Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Pátek třináctého je už nějakých patnáct či kolik let výhradním poutním dnem „věrných“ scifistů z Andromedy a blízkých souhvězdí do Plzně, a tak málokdo z nás ještě v září tušil, že se uvidíme v Plzni dřív než v říjnu 2000. Leč matka příroda mínila jinak - a chystala se na to docela zlomyslně už před půlstoletím. Tehdy totiž svět vrhla napospas černé díře, která byla v církevní matrice zapsána latinsky Carolus Abies, v rodném listu pak česky Karel Jedlička.

       A tak ve čtvrtek 14. října chvilku před osmou večer se na konečné tramvají na plzeňských Slovanech sešla podivuhodná směs lidí různého věku i pohlaví, z nichž někteří do té doby snad ani tramvají nejeli. Pestrá směs domorodců i přespolních reprezentovala všechny okruhy lidí, kteří byli vydáni v průběhu svého života napospas vlivu Karla Jedličky. Panovalo zde proto jisté zmatení jazyků: Andromeďáci vyhlíželi černou díru, trampové z osady Dudlaj svého šerifa Akčildeje, několik důstojných starších pánů evidentně vyhlíželo svého spolužáka, dva jinoši povědomých rysů obličeje hledali toho postaršího pána, kterého mají napsaného v rodném listu v rubrice OTEC, a mezi tím vším se pohybovala maličká, postarší, avšak stále ještě čiperná paní, která pořád jen kroutila hlavou a říkala: „Jak je možné, že jsem něco takového porodila?!“

       Úderem dvacáté hodiny se od tramvajové remízy začala přibližovat stařičká tramvaj T1 (o pouhé čtyři roky mladší než šerif) a s odporem 200 ohmů se blížila k zastávce. Ukázalo se, že odpor je pochopitelný - šerif neměl moc chuti se o náklad (basu fernetu) dělit s pocestnými, ale protože za ním vyjížděla regulérní linková tramvaj, tak už neměl na vybranou. Naštěstí se ukázalo, že příchozí kromě gratulací jsou vhodně vybaveni proti úleku (správně očekávali, že se potkají s Karlem), a tak hladina krve v alkoholu postupně klesala.

       Proti předložení padesátihaléře jakékoliv měny jsme byli odbaveni jízdenkou zvláště pro tuto jízdu vytištěnou. Šerifova lepší polovička, usazená v kukani pro průvodčí, distribuovala tekutiny, které, jak potvrzuje každá příručka první pomoci, jsou důležitou složkou protišokové terapie.

       Pro nezasvěcené Plzeňáky musela být tato tramvaj přízrakem srovnatelným s bludným Holanďanem: tramvaj dávno vyřazeného typu, osazená hlučícím davem konzumujícím alkohol, s linkovým číslem 50, projížděla ze Slovan na Bory a nazpátek. Cestou přibírala další zvané, z nichž bych vzpomněl Elišku, která ve fěrtoušku a čepci s mašlí přiběhla na zastávku přes půl města, nesouce ošatku s chlebem a solí.

       Na Borech jsme učinili přestávku a konečná tramvají byla obsazena davem gratulantů, kteří se tužili, aby šerif na tuto projížďku nezapomněl: kytice kombinující asparágus a řízek, řada lahví s medicinální útěchou, svěrací kazajka s vyšitou 50 (vzhledem k poklesu venkovní teploty ji šerif okamžitě použil v roli svetru), naklubané dinosauří vejce a řada dalších dárků, které přes obal důvtipně tajily svoji zlomyslnou podstatu.

       Co říci na závěr? Šerif slíbil na oslavu svých stých narozenin projížďku parníkem.