Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Že je literatura odpovědí (nebo přinejmenším reakcí) na atmosféru své doby, to je stokrát omletá pravda. Že je ale ponejvíc přisuzována intelektuálnímu mainstreamu literatury, to už je pravda méně zjevná, nikoliv však o to méně pravdivá; především ale nespravedlivá. V této krátké eseji jsem se pokusil dodat váhu i žánru považovanému spíše za okrajový, který má ale dle mého soudu stejné právo na místečko na výsluní, jako kterýkoliv jiný, žánr zařazovaný do škatulky fantastické literatury, mající však svá specifika a svůj přínos, totiž žánr fantasy.

V obecném podvědomí se ustálila rovnice, která říká, že fantasy rovná se únik. Osobně se domnívám, že redukovat fantasy na rovinu únikové literatury je poněkud úzkoprsé a jednostranné, avšak vzhledem k závažnosti tohoto obvinění se mu budu věnovat jako prvnímu.

       Zdá se mi totiž, že únik do světů fantazie je jen jedním z mnoha v současné době. Společně by se daly zastřešit pod pojem virtuální reality, ať už jde o počítačové hry, internetový chat nebo bulvární svět masmédií. Kde se však tato tendence úniku do virtuální reality vzala?

       Právě to bych se (poněkud imanentně) pokusil ukázat také právě na vývoji fantastické literatury (aniž bych při tom chtěl zabloudit do přílišných detailismů a bibliografických seznamů). V posledním století lze bezpochyby vysledovat přímou souvislost společenskokulturní atmosféry s vývojem fantastické literatury (pod níž fantasy jistojistě spadá): prožitek světové války a zkušenosti totalitních režimů daly vzniknout humanistické vědeckofantastické literatuře, éra vědy a technooptimismu pak klasické science fiction s jejími roboty, lety do vesmíru a laserovými zbraněmi. Jaké podmínky tedy založily kult fantasy?

       Tak především je to dle mého soudu zklamání právě předchozí vědeckotechnickou érou, která nepřinesla žádoucí řešení a odpovědi. Právě z tohoto fenoménu se částečně odvozuje návrat ke spiritualitě, alternativním způsobům života či snahou o návrat k věcem minulým. Druhým takovým faktorem, který se mi zdá ustavovat žízeň po fantastice, je na jedné straně jednotvárnost a šeď, na druhé straně ale zároveň složitost a paradoxnost moderního světa a kultury. Tím, jak tedy fantasy v tomto smyslu odpovídá na tato témata, se budu zabývat dále.

„Neproniká-li tou fantastikou do jádra životní hádanky, neosvětluje-li ji alespoň z jedné strany tajemný řád lidského osudu, není-li jejím jádrem nějaký skutečný objev v říši poznání, lidského života, je fantastika jen lacinou zábavou, jež nedá nic duši lidské.“

       Tato slova vznesl František Götz k Janu Weissovi, a pohlédneme-li na fantasy tímto prismatem, je třeba většinu fantasy produkce považovat za prostou zábavu. Ani z tohoto náhledu však nelze tento typ literatury jednoznačně odsoudit; druhů zábavy je mnoho a literatura obecně i fantasy konkrétně je jen jednou z nich. A podobně, jako byly ve své době odsuzovány cestopisy, rytířské romány či kramářské písně, kterýmžto literárním útvarům teprve pozdější doby poskytly potřebné uznání přinejmenším co do originality a nezanedbatelného vlivu, tak zřejmě i „zábavná“ fantasy dojde svého uznání: zábavná literatura vždy byla, je a bude potřeba. Ostatně, zcela konkrétními díly lze zpochybnit i nepřínosnost fantasy literatury pro duši lidskou - konkrétně trilogie Zeměmoří Ursuly K. le Guinové je s úspěchem interpretovatelná (a interpretovaná) z pozic jungovské psychologie.

       Načrtnuv takto dvě nejčastější námitky vůči tomuto typu literatury, budu se nadále věnovat i některým méně diskutovaným aspektům; možná právě jejich osvětlení vnese nový pohled i ke dvěma výše uvedeným.

       Když se řekne fantasy, většina lidí si vybaví mágy, elfy, skřety, víly, barbary a podobné reálie žánru. I z tohoto povrchního výčtu se dá o lecčems usuzovat:

       Snad právě reálnost a funkčnost magie a zázraků ve fantasy je odpovědí na novou spiritualitu, na suchopárnost a existenciální vakuum postvědecké doby.

       Snad právě zabydlení mýtickými a pohádkovými nestvůrami otvírá v našich duších vrátka do dávné lidské historie, jejíž uhlíky v našich srdcích ještě stále doutnají a ač se zdají být zadupány chvatem a stresem moderního života, o to víc se derou na povrch.

       Snad barbarští bojovníci i moudří mágové přinášejí do našeho světa dávno pohřbené archetypy, které bychom pod šedivým sakem byrokratů nebo za barevnou kravatou manažerů těžko hledali. (Ostatně, o pravdivosti tohoto tvrzení by mohly svědčit i tisíce hráčů tzv. her na hrdiny, které jim umožňují se právě takovýmito archetypálními postavami stát.)

       Snad barvitost fantasijních světů přebíjí šedivou realitu paneláků a dálnic, která svírá a ohlupuje.

       Snad přímočarost a jasně definované prostředí staví svůj protiklad vůči současné příliš nepřehledné, komplikované a nejasné skutečnosti.

       Snad to všechno je odpovědí na strasti a očekávání člověka konce 20. století, tak jako jiný typ literatury byl odpovědí jiným lidem v jiných dobách.

       Vrátíme-li se ještě v krátké poznámce k únikové funkci fantasy literatury, pak je třeba říci, že se svými dalšími aspekty - rozvoj fantasie, poskytnutí alternativních vzorů, čitelné ideály, narativita - v kontextu například drogové či alkoholové závislosti (jako jiných forem úniku) vychází hodnocení a příspěvek fantasy literatury poměrně pozitivně.

       Patřívalo k dobrým zvykům -ismů, že kromě literatury do svého pole působnosti zahrnovaly i ostatní umělecké postupy. To, že se tak děje i s fantasy, mohlo by ji stavět na jejich roveň. Kromě filmové tvorby, o jejíž kvalitě by se dalo ve valné většině případů polemizovat, přináší fantasy i své originální prvky do hudby (toto ovlivnění je bezpochyby vzájemné) i do umění výtvarného - ze světově proslulých malířů a ilustrátorů žánru uveďme Borise Valeja, Chrise Achilleose či Luise Roya. Nelze též pochybovat ani o tom, že jeden ze zakladatelů žánru a dodnes nejvíce ceněný autor, John Ronald Reuel Tolkien, daleko přesáhl hranice svého oboru a jeho díla - včetně lingvistických a filologických studií a v neposlední řadě i jeho pohádek - jsou právem uznávána za krásnou literaturu.

       Fantasy literaturu ovšem nelze také jednoznačně redukovat na anglosaský původ. Přestože právě epická fantasy této provenience zabírá poměrně vysoké procento i českého trhu, právě původní, domácí tvorba je také jeho významnou složkou. A tam, kde Američané přinášejí elfy, trpaslíky a elementály, tam seveřané přinášejí trolly a skřety a chmurně drsnou atmosféru starogermánské mytologie, tam i Slované přinášejí do fantasy nevšední poetičnost, původní reálie i mnohem citlivější přístup.

       O tom ale, že námět fantasy překračuje rámec literatury - což opět dokazuje její platnost pro současnou dobu - se lze přesvědčit celkem snadno: na setkáních jejích fanoušků, na conech. I fantasy má své apologety, literární teoretiky, uznávané autory celosvětového významu. Právě nejlépe na těchto setkáních, prosycených žánrovou atmosférou, lze nejlépe najít odpověď, jíž fantasy reaguje na problémy doby.