Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

První díl Aldissovy trilogie vyšel česky v prosinci 1992, druhý v prosinci 1997 a třetí v červenci 1999, čili čekal ubohý čtenář asi šest a půl roku, než se dočkal... Pokud by takovýmto tempem vycházely třeba Zelaznyho Amber nebo Asimovova Nadace, pokryly by život čtenáře od kolébky až do hrobu. Čekání na další díly se stalo pro netrpělivé fany stejně trýznivým, jako čekání Helikoňanů na další roční období jejich planety. Bravo!

       Třetí díl je příběhem mladého vojáka Luterina Šokerandita, který nejprve absolvuje krátkou, ale úspěšnou kariéru v armádě, ale později se stává zběhem a většina románu pak líčí jeho putování domů a události po jeho návratu. Podstatnou součástí děje je také tajemství okolo tajemného vládce Sibornalu - Oligarchy, jehož podobu nikdo nezná, ale který vládne o to tvrději, čím více hrozí strašlivá zima, jež na osmnáct generací ochromí život na Helikonii. Blížící se zima je oním pozadím, na němž probíhá děj a atmosféra blížící se přírodní pohromy je nositelem napětí v románu. Tak jako v dílu prvním se celá biosféra planety po staletích strnulosti probouzí do jara, začíná nyní na počátku zimy krunýř chladu drtit život na planetě a dělat jej obtížným k nesnesitelnosti. Po pravdě řečeno je tento nástup přírodních změn napínavější než celý Luterinův životní příběh. I proto k nejzdařilejším místům patří např. putování na saních do Kharnabharu, které je právě proniknuto nesmírným strádáním poutníků v ledové pustině. Helikonie vůbec patří ke knihám, v nichž stejné místo jako osudy postavy zaujímá vylíčení prostředí a ekologie cizích světů. K takovým románům patří kromě Helikonie např. i cyklus o planetě Arrakis /Duna/ nebo romány R. Silverberga Na konci zimy a Nové jaro /At Winter's End, 1988, The New Springtime, 1990/; Silverberg ovšem líčí poměry na Zemi, ale v čase tak nesmírně vzdáleném, že už to naši planetu příliš nepřipomíná /26 700 000 let v budoucnosti!/.

       Ne všechny postavy třetího dílu jsou sympatické a ne všechny z těch, které autor uvede na scénu, se dožijí konce. Román má větší spád než díl druhý, který připomínal béčkovou fantasy, přesto ale se jeho čtení nevyrovná zážitkům ze čtení dílu prvního, což je pochopitelné. Jistá část děje je tentokrát věnovaná i událostem na Zemi. Tato líčení ale rozhodně nepatří k nejsilnějším místům knihy, neboť jsou stroze popisná a šablonovitá - pozemské lidstvo nakonec dospěje do stádia jakési posttechnické civilizace a tráví čas v radovánkách a meditacích. Ani události na Avernu, umělém satelitu, který zprostředkovává přenos signálu na Zemi, nejsou zrovna zdařilou částí románu, trpí podobnou schematičností jako stránky o Zemi a navíc působí poněkud přitažené za vlasy, což je škoda, protože v dílu předchozím našel autor způsob, jak události na Avernu a Helikonii propojit a naznačil tak slibnou dějovou linii, ve které ovšem v Zimě nepokračoval.