Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Články Petra Maura, který pro Ikarii recenzuje počítačové hry, jsou trvale na velmi žalostné úrovni. Avšak to, co předvedl v zatím posledním (červnovém) čísle Ikarie, je vrchol v jeho redaktorské činnosti, který bych neváhal ocenit jako „Tvůrčí počin roku“. Jedná se o skutečně kontrastní výtvor v porovnání s tím, co je bez bázně a hany předvedeno o stránku dříve rytířem Jiranem. Stejně jako ostatní i já mám sto chutí přidat se k hromadě zdechlin v nedalekém houští, ale neudělám to. Alespoň ne, dokud nedopíšu tento článek.

       Petr Maur zápolí v Digitální aréně již pěkných pár měsíců, a tak by se mohlo zdát, že i třeba přes jisté vrozené indispozice by se mohl vypsat k úrovni, která by alespoň minimálně odpovídala celostátně vydávanému periodiku s tisícovým nákladem. Ovšem takový předpoklad v tomto případě zjevně neplatí. Naprosto nekompetentní a tudíž zbytečné recenze Petra Maura totiž stále postrádají jakoukoliv ucelenou logickou výstavbu - zmínky o jednotlivých složkách hry jsou roztroušené po celém textu mezi vrstvou nezáživné hlušiny, většinou se jedná o kusé, povrchní a nahrubo mleté informace nebo naopak o příliš titěrné detaily, které nejsou vůbec podstatné. K tomu je nutno připočíst stylistickou neumělost (opakující se slova), nejasné a nesrozumitelné vyjadřování (významově nenavazující, smysluprosté věty s prapodivným slovosledem), gramatické chyby, absenci jakéhokoliv zajímavého nápadu v podání recenze (JP&ŠK nebo MD vytrvale dokazují, že i publicistický útvar může mít svou pointu) .... O jakési externí korektuře ani nemluvě.

       Prostě se vezme půl kilogramu pěkných slov, která se vhodí do kotlíku se slanou vodou a přisype se několik teček, čárek a nějaký ten vykřičník a otazník, aby se neřeklo. Ještě zamíchat a guláš Petra Maura se může podávat. Já však napříště s díky odmítnu - než něco takového, to raději zůstanu o hladu.

       Myslím si však, že by nebylo příliš od věci zamyslet se nad tím, zdali při současné kvalitě těchto recenzí má Digitální aréna vůbec nějakou budoucnost. Informační hodnota této rubriky je takřka nulová, estetický zážitek pod bodem mrazu a nebýt doprovodné soutěže, zájem čtenářů by jistě nebyl o moc výše. Snad jediné, co drží Digitální arénu ještě při životě, je (podle mého názoru) firma JRC.

       Ale dost bylo řečí, už kulhám do houští. Na rtech mi přitom stále hraje ten poslední verš: „Já bych zemřel, nečíst Ikarii k smrti rád!“