Interkom: Češi a polská SF

Vztahy mezi Polskem a Českem mají starobylou tradici – již v nejstarší známé české Kosmově kronice se můžeme dočíst o vzájemných zuřivých bojích mezi našimi kmeny :-) . Tato tradice je dána i velkou jazykovou spřízněností – troufám si tvrdit, že hned po slovenštině je polština řečí češtině nejbližší. Lze to doložit i prakticky – a tím se dostávám ke vztahům mezi polskou a českou SF.

Nevím, jak v Polsku, leč českým komunistům z nějakého důvodu SF opravdu pila krev. Důkazů je mnoho. Jediná pravidelná SF edice existující u nás v šedesátých letech (kromě Julese Verna v ní vycházel kupříkladu František Běhounek a Stanislav Lem) byla zastavena po čísle třináct. V 70. a 80. letech zde byly edice smíšené – vždy jedna SF (většinou české či obecně východoevropské provenience) musela být vyvážena jedním špionážním románem pro mládež, kde hrdinní rozvědčíci či pohraničníci chytali narušitele ze Západu, případně „přemlouvali“ domácí „zbloudilé ovce“, aby se navrátily na cestu socialismu. Pokud někomu takováto snaha komunistů o politickou indoktrinaci mládeže připadá naivní, musím říci, že fungovala. Sám jsem totiž někdy na přelomu těchto dvou desetiletí začínal číst SF a pamatuji se, jak mi absence stálé edice ztěžovala orientaci – člověk neustále narážel na „rozvědčické“ romány (některé měly dokonce – snad záměrně – i matoucí název a obálku).

Jak u nás zvolna přicházelo politické oteplení (čistě v souladu s měnícím se postojem Sovětského svazu, naše politické špičky po žádných reformách netoužily a odpor občanů byl veškerý žádný), došlo i ke zvýšení počtu publikovaných prací západních SF autorů. Jednalo se částečně o „kritické“ spisovatele (Bradbury, Vonnegut, Lundwall), částečně o více-méně politicky neškodnou klasiku (Asimov, Wyndham, Clarke – některé texty byly ještě mírně upraveny, takže kupříkladu ve Dni trifidů byl Sovětský svaz nahrazen Čínou). Byla to ovšem podivná loterie, protože kupříkladu v Heinleinově románu Dveře do léta (vydáno již hodně v období pěrestrojky) zbyly narážky na to, že Amerika vyhrála bleskovou Třetí světovou válku.

Nicméně zde neustále existoval jakýsi centrální „filtr“, skrze nějž prošel zhruba jeden dobrý západní román a jedna povídková sbírka za dva roky (krátce před naší sametovou revolucí se koeficient upravil zhruba na rok). To byla pro scifistu-požírače knih zoufalá situace. Zásoby dobrých titulů se rychle vyčerpaly, četba různých obskurních a z technického hlediska směšných prvorepublikových SF přinášela maximálně nostalgii a anglické knihy byly drahé, nedostupné a nesrozumitelné.

A v této situaci se objevila polština. Bylo to na jednom z mála tehdy pořádaných conů – Miniconu, který se obvykle odehrává koncem podzimu. Nejsem si jist letopočtem – je to už pěkně dávno – ale mohlo se jednat zhruba o rok '85. Celá jedna místnost zde byla vyhrazena výstavce polských knih. Člověk tak poprvé na vlastní oči spatřil Harrisonovu Planetu smrti, Ubik od Philipa K. Dicka, Volání Cthulhu od Lovecrafta a další nesmírně vzácné tituly, jež byly mezi mladými fany zmiňovány s gesty zbožštění, avšak často bez třeba jen rámcové znalosti, o čem pojednávají. Mezi tím postával drobný mladík s knírkem – později jsem zjistil, že se jmenuje Slawek Sączek – a zapisoval si do sešitku objednávky, co má z Polska přivézt. Pokud jsem mohl posoudit, sloupec titulů se mu utěšeně rozrůstal. Já sám jsem si tehdy neobjednal nic, leč utratil jsem dost za různé placky, plakáty a diapozitivy, které byly na rozdíl od knih přímo na prodej.

Leč neuplynul ani rok a i já jsem začal pociťovat nedostatek čtiva, zkusil jsem tedy zakoupit jeden sešitek, pak jednu klubovou publikaci, jednu knížku… a už jsem v tom jel. To je to, o čem chci psát: Většina nejdůležitějších scifistických děl totiž byla naší fanovské generaci objevena skrze polštinu! Povídky Roberta E. Howarda, vydané ve třech sešitcích (tuším v Iskrách) a později i jako knížky (včetně Hodiny draka). Hodně Čechů se zde poprvé setkalo s Conanem, s Bran Mak Mornem a vůbec s literárním žánrem fantasy a jeho podmnožinou sword&sorcery (u nás byla až do roku '89 fantasy naprosto neznámá a jedinými jejími zástupci byly Hobit a Příběh, který nikdy nekončí). Také sem infiltroval Tolkien – za strašlivých 500 Kč jsem si v té době zakoupil Pána prstenů a vzápětí – v Polské kultuře – i Silmarillion. Tak se stalo, že jsem krátce po revoluci založil Společenstvo J. R. R. Tolkiena, které funguje dodnes.

Blížil se konec 80. let a vřelo to nejen na politické scéně, nýbrž i v nelegálních SF nakladatelstvích. Slawek Sączek sem kromě oficiálně vydaných děl začínal vozit i tzv. klubovky (dodnes všichni věříme, že vydané čistě nákladem 99 kusů…). Redakční výběr polských vydavatelů tak mnohým z nás (odhaduji, že tou dobou zde polsky četly dvě až tři desítky fanů) umožnil setkat se s průřezem západní SF a seznámit se v nebývalé šíři i se žánrem fantasy.

Možná vám to nepřipadá důležité, poněvadž se vlastně jednalo o velmi malou skupinku lidí. Pak bych vás chtěl opravit. Když u nás totiž koncem roku '89 plíživá pěrestrojka vyústila v náhlý převrat, objevila se brzy první soukromá nakladatelství. A nejedno z nich bylo vlastněno člověkem, který dříve polské knihy četl a právě podle této své znalosti vybíral i tituly, na něž kupoval autorská práva. A nejen nakladatelé. Mnozí čtenáři se dříve či později pokusili o překlad z polštiny. Brali obvykle nějaké povídky z Fantastyky (nebo ze sešitků a knih), kulhavě je převáděli do češtiny a výsledky pak vycházely v našich klubových publikacích. Ty sice krátce po roce '89 ustoupily ekonomické a právní realitě trhu, avšak někteří z těchto překladatelů již v oboru vydrželi. Tak máme kolem roku '90 (ale i později) mnoho titulů, u nichž by nebylo nesnadné prokázat, že původním jazykem, z něhož bylo překládáno, je polština. Já vím, je to hrozný překladatelský nešvar, překládat přes třetí jazyk, ale tehdy jsme si s tím my, nadšenci, hlavu nelámali – a fanů, znalých angličtiny, bylo naprosté minimum. (Ostatně, já jsem časem začal překládat přímo z angličtiny, ale dodnes si rád překládanou knihu přečtu i v polském překladu, abych zjistil, jak kolega řešil některé problémy…)

S revolucí a rokem '90 začala tato zvláštní situace ustupovat. Přišla záplava česky vydaných SF&F titulů a většina čtenářstva se přeorientovala na ně. Brzy vyšla většina stěžejích děl, jež jsme my – „zasvěcení“ – znali z polštiny, a tak již další generace fanů neměla potřebu učit se bratrský slovanský jazyk, když si mohli totéž přečíst česky. Slávek sem vozil knížky dál, ale v roce '95 již zájem klesl na dva až tři kusy od titulu pro ty, kteří si již nechtěli zvykat na české (přiznejme, že velmi často mizerné) překlady. Větší zájem naopak nastal o původní polskou tvorbu, která předtím jen tak živořila, ale to už je jiná pohádka.

A tak se naše cesty opět rozešly a každý zvlášť jsme se začali učit anglicky. Byla to zvláštní éra, leč já osobně jejího pominutí nijak zvlášť neželím – alespoň se už nemusím učit „bratrskou“ ruštinu; dávám přednost vývozu McDonaldů před vývozem tanků a revoluce.