Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Sborník: STAR TREK, klasické příběhy 01, kniha druhá, Olomouc 1998, překlad Věra Ježková (příběh Hrozba z temnoty): str. 294 a 295: „Lučavka královská rozpouští i zlato. Co mě ale mate, je stopa po kyselině fluorovodíkové. Jako kyselina je SLABÁ, ale se dvěma věcmi reaguje přímo bouřlivě. Jednou z nich je sklo - proto se musí plnit do povoskovaných láhví, nebo jak navrhoval Spock, do nádob z teflonu.“

       „A ta druhá věc?“

       „Lidská tkáň.“

       Takže postupně: Asi by se spíše mělo říci: „Co mě ale mate, jsou stopy kyseliny fluorovodíkové“ - stopa po kyselině fluorovodíkové mi vypovídá spíše o tom, že tam byla, ale už není.

       Kyselina fluorovodíková (HF) je skutečně slabá kyselina (ale proč SLABÁ?). Termíny „slabá“, „středně silná“ a „silná“ kyselina v chemické terminologii znamenají ale trochu něco jiného než v laické mluvě (jde o disociační konstantu reakce HF + H₂O = H₃O⁺ + F^-). O tom, „jak ta kyselina vlastě žere“, to ale nevypovídá jednoznačně. Například kyselinu chlorovodíkovou (HCl), která je mimo vší pochybnost kyselina silná (disociační konstanta uvedené reakce je o deset řádů větší než u HF) lze dle účinků jen těžko odlišit od stejně koncentrované kyseliny fluorovodíkové.

       Bohužel další závěry o reakčních rychlostech (bouřlivá reakce se sklem a lidskou tkání) jsou už naprostý nesmysl. Co se týče lidské tkáně, místopřísežně prohlašuji, že jsem léta pracoval s koncentrovanou HF (a bez rukavic) a nikdy jsem žádnou bouřlivou reakci nepozoroval (a že jsem se párkrát pokapal). No, ne že by to bylo tak zcela bez rizika - dostane-li se vám koncentrovaná (a ne stopy - ty nikomu neublíží) HF na pokožku, je nutné ji během pár desítek sekund opláchnout vodou, lépe pak neutralizovat (ev. nechat zreagovat s kyselinou boritou - vznikne tak BF₃, který je plynný a uteče). Opomenete-li tento krok učinit, nic se nějakou dobu neděje, jen to trochu štípe. Pak to ale začne trochu otékat (spíše až po dnech) a je to stále horší a moc to bolí - ta potvora HF prodifunduje až ke kosti a začne žrát její povrch, organismu se to nelíbí a reaguje zánětem (na povrchu té kosti). Musí se to kuchat, hojí se to dlouho (měsíce), ale v žádném případě to není „bouřlivá reakce“. Rovněž tak reakce se sklem je všechno možné, jen ne bouřlivá - budiž však HF vzdána čest za to, že s ním reaguje alespoň pomalu. Pokud se ale jedná o „lučavku královskou se stopami po kyselině fluorovodíkové“, ta by v nejlepším případě, po velmi dlouhé době, trochu naleptala lesklý povrch skla (nic více).

       Sborník: STAR TREK, klasické příběhy 01, kniha druhá, Olomouc 1998, překlad Věra Ježková (příběh Hrozba z temnoty): v celém příběhu je zaměňován křemík (prvek, Si) za silikon (což je v češtině polymerní materiál na bázi organokřemičitých sloučenin). Je pravda, že v angličtině se to velmi špatně rozlišuje (silicon = křemík i silikon). Něco se dá rozlišit podle toho, že křemíkový = silicon, ale silikonový = silicone, jinak se musí dedukovat z textu. Abych překladatelce zas tak moc nekřivdil - ono si to plete více lidí, ona má prostě jen tu smůlu, že jsem si zapamatoval zrovna tuhle knihu.

       A opět dva stručné komentáře:

       David Brin: Hvězdný příliv, V. Soukup - Wales, Praha 1999, překlad D. Hájek: str. 135 nahoře: Xappišská výzvědná loď se otřásla, jak její torpédo vystřelilo proti tandskému křižníku- nemohu se zbavit dojmu, že torpédo netřílí, ale je stříleno (pro ujasnění - je dost velký rozdíl když tluču, nebo jsem tlučen).

       David Brin: Hvězdný příliv, V. Soukup - Wales, Praha 1999, překlad D. Hájek: str. 334 nahoře: Můj osobní radiometr říká naměkko až na hniličku - mám ten dojem, že toto zařízení se jmenuje dozimetr. Termín „osobní dozimetr“ zcela běžně existuje (měří dávku záření), zatímco „osobní radiometr“ jsem neslyšel (radiometr by spíše měřil intenzitu záření). Problém je v tom, že z hlediska účinku na organismus je podstatná dávka, tj. integrál intenzity záření s časem.

       Závěrem ještě jedna úvaha - jako na potvoru si nevzpomenu ani na jediný konkrétní příklad, ale vyskytuje se to velmi často: připadá mi velmi nelogické, když někdo napíše (aniž by to byla ironie): „Byl to velmi vysoký obr, měřil necelé čtyři metry“, ev. analogicky: „Byl to velmi malý trpaslík, měřil téměř půl metru“. Možná mám pokřivené jazykové cítění technickou mluvou, ale řeknu-li, že mám necelých 100 Kč, říkám tím zároveň další informaci, že toho mám málo. A řeknu-li, že mám téměř 100 Kč, říkám tím zároveň další informaci, že toho mám docela dost. A přitom v obou případech mohu mít stejně (například 98,50 Kč).

       Do stejné kategorie patří i věta: „Každý, kdo se chtěl na tuto skalní vyvýšeninu dostat, musel projít právě tímto průsmykem, a ten mohla ubránit jen malá skupinka bojovníků.“ (Sean A. Moore: Conan a Bílý bůh běsů, Viking, Praha 1999, překlad Dušan Rovenský a Stanislav Plášil, str. 191/192). Já to prostě napřed pochopím tak, že ten průsmyk jiná než „malá skupinka bojovníků“ bránit nemohla. Vzápětí mi dojde, že to nehraje, musím se zamyslet (a kvůli tomu Conany tedy nečtu!) a zvážit, zda chtěl autor říci „... ubránit i malá skupinka bojovníků“ (= místo bylo dobře bránitelné) nebo „.... bránit jen malá skupinka bojovníků“ (= protože se tam větší např. nevešla).