Logo rubriky
12/1999
  Fantasy (další) (170)
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK   
 
Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Dobré fantasy není nikdy dost

Vlezl jsem takhle před půlrokem do antíku na kampusu a jak tak vzhlížím nahoru k písmenu P (pátral jsem po Pratchettovi), padla mi do oka jasně bílá tlustokniha zcela panenského vzhledu. Při bližším pohledu jsem zjistil, že ani nemá ohnuté stránky od čtení a že ji napsal G. R. R. Martin, jehož mám rád od přečtení Písně pro Liu a Písečníků kdysi dávno v dřevních dobách fandomu. Když jsem ještě přistihl jakéhosi recenzenta, jak pochvalně srovnává knihu „A Game of Thrones“ („Hra o trůny“, z roku 1996) s Tolkienem, neměl jsem na vybranou, už proto, že si na Tolkiena nenechám sáhnout.
       A tak jsem si jednoho krásného odpoledne zakoupil přes 800 stran textu z pera páně Martina a hned v autobuse domů se zahloubal. Můj první dojem byl drobet rozpačitý, čtení knihy byla totiž úžasná práce. Na velikém ostrově s pohnutou historií existuje devět významných rodů plus spousta menších. Když umře král, najde se přinejmenším pět uchazečů o trůn, kteří mají buď legitimitu nebo prostředky, nemluvě už o tom, že království bylo teprve relativně nedávno sjednoceno a mnohé rody se rozpomínají na doby, kdy byli páni na vlastním hradě. Aby toho nebylo dost, přichází období zimy (je to trochu jako Helikonie, roční období trvají dlouho) a na severních hranicích se už zase vynořují odporná monstra, o kterých se dnes povídá jen v pohádkách.
       Martin knihu rozsekal do krátkých kapitol, kterými sleduje najednou střídavě až šest dějových linií. Hned na začátku na vás tedy vyskočí bez přehánění několik set jmen, což je extrémně matoucí, zvláště když se ani po deseti uvozujících kapitolách děj ještě nerozjel a tak se jména neasociovala s událostmi. Kniha má sice v příloze seznam nejvýznamnějších rodů, jenže hledat (občas marně) neznámé jméno v genealogických záznamech, podle zákona schválnosti vždy v tom zkoumaném naposled, mi začátek (a střed a ještě i trochu konec) knihy dost znechutilo. Prvních sto stran jsem se tedy dost často vracel zpět a zjišťoval, o co vlastně v nově navštívené dějové linii šlo. Jak už jsem řekl, byla to práce.
       Knihou jsem byl tedy v zásadě znechucen a říkal jsem si, že bych na ni mohl napsat zápornou recenzi, jenže když jsem kolem šesté ráno konečně dočetl poslední kapitolu a zjistil, že jsem ani nepomyslel na večeři, došlo mi, že to asi nebude tak jednoduché. To prokousávání rozhodně stojí za to. Vidím dva důvody.
       Prvním je příběh samotný, protože jde o opravdu ohromné divadlo s intrikami a spojenectvími a válkami, kdy jde o trůn (a možná více trůnů, pokud se království rozpadne), přidejte k tomu spor mezi starým a novým náboženstvím a dva potomky vyhnaných „králů-draků“, jenž se snaží poštvat kočovníky z vedlejšího kontinentu proti uchvatitelům, takže může dojít i ke změnám kulturním, a navrch příšery ze severu, které by mohly zakroutit krkem celému lidstvu, pokud se lidé nesjednotí, což vzhledem k situaci nevypadá moc nadějně.
       Druhým lákadlem jsou hlavní postavy, všech asi třicet (opravdu!). Mají skutečnou psychologii, která se navíc vyvíjí a je dobře popsána, a hlavně nejsou černobílí, kladňáci jsou občas špatní a jeden z hlavních záporňáků je všeobecně sympatická postava a držím mu palce, aby přežil. Lidé a vůbec celý příběh vyznívají velice realisticky a to se mi moc líbilo. Snad hlavním poháněčem mého čtení byla touha se dozvědět, co se s těmi zajímavými lidmi stane.
       V tom jsem byl bohužel zklamán. Na konci knihy (vydána 1996) byly již ukázky z dílu druhého (A Clash of Kings, „Střet králů“, dohromady má jít o trilogii), takže jsem hned po snídani utíkal do obchodu a dozvěděl se, že se Martin ulejvá a ještě v půli roku 1999 nebyl druhý díl vydán. To byla asi moje hlavní stížnost, ať si kruci pospíší. V prodejnách se nakonec objevil na konci léta, ale já jsem se zrovna stěhoval a vázané vydání o více než tisíci stranách (navíc psané písmem pro poloslepé, jak je v Americe zvykem, takže kniha má velikost i váhu psacího stroje) jsem s sebou tahat nehodlal. Musím si tedy počkat, než vyjde paperback, a už se nemůžu dočkat.
       Takže Tolkien to není, ale rozhodně tady vidím velice silný příběh s ještě zajímavějšími lidmi, kvůli kterému stojí za to se doslova propracovat prvními pár set stranami a občas překousnout drobné výhrady, protože mám pocit, že si nedal dost práce s vymýšlením a pro některé skupiny lidí prostě obšlohl naše pozemské vzory, a to ještě podle rasistických představ z minulého století. Asi bych i doporučil čtení na jeden zátah, protože pak si krátkodobá paměť stačí udržet všechnu informaci. Pokud by kniha česky vyšla, rozhodně bych ji čtenářům doporučil, je to jedna z nejlepších fantasy, jaké jsem za posledních mnoho let četl. Vzhledem k velikému úspěchu se možná nakonec dočkáme i více než těch slibovaných tří dílů a pokud si Martin udrží kvalitu, možná se rodí nová klasika.
pH, i.m.
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK