Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Do Vídně jezdím často zásobovat se anglickými knihami a tak není divu, že jsem byl nadšen pořádáním putovní výstavy „Star Trek World Tour“ v tomto městě (jediné místo v Evropě po německém Düsseldorfu). Něco takového jsem si jako jeden z „otců zakladatelů“ Star Treku u nás prostě nemohl nechat ujít, takže jsem se do hlavního města Rakouska opět vypravil.

       Po povinné kontrole anglických knihkupectví v centru města (moc jsem toho tentokrát nesehnal) jsem se nakonec dostal kolem obřího kola v Prátru až na míso konání a mezi ploty došel do Pavilónu 25. Měl jsem štěstí, že jsem dorazil - doopravdy doslova - v hodině dvanácté a stihl jsem návštěvu Enterprise NCC 1701-D, plánovanou na 12.00. Jakýsi Romulan (procházel se tam spolu s jedním Ferengijcm a impozantně vypadajícím Klingonem) sice něco mlel německy (!) o tom, jestli už není po dvanácté, ale jako každého špióna (a to jsou všichni Romulani) jsem ho bohorovně ignoroval a vtlačil se s frontou za kordón. Zavedli nás do Řídícího střediska Hvězdné flotily, kde se nás po kontrole vstupenek ujala sličná důstojnice Sjednocené federace planet. Její výklad ale asi nebyl příliš dobře připraven, protože ji ze stěny v jednom kuse přerušoval Q s poznámkami typu „takhle byste tu byla do vánoc,“ „co to tu vykládáte, to už umí můj malý syn,“ a podobně. Nakonec se ale důstojnici podařilo dostrkat nás na přenosovou plošinu, odkud jsme za blikajících světel, výkřiků o poruše zařízení a ďábelského chechtotu Q byli rozloženi na atomy a přeneseni do 24. století na palubu Enterprise. Tam nás rychle odsunuli do strojovny (podle sebevědomého výroku jakéhosi chlapečka vůbec nebyla správně udělaná, ale to poznají jiní trekkies lépe než já) a opět se do toho vložil Q: nějaký výklad o strojích přece návštěvníky nezajímá, můj syn vám to ukáže sám. Kus hmoty a antihmoty v rukou Q juniora opravdu udělaly své, došlo k rozpadu warpového jádra (nebo hyperjádra? perte se a žerte se, překladatelé, já s tím bojuju taky), všude plno kouře, do výbuchu dvacet sekund - honem do turbovýtahu! Samozřejmě všechno zvládli, ale to už jsme byli na můstku. Právě včas, blížila se krychle Borgů! Boj byl jaksepatří, krychle byla roztříštěna a přišel čas dopravit nás na Zem. Protože přenosové zařízení bylo dosud poškozeno, měli jsme letět raketoplánem. Vtlačili jsme se dovnitř i s pilotem, kterého sehnali bůhvíkde - člun se třásl, v jednom kuse jsme vráželi do trosek krychle, div že nás nějaký zbylý Borg neasimiloval, nakonec jsme doletěli na Zemi a rovnou do mrakodrapu - ještě že nás zachránil průnik časovým polem. Ve dvacátém století bylo ale zase vše v pořádku a prohlídka pokračovala.

       Výstava jako taková byla soustředěna v muzeu - dalo se koukat na nejrůznější oděvy, předměty i rekonstrukce hlav nejrůznějších mimozemských ras, nejvíc se mi líbilo křeslo kapitána Picarda. Pro mě osobně ale byly nejzajímavější panely na stěnách, které postupně popisovaly postavy i děje všech čtyř seriálů a osmi filmů (mám dojem, že Insurrection ještě nestihli). Byla zde k vidění oficiální chronologie Star Treku - snad se konečně sjednotí některé rozpory v seriálech - a obsahy nejzajímavějších epizod. Většinu informací jsem si také odvezl v katalogu, který prodávali ve Ferengijském bazaru. Ten byl zařízen pěkně, ale hodně věcí bylo rozebráno - údajné počítačové hry tam nebyly žádné, knih poskrovnu. I tak bylo na výběr řada věcí od triček, hrníčků a modelů až k dokonalým maskám a make-upům; bohužel už byli k mání jen Ferengici a jeden Borg - o Klingony byl zřejmě největší zájem. Nejvíc se mi ale líbil akustický budík (odolal jsem a nekoupil!), který podle nápisu na krabici hlasem kapitánky Janewayové burcuje spáče: „Voyager je 20.000 světelných let daleko od domova a my se zoufale snažíme dostat zpátky. To chceš tady ležet celý den?“

       Celkově lze říci, že výstava byla dobře připravena a organizačně slušně zvládnuta. Kdo chtěl, mohl samozřejmě zajít do vedlejšího kina na projekce filmů či seriálových epizod, k dispozici byl internetový koutek a ovšem i samoobslužná restaurace. Poněkud mi chyběla účast někoho přímo „od toho“ (v Briefing roomu probíhala přednáška místního fana o základních seriálech), ale koncekonců Amerika je daleko a můžeme být rádi, že k nám tahle putovní výstava dorazila tak blízko. Díky vyznavačům zatmění Slunce ji dokonce prodloužili o týden, takže o návštěvnost měli určitě postaráno. Summa summarum - stálo to určitě za to, jestlipak se někdy podaří něco podobného u nás?

       Live long and prosper.