Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

       

Krátce před sobotní půlnocí jsem se rozloučil s posledními mohykány Istroconu, Honzou Kantůrkem, Bridget Wilkinsonovou, manželi Slovenskými a přeživšími pořadateli, popadl jsem baťoh plný fanzinů a vydal se na stanici nočního autobusu, který mě měl dovézt na autobusové nádraží SAD Mlýnské Nivy. Tam jsem zjistil jistá špecifika nočního života Bratislavy. Například že jízdné se s půlnocí zdvojnásobuje a pokuta činí, teď nevím zda 1000 nebo 10 000 Sk, určitě víc, než jsem měl u sebe. Rozhodně jsem nestál o dohadování s nějakou z Prahy tak dobře známých lidských hyen (a nemyslím tím novináře). Koupil jsem si tedy ještě jeden lístek a vyčkal busu, ve kterém jsem měl za 20 Sk strávit následujících pět minut tři zastávky. Po chvíli jsem byl rád, že jsem se nerozhodl pro pěší přesun, neboť první zastávka byla pořádně (v South Parku by se řeklo kurevsky) daleko. Podivné bylo jen, že za ní následovala ohrada plná autobusů. Znejistěl jsem a než jsem se vyptal ochotných domorodců, byla tu další stanice. (Jak jste si již sami domysleli, autobus nestavěl na stanicích, kde nikdo nejevil touhu vystoupit.) Indiánským poklusem jsem se vydal zpět a doběhl s takovou rezervou, že mě bodrý řidič stačil přesvědčit, abych svůj malý, leč těžký baťůžek opustil za dalších 20 Sk v zavazadlovém prostoru (což, když jsem o čtyři hodiny později pocítil hlad, vedlo k dalšímu vydání, tentokrát již za Kč).

       Ale to předbíhám, teď ještě ležím zhrouceně na sedadle a v mrákotném stavu, kterým organizmus reagoval na sportovní výkon (běhám, jen když jde o život), mi před očima běží film mého života, na obzoru se objevuje tunel do krajiny světla a velebný hlas se mě ptá: odkud přicházím, kam jdu a zda mám něco k proclení.

Tak popořadě, vynechám-li mikroorganizmy a statečný výstup paryb na souš, má pouť začala ještě v srpnu, když jsem si na Florenci koupil lístek do Bratislavy a zpět (kupodivu tam byl o 20 Kč dražší a celkem to přišlo na 520 Kč, kdybych vám teď položil otázku, která mě napadla, a vy ji správně zodpověděli, vezme vás Vašek Fořtík z fleku do Menzy). Mé kroky pak byly předurčeny až do chvíle, kdy jsem se v pátek před sedmou odpolední díky vlídné pomoci Bratislavčanů objevil před Galerií Duna v bývalém protiatomovém krytu.

       

       Udivilo mě množství prezentujících se fanoušků, ale když mě Hromovlád z Fantázie s Tonom Stiffelom protáhli řádně ovisačkovaného do krytu, dověděl jsem se, že program včetně prezentace je o čtyři hodiny opožděn pro rekonstrukční práce probíhající ještě v pátek dopoledne. Dostal jsem tašku s plakátem aerodynamické supermanky ovinuté trikolorou, ana se vznáší nad Blavou, (kohože mi to jen připomněla?), program, reklamní čísla Komety, speciální přílohu Fantázie a láhev piva první pomoci.

       Přivítal jsem se s Heňou (Henrietou Galgóciovou) z Brloha, Butorovcami, Frýdovcami (v Čechách známými hlavně z Tatraconu) a hledal jsem Včielku Dášu, leč ta byla zcela zaneprázdněna vařením guláše. Našel jsem Bety z Logrusu a dal jí Interkomy pro knihkupectvo Atlantida a pak jsem se šel ubytovat. V Bernoláku se mě ujala s přímo mateřskou péčí Eva Kováčová ze SSAFu a zařídila mi ubytování v prezidentském apartmá (tahle tradice se mi začíná líbit). Protože bylo docela teplo, vděčně jsem hupnul pod sprchu a vůbec mi nevadilo, či spíše jsem si nevšimnul, že dost dlouho netekla teplá voda. Byl bych tam zůstal dodnes, ale nakonec zvítězil můj smysl pro povinnost (ve fandomu ceněný jako skromnost VP, poctivost RK či stručnost MB) a se slovy děláš to pro fandom jsem vylezl ze sprchy, pokoje a nakonec i Bernoláku.

       V Duně jsem vyřídil vzkaz, že Evě došly peníze i pivo, ať Heňa obojí v náležitém množství dodá. Náhodou se tou dobou šli ubytovat Juraj Maxon a Martina Pilcerová (zase vypadala jinak, ale tentokrát mě nezmátla) a vše dodali.

       Program pozůstávající převážně z autorského čtení a besedy s Andrzejem Sapkovskim byl dost nabouraný opožděným zahájením a byl doražen zahájením diskotéky, na kterou měli přístup i místní štamgasti, a tak jsme počkali na Dášin guláš (výborný, nemám rád, když mi z papuly či odjinud šlehají plameny) a vydali se na Šimonovu růmpárty. Naštěstí mi včas svěřil klíče, neboť se po Blavě dost naběhal, než po večerkách nakoupil vodku, víno a další nezbytnosti. Poháriky vyžebral (dá-li se toto slovo v souvislosti s ním vůbec použít) u McDonalds. Když jsme vyzvídali, jak toho dosáhl, pravil, že dotyčnou prodavačku pozval, ať po šichtě příjde na párty taky, a slíbil jí, že na takovou noc nezapomene.

       Těsně před Šimonem dorazil v doprovodu věrného Martina Králika i AS. Blavákům se nepodařilo utajit, že se i zde dá koupit české pivo, a už podle toho značně vypadali.

       Když bylo v místnosti cca 20 fanů, dorazili Brňáci a Bety T. Zaujal jsem výhodnou pozici na horní posteli palandy, vyzbrojen výborným světlým 12° pivem Kelt (poznal jsem se s ním už na Tatraconu, má znovuuzavíratelnou zátku na drátovém pantíku, jaká se za mého dávno oplakaného mládí používala na sodovku. Když se pije přímo z lahve a nezapomene se zavírat, je to velmi bezpečné pro všechny přítomné i zařízení, AS však dokázal rozlít i toto superpivo).

       Když dorazili Petr Kotrle, Láďa Čermák, Leonard Medek a redakce Fantázie, dosáhl počet přítomných cca 40. Do mých vyšších sfér se pak přesunula ještě Martina Pilcerová, Tono Stiffel a DaLibor Hofmeister.

       Okolo druhé jsem zbaběle prchl do svého apartmá a spal s drobnými přestávkami do 10.00, takže jsem zmeškal přednášku Petra Kotrleho jak překládal Holdstocka a asi i Ivana Adamoviče o Ikarii a Živlu. Když jsem přišel, právě končila přednáška Ondreje Herce o Star Treku, pokusím se ji získat pro náš plátek.

       Našel jsem stánek Brlohu a umístil tam tolkienistické časopisy MiB a pár kompletů IK (neprodal se jediný, zato Imladris zbyla sotva polovina). U stánku jsem si koupil dvě žhavé novinky PIC Juraje Tomana a Piesok vo vetre Alexandry Pavelkové. Musím je z autorů vyrazit pro SF Fundation v Liverpoolu. Štefan Konkol nezapomněl a donesl mi pro SFF druhé vydání Opereného hada.

       Pak jsem se zapojil do besedy s Bridgit Wilkinson(ovou), která se přes pomalý rozjezd protáhla dlouho do polední pauzy. Stihl jsem si jen tak tak dát včerejší gulášek (jak jinak než za 20 Sk) a začala má přednáška o fandomu.

       Kupodivu přišlo i několik fanů, pro které byla určena (tím nemyslím Dárečka a Randalfa), a kupodivu neodešli po pěti minutách dokladování téze, že fandom rovná se komunikace, vydrželi i historický exkurs a na konci po mně ještě chtěli kontakt na fany ze Žiaru nad Hronom, kde by chtěli obnovit klubový život. Doufám, že se brzy ozvou Jánovi Fabiánovi a společně se pustí do díla.

       V generátorovni kryta následovala vernisáž obrazů a artefaktů Juraje Maxona, Milana Dubnického, Martiny Pilcerové, Pavola Martinického a Juraja Molčáka a Františka Mráza. Byl to vskutku úžasný pohled, obrovský generátor trůnící uprostřed místnosti jako pohanské božstvo a okolo mezi armaturami obrazy výše jmenovaných. Z paměti se mi okamžitě vynořilo z Živlu známé sousloví postindustriální pára (a doplnil bych, že těžká).

       Protože v této místnosti byla nejlepší akustika (i když zase dost zima), přesunuly se sem některé přednášky (Františka Vrbenská) a autorská čtení (Jarek Mostecký).

       Prostředí krytu volalo po změně atmosféry a tak jsem si šel prohlédnout kousek Bratislavy za slunečného počasí. Pokud si vzpomínám, na bratislavském Parconu buď stále pršelo, nebo jsme snad vůbec nevycházeli ven. Chtěl jsem navštívit Brloh, jako jedno z poutních míst slovenského fandomu, ale pak jsem se, protože už bylo zavřeno, jenom prošel pěší zónou k Novému mostu. Když jsem se vrátil, Vlado Srpoň právě dražil nejvzácnější knihu, vlastně soukniží Chtoranské tetralogie (cca 1200 Sk)!

       Pak jsem stejně jako včera na párty pronásledoval přítomné s korekturami Kdo je kdo a už tu byla tombola. Koupil jsem si lístky za 20 Sk a těšil se, jak vyhraju barevnou tiskárnu Hewlett Packard (marně).

       Po tombole, v níž větší zájem než tiskárna vyvolaly erotické pomůcky věnované Evou K., jsme již jen tlachali, obětavá Eva a Martin Králik dopravili mistra do vlaku, a tak se snad dočkáme dalších Geraltových dobrodružství.

       Seznámil jsem se s dvojicí mladých fanoušků ze severu Čech, kteří plánují založit Klub přátel I. Asimova, začnou teď studovat v Praze na VŠ a mohli by být posilou pražského fandomu, odvaha jim nechybí, v Blavě, když jim ujela noční tramvaj, rozložili spacáky v parku a ráno vypadali o mnoho lépe než většina z nás, spících v posteli.

       Postrach pořadatelů Draconů Oleg Hnilica sehrál své oblíbené číslo a okolo 22. hodiny se dožadoval ubytování.

       V místnosti co nejvzdálenější hudebnímu ryku jsem strávil poslední hodiny před odjezdem s Honzou Kantůrkem, Bridgit Wilkinsonovou a Šimonem.

Pak jsem si sbalil a vydal se domů, abych mohl za čersta vydat toto svědectví.

       

       Hlas je stále naléhavější a on to celník na naší dodnes mi poněkud komicky připadající hranici s obrovským razítkem nízko zavěšeným u pasu. Vyhrabu pas a tuším, že Istrocon na divokém východě je za mnou.

       K proclení nic nemám, ty nejlepší věci jsou zadarmo