Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

SPECIÁL 1/99

       

Akce byla původně ohlášena jako cvičení, ale buďto se něco zvrtlo, nebo nás do toho vedení hodilo jak štěně do vody. Atmosféra později tak nebezpečně zhoustla, že by jí neproletěl ani šrapnel. Doslova se pak změnila na horror, jak zjistíte později. Největší podíl na tom měly asi maďarské nepravidelné jednotky, které vtrhly na kontrolované území a začaly je pustošit a pak také sama magická podstata zkoumané země.

Původně jsme z našeho štábu byli vybráni pouze čtyři dobrovolníci - čistič Victor, řidič Carlos, mozek celé akce Marwin a odborník na špinavou práci The Cainekilledabel; na poslední chvíli k nám byl však ještě přivelen známý špión Miroslav D., který se v převleku za rodinu s dítětem pokusil infiltrovat mezi domorodé obyvatelstvo. Jeho dokonalému převleku však zřejmě chyběl ještě pes a tak po odhalení musel rychle ještě v noci vyklidit prostor a byl rád, že stačil vzít s sebou alespoň ledničku a mikrovlnou troubu (zřejmě tajná špionážní zařízení). Bohužel jsem ho od té doby neviděl a tak nevím, zda byl jeho útěk úspěšný.

Na sraz v 7.30 dorazil Victor později, neb se vrátil den předtím z osvobozování rukojmí, držených v jednom baru v Kopřivnici. Proto jsme na místo skutečného utajovaného srazu dorazili až poté, co Carlos a Marwin provedli průzkum a zajištění oblasti. Cestou na místo setkání jsem zjistil, že má plná polní kromě padáku a kajaku neobsahuje také toaletní papír.

Naše několikatunové BVP stačil Carlos s Marwinem zamaskovat pod meruňkou, takže jsme je přehlédli. Naštěstí nás naši ostražití spolubojovníci zahlédli. Po krátkém brífingu jsme se dozvěděli o nových změnách plánu a vyrazili pro našeho špióna Mirka.

Špión Mirek bravurně naložil svůj upravený sportovní speciál Renault tajným a maskovacím materiálem, čímž z něj hravě udělal také několikatunové vozidlo. Poté prohlásil, že ví o několika hlídkách, které na nás číhají cestou a které mají za úkol nás zlikvidovat, pročež nás na místo určení dovede oklikou přes území Ostravska. Tak také učinil. Přesto jsme narazili ještě na našem území na jednu rafinovanou předsunutou hlídku nepřítele vybavenou dvojitou brokovnicí ráže 110-60-90, která se nás snažila svést z cesty. Poté, co dostal Carlos pár facek, jsme mohli pokračovat dále (onu hlídku jsme přenechali k vyřízení jedné německé jednotce).

Kromě poměrně velké rozsáhlosti území nikoho (zřejmě se jednalo o ještě neodminovanou oblast) nás také překvapily bizarní schody do nebe, jejichž smysl se nepodařilo uspokojivě vysvětlit ani mozku naší výpravy. Přes hranice jsme se díky falešným pasům dostali překvapivě velmi snadno (skutečně s podivem ani jedna fotka neodpovídala skutečnosti, a Victor už naštěstí nemá tak krvelačný zabijácký pohled, jak míval).

Vjezd do inkriminované oblasti (pche - v plánech generálního štábu zvané Slovenský ráj) neproběhl zrovna nejšťastněji. Poté co Mirkovi jistý domorodec ozbrojený vidlemi a kosou zabavil mapu, jsem byl nucen navigovat podle nalezené velmi staré mapy, na které bylo ještě letisko Tri duby. Cesta nás zavedla nejprve do Vrahovnice, kde se nás místní domorodé snědé obyvatelstvo pokusilo obklíčit v našem BVP. Zapli jsme stěrače a jeli jsme dál, tak se nám pokusili alespoň vnutit otrávené houby. Někteří z nich drželi v rukou záhadné nádoby plné borůvek, já se však domnívám, že šlo o broky, ze kterých dělají náboje do brokovnic. Bližší průzkum ohledně této věci jsme raději nepodnikli, co kdyby to byla pravda? Domorodci byli skutečně dobře vycvičeni hlavně takticky a pozice kolem silnice měli opravdu dobře obsazeny. Následující obec byla zase zasvěcena nějakému temnému božstvu. Vesnice byla plná záhadných pohanských symbolů a na svou velikost měla velmi malý hřbitov. Posléze jsme zjistili, že většina okolních sídel má velmi malé hřbitovy, ale co se týče nekropolí, rozhodující objev jsme měli učinit až následující den. Po průjezdu hrozivými serpentýnami a zdánlivě poklidnou malebnou vesničkou jménem Stratená dorazili jsme na místo určení - do Dedinek. Zde nás uvítal velitel cvičení plk. Butora a hned se pokusil naše komando rozdělit. Se zlou si však potykal.

Tento večer jsem poprvé litoval ztráty kajaku, když jsem v místním jezeře deaktivoval námořní minu. Později v noci proběhla první provokace maďarských jednotek, když se divize bratislavských husarů vedená Zoltánem Alekšöšem pokusila vyvolat konflikt s místní policií.

Jistý nepřátelský konfident se nás pokusil zlikvidovat, když nám předložil falešný rozkaz k dobytí kóty Havrania skala a poslal nás tam nevystoupatelnou nepálskou stranou a odstranil z ní navíc všechny žebříky. Bylo to peklo. Cestou jsme objevili hluboko v lesích chatu Ve výstavbě, kde nás původně plk. Butora chtěl ubytovat. Pak jsme dovednou šílenou zkratkou přes ostroh kopce obešli narafičeného medvěda a hejno bitevních žlun. U občasného pramenu jsme poté zřídili základní tábor a chystali se na závěrečný útok. Ten přišel kolem 14.00. Na vrcholu kóty se pak naše zdecimované komando na půl hodiny zakopalo a hlídalo podle rozkazu okolí. Byla to však bouda. Lživé bylo už označení kóty Havrania skala, protože za celou dobu jsme havrana (potažmo krkavce) ani nezahlídli, zato kolem nás kroužili supové. Zanechali jsme proto na vrcholu kódovanou zprávu a sestoupili zpět do základního tábora. Cesta do kasáren však nebyla tímto u konce, nýbrliž sotva uprostřed. Zkratkou mrtvého muže jsme se uzoučkou stezkou kaňonem, který nám co chvíli zasypala lavina kamení, dostali až nad podezřelý sráz plovoucího štěrku. Situace vypadala beznadějně a tuto beznaděj nezlepšila ani stařenka, která proti nám hbitě vyšla ono inkriminované místo i s vnoučkem na zádech, neboť měla divné plamínky v očích, protézu se špičáky a ošklivě si prohlížela můj stříbrný řetízek. A když se poté v dáli ozvalo táhlé vlčí zavytí, padla na nás divná tíseň.

Sráz jsme však srdnatě sešli. Východ z lesa byl ale naprosto šokující - vyšli jsme na hřbitově. Domorodci fikaně nechají zemřít turistu pod lavinou kamení, která oběť smete přímo na pohřebiště, a pouze na ten největší kámen vytesají nějaké smyšlené jméno. Posléze jsme také získali důkaz, že ona zdánlivě poklidná malebná vesnička Stratená se ve skutečnosti jmenuje Vlkava. V celé vesnici nenarazíte na jediný kousek stříbra nebo kočku, zato si však můžete prohlédnout místní hostinec s velkými fotkami medvědů nebo kanadských vlků (pokud přežijete). Z Vlkavy jsme poté ustupovali podél řeky směrem ke kasárnám.

Zvědi jsou všude. Potkali jsme jednoho v převleku za číšníka. Prozradilo ho však typické maďarské jídlo ham'n'eggs. Sabotáž se mu však vydařila - Carlos a já hladovíme. Pomstili jsme se mu a už jsme tam ani nepáchli

Posádkoví kuchaři uchystali společný oběd pro bojovníky ze všech končin - Maďarský guláš formou švédského stolu. Začaly teplé letní monzuny a večer se posádka poprala poprvé o mozek. K večeru proběhlo školení o programu hvězdných válek, které jsme ignorovali. Věděli jsme proč!

Hned poránu zaútočila letadla Slov-airu na vesnici Letanovce napalmem, údajně aby zabránily zvětšujícím se krádežím dřeva v lese. V okruhu 5-ti kilometrů okolo vesnice teď mohou probíhat simulace přistání na Měsíci, případně i na Marsu. Do okolních lesů nyní vycházíme daleko ostražitěji.

Ukázka smrtelně nebezpečných biologických mechanismů a zbraní - skalní megapavouci lezoucí z děr v jeskyním masívu, krvelační ježci v klecích a také nenasytní transfůzní netopýři. Velmi impresivní ukázka skrytých možností oblasti.

Probíhá chemické cvičení v prostoru nejbližší místní laboratoře. Carlos, já a posily z Čech zkoušíme nové možnosti lentilek a fiľutek - zjišťujeme, že jsou neomezené! Jistý nováček z Chotěboře se nám dobrovolně přiznal ke své sexuální úchylce. Ani jsme ho moc nevyslýchali. Touto dobou odhalili našeho špióna Mirka, který bleskurychle během několika hodin sbalil svá záškodnická fidlátka a zůstaly po něm pouze stopy po pneumatikách.

Jsme kousek od Vlkavy a je to poznat. Poprali jsme se už před vchodem s medvědem. Posléze tam začal jezdit na koni, což bylo k popukání. Nebyl to však medvěd, ale Vašek. V jeskyni byla kosa ostrá jak srp, ale přežili jsme. Řekli jsme si, že nás jen tak něco nezastaví. Cestou zpátky přes Vlkavu jsme objevili tajný druhý hřbitov. Podle jeho velmi malé velikosti usuzujeme, že jde o pohřebiště pouze pro místní, kteří navíc pravděpodobně příliš často neumírají. I jména na náhrobcích zněla děsivě: Jozef Vlköši, Karol Dľak nebo Ján Pustížilo. Raději jsme opět rychle ustoupili. Během tohoto rychlého ústupu jsme opět naletěli na šílenou zpomalovací zkratku, bytosti žijící ve vesnici nás ale i tak nedohonili. Pro jistotu jsme se přesto pobratřili s místními Kelty, kteří nás zachránili před záhubou. Po návratu nás ostatní oslavovali jako hrdiny.

Plk. Šuster vymyslel na odpoledne bojové cvičení, které mělo zaručeně za úkol likvidaci naší malé jednotky. Vedli jsme si velmi dobře, ale proti přesile jsme neměli mnoho šancí a nepřítel byl velmi zákeřný - Victor málem přišel o ruku, Marwina se pokusili utopit (téměř úspěšně) a mně osobně způsobili bolestivé zranění zad. Zástupkyně plk. Butory Iňa se mě dokonce pokusila společensky znemožnit, když se mi pokusila strhnout mundůr.

Nová válka o mozek. Později v noci nám Velký mág (oprava - manager) s figurantkou názorně ukazuje postupy proclívání, hledání omamných látek a výslech pašeráků, později to vše i se speciálním psem.

Obojživelné cvičení s krycím názvem Suchá Belá bylo pro pokračující tropické monzuny odloženo na neurčito (nejspíše na příští rok). Monzuny zvolna podemílají naše kasárna a naši morálku. Osobní volno je nepostačující, nastávají lokální rozepře a některé jednotky již dezertovaly.

Carlos večer odváží vrchního generála Rampase ke konvoji do Spišské Nové Vsi. Vrátil se zcela zdeptán náročnou akcí a vyprávěl nám o dvojici domorodců, kteří uprostřed silnice hluboko v lesích upalovali skutečnou čarodejnici a on byl nucen tou hranicí projet. Vlkava se opět hlásí. Poté proběhl nefalšovaný lokální con spojený s utopením Smädného mnícha.

Opouštíme Asii po velkém loučení bez loučí. Za nepřítomnosti Mirka jedeme natvrdo nejkratší cestou na domovskou základnu. Narazili jsme ještě na asi dvě vesnice podobné Vlkavě, domorodci v tuto dobu naštěstí většinou obléhali kostely. Opravdu jsme zvolili nejvhodnější čas k odjezdu, neboť cesta byla velmi poklidná a v pohodě jsme dorazili všichni zpět do Evropy.