické kodexy válečníků. I ty dávné kultury věděly, že násilí plodí násilí, a když bez násilí přežít nešlo, osvojily si magické praktiky, jimiž byli pošpinění vítězové očištěni. Ujal se také obrácený postup, kdy bojovník byl napřed magickými rituály obrněn, aby se ho zlo, plynoucí z násilí, které páchá, nemohlo zmocnit. Ještě později se z těchto praktik vyvinuly výcvikové systémy a statut „pomazaného“ bojovníka. Všechny staré kultury kladly při výcviku svých válečnických elit důraz na morálku a etiku – rigorózně vymezovaly případy, kdy a jak smí bojovník použít násilí, ať už se jednalo o rytířskou kulturu západu, nebo o shaolinské mnichy kultury východu.

Křesťanství převzalo archetyp Bohem pomazaného bojovníka, chráněného proti zlu, v podobě sv. Jiří. A když tento rytíř bojuje s „drakem“, personifikuje drak nejen vnější zlo, které musí být poraženo, ale i zlo vnitřní, plynoucí z násilí, jehož se bojovník dopouští, a jehož svodům musí pracně odolávat.

Tento boj se zlem v sobě, situace bojovníka, který je infikován tím, že zabíjí druhé, i když ve jménu dobra, je dvorním tématem amerického režiséra Stevena Spielberga. Ať už jsou to tak rozdílné filmy jako „Schindlerův seznam“ nebo „Hvězdné války“, stále jsou to variace na totéž téma. „Špinavý“ Schindler se pokouší projít očistným rituálem tím, že zachraňuje Židy, Dark Vader, který původně sloužil Dobru, neodolá svodům zla.

Oboje to jsou „pohádky“ a ukazují, jak původně silný magický rituál degeneroval v mytologii. A opět nám poslouží Spielberg, který ve svých filmech jako by šel proti proudu času a to, co nám dnes zbylo z archetypu pomazaného bojovníka, nejlépe ukazuje jeho nejstarší film, kultovní „Čelisti“. Proti zlu v podobě lidožravého žraloka zde bojují tři „rytíři“. První, profesionální lovec, selhává a platí životem, neboť jedná za peníze, a to je nízké a nechrání před znečištěním zlem. Druhý je vědec a nemá víru, a proto nemůže zlo přemoci. Jediný, kdo je pomazán, aby zvítězil, je postava šerifa. Má totiž víru, vnímá zlo i tehdy, když ostatní resignují. Násilí, které pak použije, nad ním nemá moc a on může beztrestně zlo zničit.

Toto je dnešní degenerovaná, do nevědomí zahnaná představa o tom, jak očistným rituálem (zde symbolizovaným prostou vírou v přetrvávající zlo) přerušit zhoubnou spirálu násilí. Zprůmyslnění válek totiž přivedlo k páchání násilí milióny odvedenců, aniž by podstoupili magický rituál, který by je uchránil od pošpinění zlem. (Indoktrinace nacionalismem, které byli vesměs vystaveni, nebyla žádným ochranným rituálem, ale právě naopak – tím prvním dotykem zla, které je infikovalo).

A teprve touto kulturní ztrátou, tímto kolektivním „zapomněním“, se otevřel prostor pro pacifismus. Neznajíce jiné řešení, začali pacifisté hlásat svoje pravdy – že násilí plodí jen násilí, že hromadění zbraní vede vždy k válce a že jenom odzbrojení může zajistit mír – že ďábla nelze vyhánět belzebubem. Jsou to přece tak jasné pravdy, o nichž snad nikdo nemůže pochybovat, „zdravý selský“ rozum nám říká, že jinak to prostě být nemůže.

Jenže pan doktor František Koukolík ve své moudré a přitom vtipné knížce „Mravenec a vesmír“ říká: Základní svízel lidského bytí je, že jak příroda, tak společnost je zcela kontraintuitivní. Jinými slovy, chovají se podle pravidel, která jsou v rozporu se „zdravým selským“ rozumem, naší každodenní zkušeností.

Dlouhá tisíciletí si lidé intuitivně mysleli, že Země je plochá deska, když „zdravý selský“ rozum nám to říká dodnes. A dalo to hodně práce, než lidé uznali, že je v této otázce „zdravý selský“ rozum zklamal. Totéž platí i pro ony zdánlivě „selsky“ rozumné a neotřesitelné pravdy pacifistů.

Staří Římané o nich pochybovali zcela zřetelně, když se řídili příslovím „Si vis pacem, para bellum“, tedy, chceš-li mír, připravuj válku. V poněkud odlišné formě je vyslovil římský stratég Vegetius v díle „Nárys vojenského umění“ a stejný názor zastával i Cicero.

Vezměme to pěkně pozpátku. Mám ještě v živé paměti zuřivou normalizační kampaň proti neutronové bombě, kterou spustila v osmdesátých letech Moskva. Jednalo se o malokaliberní jadernou zbraň, jejíž spektrum ničivé síly bylo posunuto od tepelného záření k záření radioaktivnímu. Měla účinkovat tak, že v okruhu několika kilometrů od epicentra výbuchu vyvolávala v kovových předmětech sekundární radiaci. V případě masového útoku sovětských tanků do západní Evropy by její použití donutilo sovětské tankisty, aby svoje stroje opustili – nebo během několika hodin zemřeli.

Ke komunistické kampani se přidalo hodně západních levičáků a všechny pacifistické spolky, mezi nimiž hráli prim Zelení. Je téměř jisté, že mezi těmi, kteří nosili v pouličních kraválech tabuli s nápisem „stop N bomb“, byl i nynější německý ministr zahraničí Joschka Fischer. Zaslepeni pacifismem odmítali ti lidé pochopit, že právě tato N bomba znemožňuje s trvalou platností masový tankový útok Varšavské smlouvy především proti jejich zemi, že zbraň, proti které tak fanaticky vystupují, garantuje jejich svobodu! To bylo šílené, sebevražedné chování ve jménu intuitivní „pravdy“ a zároveň podpora nejmilitarizovanější země světa, zde Sovětského svazu, což je obvyklý důsledek každé pacifistické akce.

Totéž, co platí pro neutronou bombu, se týká i jejího předchůdce. Celé svoje dětství jsem byl strašen atomovou bombou zlého strýčka Sama. Ve škole nám vykládali o statečných západních vědcích, kteří od roku 1945 protestují proti jadernému zbrojení a kteří pak v roce 1957 založili Pugwashské mírové hnutí na výzvu takových celebrit, jako byli Albert Einstein a lord Russell. Bylo to celosvětové pacifistické hnutí proti nebezpečí atomové války a výbor tohoto hnutí existoval i v komunistickém Československu. Jeho prvním předsedou nebyl nikdo jiný než Zdeněk Nejedlý, což už tenkrát přemýšlivým říkalo vše.

Při vší úctě k vědcům, kteří hnutí založili, objektivně bylo velkým omylem, a kdyby se jeho cíle realizovaly, nebezpečí války by nezmenšilo, ale naopak zákaz atomových zbraní by válku spustil. Neboť převaha v atomových zbraních a jejích nosičích byla tím faktorem, který Stalina odvrátil od útočné války, plánované na rok 1953. Aniž to ti skvělí lidé z Pugwashského hnutí tušili, stali se spojenci SSSR, který, když měl drtivou převahu v tancích a živé síle oproti NATO, potřeboval touto cestou likvidovat západní jaderný štít.

Ještě hlouběji v čase, vyhraženém 20. století, narazíme na konec třicátých let. V té době měl největší armádu na světě SSSR. Byla to jediná země, jejíž armáda disponovala samostatnými tankovými jednotkami, s nimiž se počítalo jako s údernými klíny pro útok na Evropu, a ve výzbroji sovětského letectva, taktéž jako jediného na světě, byly dálkové čtyřmotorové bombardéry a mnohatisícové výsadkářské jednotky. Pacifismus, který opanoval Evropu a USA po 1. světové válce, způsobil, že komunistická vojenská moc neměla protiváhu – dokud ji neslíbil vybudovat Hitler. (Jeho scénář zopakoval o padesát let později Úsáma ben Ládin. Jako bojovník proti komunismu v Afgánistánu se napřed nechal vyzbrojit Američany, aby pak výzbroj použil proti jejich zájmům.)

Když už bylo zřejmé i Chamberlainovi, že Hitler západ přelstil, bylo pozdě, neboť arsenály západu byly stále prázdné. V roce 1940 čítaly pozemní síly USA pouhých 40 tisíc mužů a anglické letectvo se o rok dříve skládalo z pár set obstarožních dvojplošníků. Není pravda, že na podzim 1938 Anglie a Francie přistoupily na Mnichovskou dohodu s lehkým srdcem. Došlo k tomu až potom, kdy experti potvrdili, že tyto velmoci nemají letecké síly, které by byly schopny ubránit československý vzdušný prostor. Výroba moderních stíhaček Spitfire byla zahájena až v dubnu 1939, právě v důsledku okupace Československa. Ne tedy nabité arsenály a závody ve zbrojení vedou k válce, ale pravý opak. Byl to nedostatek zbraní u západních demokracií, co otevřelo nacistům bránu k dobyvačné válce. A pacifisté, snící v třicátých létech o míru, kteří těmito naivními sny odzbrojili svoje vlastní země, mají na tomto nejmasovějším konfliktu lidských dějin svůj neoddiskutovatelný podíl. A zase, jako vždy v dějinách, pacifisté objektivně posloužili nejagresivnějšímu režimu světa, v tomto případě nacistickému Německu a jeho šílenému vůdci Hitlerovi.

A proto nejsem pacifista. Nehodlám pomáhat nějakému budoucímu diktátorovi v jeho šílených plánech. Nehodlám nějakému šílenci pomoci otevřít virtuální prostor agrese, aby pak ve skutečném prostoru mohl znovu postavit koncentráky a gulagy a uvést do chodu plynové komory či dušegubky, a ze mne učinit svého spoluviníka. Chci žít v míru a proto podporuji a budu podporovat ty, kteří na nebezpečí válek nezapomínají a starají se o plné arsenály.