Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

V již ve Čtenářově průvodci po Interkomu zmiňovaném pořadu o Jupiteru došlo i na zdramatizovanou četbu povídky Cliforda D. Simaka z jeho nejlepší knihy Když ještě žili lidé. Tuším, že v roce 1992 znovuvydané v Odeonu v nekrácené (a naopak o epilog doplněné) verzi pod původním názvem Město.

       Zaposlouchal jsem se do těch důvěrně známých slov a ucítil jsem lítost ke všem fanouškům konzumujícím hamburgery s písmenky od Edingsů a jejich domácích napodobitelů, snad je nemusím vyjmenovávat, i tak mám dost potíží.

       Město, respektive Když ještě žili lidé mělo na mou generaci velký vliv. Jednak nás vedlo k přecenění kvality západní SF jako takové, jednak pro nás vytvořilo idealizovaný obraz Simaka jako autora. Po tom, co nám AG Šunt dal nahlédnout do dalších jeho knih, považuji Simaka již jen za autora jedné (velké) knihy a několika skvostných povídek, ale to neznamená, že nepatří mezi mých deset nejoblíbenějších.

       Vzpomínám si, že jsem tu knihu četl několikrát, poprvé jako dítě, přeskakoval jsem komentáře psího vypravěče a pokusy zařadit vyprávěné do reality psího světa. Když jsem trochu povyrostl, zdály se mi tyto části z celé knihy nejzajímavější.

       Nedalo mi to a nahlédl jsem do tiráže Města vydaného v roce 1992 a spatřil fantastický náklad 20 000. Nemělo by tedy představovat velký problém knihu sehnat. Pokud ji ovšem nesešrotovali, což se vzhledem k mimořádně odpudivé obálce (kterou snad může překonat jen strašlivá obálka prvního vydání znázorňující snad psa, ale zobrazující prase ze štětce Věry Šalamounové) nebylo nepravděpodobné.