Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Začnu tradičně, popisem útrap cesty. Pro ostatní začaly až ve vlaku, já si cestu zpestřil zásadním omylem, když jsem vlezl do metra jedoucího na Masaryčku (Střed), místo na Wilsonovo (Hlavní) nádraží. Včas jsem si to uvědomil a jel až na Florenc za účelem přestupu na správné metro. Tam jsem ale kvůli rekonstrukci musel absolvovat veselou procházku, protože stanice je sice přestupní, leč kdo to zkusí, musí vyjít až na ulici a pak zase zpátky do metra. Nicméně vše jsem stihl, což se nepodařilo Gilhadovi, na kterého jsme čekali tak dlouho, že jsme na perón dorazili současně s vlakem. Tam se plně projevil náš handicap lidí, co jezdí vlakem jen tak třikrát do roka. Na všech vagónech byla cedulka místenkový vůz. Hledáním nemístenkového jsme ztratili tolik času, že si pak nebylo kam sednout. Situace vypadala tragicky až do první zastávky, shodou okolností hnízda Petra Čáslavy, Kolína, kde se dálkový vlak dostatečně vyprázdnil. (Později jsem se dověděl, že ty cedulky „Místenkový vůz“ jsou jen takový žertík tajtrdlíků v modrém, o kterém pravidelní pasažéři vědí a nic si z něj nedělají.) Následující čtyři hodiny proběhly bez zvláštních událostí, obětavá Jiřina nám podrobně vysvětlila, že se máme chystat k výstupu po překonání zastávky Suchdol, někteří se sice divili, že jsme se po takové době ještě nedostali z Prahy, ale pak se zjistilo, že jde o Suchdol na Moravě či snad nad Orlicí.

       Ve Studánce jsme vyskákali z vlaku a začalo pršet. V Kopřivnici a jejím okolí, jak jsme zjistili již na Jarní poradě, prší alespoň dvacet hodin denně. Snažil jsem se spoluzmoklé pobavit veselou historkou o tom, jak jsem byl ve Studénce poprvé.

       To bylo v těch dávných časech, kdy cesta vlakem byla levnější než autem a Dracon se nekonal v Santonu, ale v dřevěné boudě kulturního střediska pojmenované po nějakém sovětském parťuchovi Šelepovka. Opustil jsem pohostinné Brňáky a odjel ještě na Bílcon (kam jinam než do nedalekého, od Studénky, Bílovce). Ve Studénce jsem měl přípoj až za devadesát minut i vydal jsem se na pěší túru. Brzy se setmělo, a já šel cca 6 km v takřka absolutní tmě. Do Bílovce jsem dorazil společně s vlakem. Bílcony tehdy pořádal zakladatel Parconu Pavel Poláček a hosty byla početná delegace z Polska, dnes už si vybavím jen medvědí postavu Piotra Kasprowskeho. O půlnoci mě jeden z hostitelů hodil autem do Ostravy, ta je tuším také nedaleko, a ráno jsem byl zase v Praze. A poslední veselá historka z natáčení: Na cestu mě Pavel Poláček vybavil rozličnými lahůdkami ze společného stolu. V přetopeném vlaku se mi aspikový dort změnil v kapalinu a jen náhodou igelitka zabránila, že mi nevytekl na hlavu.

       Když déšť polevil, šli jsme k našemu vlaku, který nebyl umístěn na žádné z dvaceti kolejí mohutného uzlu Studénka, ale poněkud mimo nádraží na osamělé koleji připomínající katapult na odstraňování radioaktivního odpadu. Před vlakem už stál Karel Marha z Macrosu, přijel již předchozím vlakem. Počkali jsme ještě na pár Pražáků a Brňáků z následujícího vlaku a šťastně dojeli k cíli naší pouti, tuším, že dvanáctému městu, které bylo poctěno konáním Parconu.

       Od nádraží jsme se rozeběhli podle oranžových stužek k místu prezence (jen vysvětlivka na nádraží měla být viditelnější, mnozí museli osvědčit postřeh a hbité uvažování, aby tuto navigaci bez předchozí instruktáže zvládli). Ani jsme nepočkali na Karla Marhu a jeho společníka, kteří se sháněli po knihách, jež se chystali na Parconu prodávat a poslali je vlakem napřed. Knihy ale dorazily až za 24 hodiny a tak bylo naše sobectví odměněno jen tím, že jsme mokli jen posledních padesát metrů cesty, zatímco Karel a spol. celou cestu.

       Břemeno prezence na sebe vzal klub Exorcist, který nabídl Randalfovi pomoc. Fronta byla krátká a tak nevadilo, když bylo znát, že to dělají poprvé.

       Šťastně zaprezentovaný a ubytovaný jsem se trochu usušil a šel proslovit svou přednášku. Bohužel pro spoustu práce jsem ji měl připravenou tak do poloviny a dál se spoléhal na improvizaci.

       Marně.

       Pak v kinosále kulturního centra, kde se celý con odehrával, vypuklo slavnostní zahájení Parconu. I když Randalf odřekl největší sál, ani zde jsme se nemačkali.

       Randalf pronesl kratší organizačně-uvítací řeč. Překvapil mě jako docela dobrý mluvčí. Pak jsem se pokusil o kratší odlehčení a otvírák předznamenající naši sešlost. Ještě pod dojmem z cesty jsem zaševelil něco v tomto smyslu:

       Když jsem před pár hodinami stál ve vagónu, byli tam se mnou hráči, tolkienisti a treckie, a tak jako čistý staroscifista - dinosaurus jsem tam byl v menšině. Svět se mění. Etnizují se nám i Spojené státy, nevyhne se to asi ani Čs. fandomu. Doufám jen, že se nikdy nebudeme vyhlazovat a vždy najdeme společnou řeč.

       Ostatně i sama naše cesta připomínala Hru na hrdiny, až na to, že o život šlo doopravdy. Dalo by se podle ní napsat dobrodružství (nebo jeskyně) „Doly krále Randalfa a pyramida hrůzy“.

       Zkrátka, kdo chce zažít něco ostrého, cestuje s ČD (zástupce klubu Et cetera např. vyjel již dnes ráno ve tři hodiny). A kdo doběhne k prezentaci suchý, vyhrává. Dovolím si ale citovat klasika: Co nás nezabije, to nás posílí.

       My, kdo jsme, tady můžeme říci, že jsme obstáli, a že zkouška nebyla lehká. Napoleon tuším před bitvou u Marenga řekl svým vojákům něco v tom smyslu, že ti, co budou i zítra naživu, budou moci kdykoli říci: „Byl jsem přitom!“ a všichni posluchači zmlknou úctou.

       Až v příštím tisíciletí ukáže dnes ještě neznámý hrdina na své šrámy a řekne: byl jsem v devětadevadesátém v Kopřivnici; věru nezůstane jedno oko suché.

       Ještě pro úplné nováčky a velmi mladé fany připomenu, proč dobrovolně podstupujeme všechny výše zmíněné strázně. A protože vojenských a drakobijeckých příměrů již bylo dost, vypomohu si biopunkem. Fandom je jedno velké myšlenkové podhoubí a Parcon jeho nejdůležitější plodnice. Přátelství a kontakty, které zde získáváme, to jsou spóry, které roznášíme dál, a děláme to rádi, protože jsme tak u(se)strojeni.

       Doufám, že si pořadatelé má slova nevyložili ve zlém, a že mě i příště pozvou na pódium.

       Děkuji vám.

       Randalf pak obohatil program o novinku, kterou se stalo přijímání nových SF klubů do fandomu. Jejich zástupci byli tak dojatí, že ani nepostřehli, že jejich listiny jsou nepodepsané. Jen Exorcist to ještě stihl napravit.

       Pak jsem se vrhl do víru dění a vzájemného vítání. Skrblík mi věnoval několik Vakukoků, zvláště ten odhalující Zrádce sf národa z Chotěboře a jejich pokus o puč je velmi poučný až návodný.

       Těsně před zahájením dorazil Šimon, který klikatou cestou sesbíral fany ze vzdálenějších oblastí Slovenska. Pro mnohé bylo poněkud nepříjemné, že Parcon byl zkrácen na obvyklou délku, chtěli z něho jet přímo na Tatracon. Snad tak osud vyvažoval tu fantastickou fluktuaci, když s nimi Šimon nehavaroval, nemuseli nikde bivakovat a vůbec přijeli včas.

       S drobným zpožděním přijel Pavel Mikuláštík - čekal, až Mirek Dvořák dotiskne diplomy CKČ. Ale ty za to rozhodně stojí. Docela by se mi místo jejich podpisování líbilo mít jeden takový na stěně. Poblahopřál jsem manželům Mosteckým, přivítal se s Jurajem Maxonem, připomněl několika neplatičům jejich závazky vůči IK a z řad účastníků CKČ získal novou čtenářku Hanu Mudrovou. Potkal jsem mladou naději české SF Editu Dufkovou, naposledy jsme se tuším viděli, když dostávala Cenu Jima Dolara.

       SF &F Workshop byl zastoupen autorem naší rubriky Slovíčkaření Vaškem Píchou, Honzou Macháčkem a Ivanou Kuglerovou, jejíž povídku z CKČ jsme našli v pořadateli vydaném sborníku In scifi veritas. (V příštím čísle IK si ještě přečtete její záznam přednášky o fantasy.)

       Z Plzně dorazil Dáreček a Laser, provázený Petrem Kotrlem. Pak přijel Ondřej Neff, který přivezl Pavlíkovy, Vlada Ríšu a balíky knih, které věnovalo nakladatelství Triton, jmenovitě Standa Juhaňák. Všichni účastníci Parconu tak dodatečně k materiálům dostali ještě Čas mimo čas od Ludmily Freiové.

       Navštívil jsem knižní burzu, kde byly opravdové poklady pro každého začínajícího sběratele a to za ceny nižší, než dnes stojí běžné paperbacky.

       V útulném baru a minirestauraci, rovněž přímo na patře, kde se odehrávala většina akcí, stále zbývalo několik míst pro nově příchozí, ale nikde nebylo prázdno. V pauzách sobotního programu bylo možné se slevou navštívit muzeum Tatry Kopřivnice, já ovšem pauzy nikdy nemám a tak jsem viděl jen to, co je přístupné z prosklené chodby.

       

       Pak jsem se nějak ocitl na pokoji 117, kde seděl A. Sapkowski, a kdyby ho viděl Randalfův sponzor..., raději ani nedomýšlet...

       Byl tam i Artur Szrejter, zástupce fanzinu Fantom, ambicióznější obdoby Interkomu. Předal mi autorský výtisk čísla 3 z podstatné části věnovaného české SF. Já jsem se pokusil o shrnutí posledních deseti let, napsal jsem jakési podklady a Joanna Czaplińska z toho udělala článek, časem to přeložím do češtiny (s přihlédnutím k originálu) a bouchnu do IK.

       Když jsem si po půlnoci uvědomil, že mám u sebe klíč od presidentského apartmá, kde již byl ubytován Šimon, Duriňo Coňan a zbytek SF klubu Malevil (Honza Škorpík, Jindra Rosenkranz, Franta Moravec to letos (zase) vzdal), raději jsem šel spát.

       Ráno jsem dorazil po konci první přednášky a zašel na besedu s polskými autory Tomem Kołodziejczakem a autorkou Tkáče iluzí, Evou Białołęckou. Škoda, že jsem neměl čas přečíst si jejich knihy, určitě to udělám dodatečně. Takto jsem se neměl příliš na co ptát, když jsem se nechtěl dopouštět netaktností na podobných besedách obvyklých, kdy se autora vyptáváte na to, co chystá jeho konkurence.

       Většina přítomných na tom bohužel nebyla lépe, nicméně se hovor stočil i na obecnější otázky a tak jsme si všimli výrazného nepoměru v transferu polské SF k nám a naopak.

       Za naší lepší informovanost samozřejmě může z převážné části aktivita rodiny Pilchových a ostravských fanoušků vůbec, ale ani oni by to nedokázali, kdyby již před lety St. Lem nevytvořil příznivé povědomí o kvalitě polské SF a dnes Andrej Sapkowski jako ledoborec nedělal cestu ostatním. To oboje nám chybí, na počátku devadesátých let měl velkou šanci Ondřej Neff, ale nenašla se polská obdoba nakladatelství Leonardo.

       Obávám se ale, že česká SF má ještě jeden vážný handicap a tím je nepřítomnost velkého profesionálního nakladatelství jako je polská Supernova.

       Obávám se totiž, že i nejlepší redakční práce fanouškovského vydavatelství končí u kontroly pravopisu a nemáme redaktora s takovou autoritou a renomé, aby třeba Jama Oščádala přinutil myslet více na čtenáře či brát v úvahu i nějaké mimoliterární souvislosti. To se může ukázat jako blahodárné pro budoucí generaci badatelů, kteří třeba v miniaturních nákladech dnešní SF objeví nějakého prakticky neznámého Kafku přelomu tisíciletí, ale pro SF jako komerční literaturu je to dost zhoubné. Je příznačné, že jediným redaktorem ve výše uvedeném smyslu je u nás Egon Čierny, vydávající, jak ostatně všichni dobře víte, dobrodružnou SF. Podle mě by takového redaktora potřebovala i nejúspěšnější kniha loňského roku Tma od Ondřeje Neffa. Ale kdo je tu práv mu radit (a koho by poslechl).

       Ještě jsem si vzpomněl na jeden zajímavý detail, když Rafal Ziemkiewicz nabízel i u nás dobře známou knihu „Červené koberce, odměřený krok“ ve Francii (kde se z části i odehrává), byla všude odmítnuta jako reakční a fašistická (to je slovníček, nechybí nám už?). Lze si jenom přát, aby intelektuálové ve francouzských redakcích měli pravdu a nebyla to jen ukázka alibistické slepoty, tak dobře v Z. knize popsané, jež přivede budoucí Evropu do zkázy.

       Po besedě jsem obešel stánky, Macros konečně dostal své knihy, vedle něho měl svůj stolek Michael Bronec a Vakukok, dole v přízemí vedle stánku Neofana prodával Netopejr knihu Pavla Obluka Leviatan a vedle byla k mání produkce ostravských vydavatelů.

       Od Ivana Aľakši jsem dostal novou Fantáziu, zatím jsem si mohl všimnout, že má vtipnou obálku se slovenským kosmonautem.

       Průběžně jsem zjišťoval, jak se bezpečně dostat v neděli do Prahy, abych mohl rodinu přepravit na Tatracon. Nakonec jsem se rozhodl neriskovat a odjet odpoledne s Ondřejem Neffem a Vladem Ríšou. Předal jsem Šimonovi na zbytek Parconu ceremoniální presidentské pravomoci, Mloka a Ludvíka, Michael Bronec byl tak jako tak připraven předat Cenu Karla Čapka tak nějak nově a lépe a já se těším, jak mi to svědci popíší.

       Když jsem po osmé hodině odpolední vystoupil před svým domem z pohodlného Ondřejova landroweru, skončilo mé Kopřivnické dobrodružství a začalo to Tatraconské.

       Řekl bych, že každý, kdo letos Parcon vzdal, o hodně přišel, já jsem tam byl jen pár hodin i s cestou a kolik jsem o tom napsal stran (a to výčet hrůz Českých drah tvoří sotva pětinu textu). Byl to takový návrat do starých zlatých dinosauřích časů. Většina účastníků se znala a každý nováček, pokud o to projevil zájem rychle nalezl nějakého patrona. Doufám, že ti, co v Kopřivnici zůstali i na nejlepší část Parconu, nám napíší ještě více.