Interkom: Čas

Čas. Jeden ze základních atributů každého Já - Teď. Ale také jedno ze základních témat sci-fi literatury. Trochu se poohlédnout po tom, jak je s tímto tématem zacházeno (jakož i nahlédnout pod autorskou pokličku), jsem se pokusil v této skrovné systematické eseji.

Necítím se být odborníkem na slovo vzatým, co se časové sci-fi týče, a zdaleka si nečiním nárok na úplnost. Po pravdě řečeno, moje znalosti se opírají o několik málo knih - nebojím se říci o pouhý zlomek toho, co bylo k tématu kdy napsáno - a budu jedině rád, když mi kdokoliv z čtenářů pomůže rozšířit obzory. Mou snahou bylo jen podívat se tomuto zajímavému tématu na zoubek.

Sci-fi: něco/všechno je jinak ... s časem. Kouzlo časové sci-fi spočívá právě v tom, že nabourává naše lineární vnímání času; dějepis, životopis, závody - vše v našem životě je postaveno mezi začátek a konec, plyne z minulosti do budoucnosti, stále vpřed. Možná právě porušení jednoho z nejneporušitelnějších pravidel lidského života, totiž linearity času, je tím, co čtenáře na časové sci-fi nejvíce láká.

Už naši dávní předkové vnímali čas cyklicky. To nemusí nutně znamenat v cyklech neměnných, osudových, fatalistických. Většinou to znamená prostě sledování koloběhu ročních období, lunárních fází, dnů v týdnu, dne a noci atd. Co se týče cestování časem, pak cyklické vnímání času (pokud je podloženo dostatečnou znalostí větších cyklů např. pohybu nebeských těles a dostatečným zvládnutím matematiky) na rozdíl od ostatních, dále popsaných časoprostorů umožňuje absolutní zacílení, tedy nikoliv relativní k současné pozici.

Naproti tomu současný člověk je uvyklý, jak už bylo řečeno výše, vnímat čas lineárně, což s cyklickým vnímáním nemusí nutně vylučovat, nicméně má to jistá svá specifika. Tak jako u cyklů můžeme rozlišovat fatalistické či naopak proměnné opakování (se vší škálou neměnitelné danosti mezi tím), i u lineárního toku můžeme rozlišovat linii statickou a elastickou, podle toho, do jaké míry je možné do této linie zasahovat.

Statickou linií času myslím takovou, která už je pevně dána se všemi vztahy včetně případných časových - tedy to, že se někdo sebere a vrátí se o sto let zpátky, vlastně jen znamená, že zapadne na své místo. To je klasický případ, kdy ze známých následků můžeme vyvozovat předcházející příčiny (když je to tak a ne jinak, tak se nám tahle akce musela povést!). Statická linie je nezměnitelná, protože veškeré změny už má v sobě jako svou integrální součást.

Oproti tomu elastická linie se utváří plynule a zpětné zásahy způsobující změnu jsou možné, a to s několikerými následky (myšleno pro linii jako celek, nikoliv pro jednotlivé zásahu se účastnící subjekty):

Z teorie elastické linie se dá odvodit třetí z možných časových teorií, totiž teorie alternativních budoucností resp. historického stromu, kdy každá významná událost podle různých možností svého vyústění vytvoří možnou alternativní budoucnost. Pokud se cestovatel v čase vrátí nazpět a svým zásahem způsobí změnu, může se mu stát, že od této změny se dostane na jinou vývojovou linii budoucnosti.

Pochopitelně se může (ale nemusí) stát, že drobné změny nebudou mít významnější vliv na celkové dění v té které linii či naopak jistá událost se ukáže kontraproduktivní k této změně a tak dojde k tomu, že dvě či více alternativní budoucnosti se znovu spojí do jedné. (V tomto smyslu by vlastně historický strom byl složen z elastických linií s minimální změnou.)

Většina scifistických knih používá pro přesun v čase technických prostředků (ačkoliv třeba takoví Drakeni z Pernu ani v nejmenším). Pak je třeba se ptát, zda pro chronotransfer je zapotřebí jedno- či dvoupólového stroje (respektive strojů) času, a stejně tak, zda jsou oba jeho póly stabilní nebo pohyblivé.

Co do popisu je samozřejmě nejméně náročný postup dvou nepohyblivých strojů - jeden vysílá a druhý přijímá. Pro cestovatele je to ovšem způsob nejnáročnější - vždy se mohou dostat pouze na jedno konkrétní místo a čas, které ovšem jejich cílům mohou být na hony vzdáleny.

Je-li přijímací pól pohyblivý, jistě to situaci zjednodušuje co do pohybu po čase a prostoru - přináší to ovšem s sebou jisté potíže například při maskování v historických epochách (což ostatně platí i v případě přístroje stabilního), ale třeba i v prostorovém zacílení (výhodou může být schopnost přenášet nejen cestovatele, nýbrž pro snadnější orientaci být schopen komunikovat i konkrétním naváděcím signálem).

Jednopólový přesun je pro cestovatele nejpohodlnější - problémy se zacílením jsou však největší. (A ostatně tento problém je třeba řešit i při umisťování stabilního stroje!)

Dalším způsob absolutní, tedy způsob na současné poloze nezávisející. Zde ale vyvstává kardinální otázka, která se leckomu mohla objevit už v první části tohoto spisku, věnované vnímání času: kde leží Počátek času, cyklus 0, výchozí bod linie, první rozchod alternativních budoucností?

Zbývá ještě jeden způsob zacílení, totiž podle vnějších znaků. Toto je způsob, jehož využívají již jednou zmiňovaní Drakeni z Pernu a jenž nejsnáze využije cyklického vnímání času.

(Podobné problémy ovšem vyvstávají i při druhé složce přesunu, totiž prostorové. Pro relativní přesun je třeba být dobře vybaven přesností; pro absolutní bychom těžko hledali absolutní souřadnice; pohyb podle vnějších znaků zase přináší riziko nejednozančnosti a tudíž možnosti mýlky; čím více a přesnějších identifikačních znaků, tím větší je pravděpodobnost, že se opravdu strefíte, kam potřebujete.)

Minulost bývá dobře pochycena historiky; háček ovšem vězí v tom, když se chcete přesunout do nezmapované budoucnosti - co s tím? To je přeci jenom problém; jeho řešení buď spočívá ve znalosti současných podmínek, výhledových prognóz a dostatečné invenci, a nebo - jako je tomu v případě třeba Zelaznyho Tajemného Amberu - v přičítání a odčítání vhodných „prvků“ se snahou docílit požadovaného stavu okolí (a tedy správné pozice v něm). První řešení však zdaleka nelze přijmout se stoprocentní jistotou, druhé je jistě velmi náročné - a taktéž nejisté. Pro přesnější zaměření směrem do nezmapované budoucnosti poslouží cyklické vnímání času, není však co do výsledku o nic méně nejisté než obě předchozí.

Ještě stojí za to věnovat pár slov několika dalším fenoménům, které se s cestováním v čase pojí, totiž jednak souběhu subjektivní a „objektivní“ časové linie a jednak setkání se sebou samým.

Totiž na prvním problému je zajímavé to, že ač jsou subjektivní (tedy moje) časová linie a objektivní časová linie (tedy řekněme historický vývoj) zpravidla obě chápány jako neporušitelné (nemohu si sám ze sebe odskočit, ani čas na chvíli „vypnout“) a stále spějící vpřed, jejich vzájemný vztah při cestování časem se do značné míry narušuje. Můj život stále pokračuje kupředu (stárnu), i když skotačím po „objektivní“ linii sem a tam - z jejího hlediska je můj život naopak rozkouskován po různých jejích etapách. A stejně tak z mého hlediska už ani ona neplyne vpřed ve svých příčinách a následcích, ale svým konáním ji ovlivňuji - příčiny a následky pro mně dostávají zcela nové kontexty...

Jedním ze zásadních problémů, který si musí každý autor ve své publikaci vyřešit, je dvojí život v jednom čase, k extrému dohnaný přímým kontaktem sama se sebou. Přitom škála řešení se pohybuje od bezproblémové syn-existence přes případné zdravotní obtíže až k vzájemné anihilaci či dalším zcela nečekaným důsledkům. To zřejmě závisí na tom, jak jednotliví autoři vnímají jedinečnost či opakovatelnost: považují-li jedince za výlučného, pak jeho kontakt s identickým jedincem může mít zcela neočekávaný efekt. Lze ovšem namítnout, že všechno je stvořeno z určitých částic, které jsou sobě podobné - jak rozlišit jeden atom sodíku od jiného? Pak tedy kontakt jedné hmoty s touž hmotou není ničím jiným než kontaktem dvou hmot, a tedy nelze očekávat žádnou výjimečnou událost...

Tolik tedy k několika tématům, které se vynořují při četbě časové science-fiction. Jak jsem již svrchu pravil, tento výčet není ani zdaleka úplný - a budu jedině rád, pokusí-li se jej kdokoliv doplnit. K dispozici jsem každopádně na hibi!@usa.net.