Interkom: Co s Eddingsem?

Na konci 80. let se vyšvihla na nebe fantasy nová hvězda, David Eddings. Brzy si získal zástupy oddaných fandů, kteří čtou vše, co vydá, čímž se ostatně podobá např. paní McCaffrey, Tolkienovi a podobně. A vydal toho dost, protože v následujících asi deseti letech dokázal dokončit hned čtyři série, psané často současně. Před dvěma lety jsem neodolal a rozhodl jsem se vyzkoušet, jak vypadá. V té době vydal následující (chronologicky dle vzniku první knihy):

Sérii The Belgariad: Pawn of Prophecy, Queen of Sorcery, Magician's Gambit, Castle of Wizardry, Enchanters' End Game (česky Pěšec proroctví, Královna magie, Kouzelníkův gambit, Věž černé magie, Divotvůrcova koncovka).

Její volné pokračování, sérii The Malloreon: Guardians of the West, King of the Murgos, Demon Lord of Karanda, Sorceress of Darshiva, Seeress of Kell (česky Strážci Západu, Král Murgů, Pán démonů z Karandy, Darshivská čarodějnice, Věštkyně z Kellu).

Nézávislou sérií je The Elenium: The Diamond Throne, The Ruby Knight, Sapphire Rose (česky Diamantový trůn, Rubínový rytíř (?, nepotkal jsem to v antíku), Safírová růže)

Z těchto knih jsem přečetl série Elenium, Tamuli, Belgariad, a zběžně nakoukl do Malloreonu a Belgarath the Sorcerer. Co tedy k tomu říci. První dvě knihy, které jsem přečetl, se mi s drobnými výhradami docela líbily a dokonce jsem si je i koupil. Pak se můj entusiasmus postupně snižoval. Důvodem je, že Eddings je geniální řemeslník, ale nemá dost nápadů a nemá hloubku.

Jeho genialita se projevuje ve skvělém zvládnutí tvorby místně. Jeho dialogy jsou velmi vtipné, postavy na první pohled zajímavé, dokáže rovněž rozehrát vtipné situace či dobře popsat bojové scény. Jak je od dob Tolkiena ve fantasy povinné, jeho světy jsou bohaté a komplikované a opatřeny mapami. Hlavní zápletka rovněž nikterak neurazí.

Co se týče nápadů, tam je to možná nejhorší a projeví se to, pokud přečtete více knih. V pěti knihách Belgariadu jde o nalezení magického drahokamu, který spasí svět. V pěti knihách Malloreonu jde o nalezení magického drahokamu, který spasí svět. Ve třech knihách Elenia jde o nalezení...

Ještě otravnější je to v místním měřítku, kdy často recykluje nápady a dokonce i charaktery. Při čtení páté, šesté knihy se mi často stávalo, že jsem měl silný pocit deja vu, což se pak vysvětlilo tím, že jsem již scény totožné, jen s jinými jmény (často včetně téměř doslovného dialogu) již četl v knihách předcházejících. Po přečtení více než deseti knih jsem dospěl k teorii, že má na počítači databázi charakterů, dialogů a scén a z toho pak lepí dohromady nové knihy substitucí jmen.

Při delším čtení vás začnou nudit i postavy, jakkoli jsou krátkodobě velice zábavné, jsou totiž těžce jednorozměrné. Ženy jsou buď tvrdé (čarodějky či královny) a bezostyšně manipulují okolím, nebo jsou jen nedůležitým zdrojem zábavy pro mužské postavy, obojí jsou tam však hlavně od toho, aby s povzdychem „Ach ti muži“ obracely oči vzhůru, kdykoliv se muži baví (viz dále). Nicméně i ony často propadají záchvatům krvežíznivosti, a to většinou nečekaně a nelogicky, když se to hodí do situace. Jak už jsem psal, Eddings umí výborně napsat izolované scény a nikterak se tam při popisu jednání postav nenechává omezovat jejich psychologií.

Muži jsou zpravidla obhroublí a násilničtí, popřípadě zločinci a násilničtí, vždy však se smyslem pro humor, často rádi žertují o své těžké práci. Kupříkladu dva rytíři obhlížejí koně přijechavšího návštěvníka. U jeho sedla je připevněna válečná sekyra hmotnosti selete, s metrovou násadou. Jeden po ní natáhne ruku a druhý jej napomene: „Neříkala ti maminka, že si nemáš hrát s cizími hračkami?“ Ha ha ha, zasmáli se zbrojnoši. Rozsekávání nepřátel na kusy je něco, čemu jen zřídka odolají, pouze pokud by šlo o vyslovenou sebevraždu nebo by to zcela zničilo poslání jejich výpravy, a i pak pod vousy nadávají, že jim zas ty ženské nedopřejí zábavy (ženy většinou vedou výpravy, protože chlapi dostali tolikrát po hlavě, že se od nich toho moc nedá čekat).

Uvedu typickou situaci (cituji zpaměti, možná drobet nepřesně): Rytíři na výpravě potkají bandu kočovníků, kteří jsou zrovna na lovu primitivních divochů, alebržto jistý král nabídl odměnu za každé ucho. „Uši,“ praví rytíř, „to už se nesbírají hlavy?“ Jiný rytíř jej poučí: „Uší se ti do sedlového vaku vejde víc a vyčítavě na tebe nekoukaj pokaždé, když ho otevřeš.“ „Muži,“ povzdechla si čarodějka z výpravy. Já jsem se smál ještě o stránku dále.

Méně důležitými skupinami bývají např. kněží, buď zkorumpovaní darebáci, kteří se neštítí ničeho, jen aby v církvi dosedli na nejvyšší místa a využili jejího vlivu k získání moci (zde se zjevně nechal inspirovat dějinami katolické církve), nebo jsou to dobří chlapi, kteří se také umí ohnat mečem a skončili v církvi spíše omylem. Vyskytují se i primitivnější rasy, které ale často převyšují nás bílé barbary duchem.

Všechny postavy poslušně hrají své role, takže například nemluvný rytíř je nejméně jednou za deset stran v situaci, kdy je jeho zamlklost komentována, zatímco rváče musí každých dvacet stran jeho poněkud normálnější kolegové držet.

Takže o kvalitu výše Tolkiena rozhodně nejde a už vůbec nedoporučuji přečíst několik Eddingsů během krátké doby. Nicméně nezavrhoval bych to zcela. Ony ty vtipy jsou opravdu dobré, většinou jsou tam dost komplikované světy a konflikty a v malých dávkách jde o geniální oddechovou literaturu. Asi nejlépe bych to přiblížil tím, že takhle nějak by to dopadlo, kdyby se Tolkien rozhodl psát Conana. Když si tak vzpomenu na knihy, které jsem z fantasy četl, tak s vyjímkou nestandartně vysokých autorů typu Tolkiena opravdu Eddings vypadá velmi dobře.

Jde o dokonalou „vlakovou“ literaturu: Pokud jedete někam šest hodin vlakem, přibalte dva Eddingsy. Sám jsem si pořídil levně z antíku trilogii Elenium, protože mi její postavy přišly nejzajímavější, příběh je ucelený a je to jenom trilogie. Tohle tedy doporučuji i vám, u těch pentalogií by vám mohla dojít trpělivost ještě před koncem. Jak jsem nedávno zjistil, v pražském antíku se to dá pořídit česky za 20-30 kaček, což se dle mého názoru vyplatí, coby oddechovka je to opravdu dost kvalitní. Přiznám se, že si v tom dvakrát do roka zalistuji, další výhodou totiž je, že lze knihu otevřít na libovolném místě, začíst se a do pěti stran se začnete bavit.

Česky jsem to nečetl, takže nevím, jak překlad vypadá, nicméně originál nestojí na básnické mluvě a jde o celkem přímočarou angličtinu, takže by měl být každý trochu anglicky hovořící překladatel schopen ucházející práce (pokud se na to tedy nevykašle). Z překladu titulů soudím, že by to nemuselo být nejhorší.