Interkom: Istrocon 99

V Brně v Arrakisu jsem si přečetl, že se koná Istrocon 99. V Bratislavě jsem ještě nikdy nebyl, tak jsem v klubu řekl, že bysme mohli jet. Nikomu se moc nechtělo, ale já jsem byl naposledy v zimě na Draconu a nakonec jsem překecal našeho nového člena Vojtu Mayera. Pro cestu do cudziny jsem zvolil autobus z Dolních Kounic do Brna a dále vlakem do Bratislavy. Tento cestovní plán vypadal dokonale. Nepočítal ovšem s tím, že autobus jezdí jen do konce prázdnin. Protože až do večera jiný nejede, rozhodli jsme se, že budeme stopovat. Naštěstí se našlo dost hodných lidí, a tak jsme se celkem bez problémů dostali v šest večer do Vídně. Odtud je to už do Bratislavy, co by kamenem dohodil.

Ke klubu Duna, kde se Istrocon konal, jsme dorazili kolem osmé. Z Vídně jsme jeli dokonce stříbrným Mercedesem. Svezl nás jeden hodný pán z Itálie. Ti dva pánové, co jeli s ním, mu říkali done Bartolomeo. Jel na Ukrajinu, ale italsky neumím, tak jsem víc nerozuměl. Byl tam strašný randál, ale nakonec jsme zaplatili vstupné a poradili nám, kde se máme ubytovat. Platili jsme docela divnou sumu, ale nakonec se ukázalo, že je to vstupné za nás dva.

Pak jsem se toho fana u prezence zeptal který z těch dvou čtverečků na mapce je ubytovna a který místo konání. Po jeho podrobném výkladu o všech objektech na mapce (ještě tam byly dvě čáry a obdélníček rozdělený na tři trojúhelníky - prý značka kina) následovala cesta k internátu. Ukázalo se, že je to trochu dál než se ze schematické mapky zdálo. Na internátu chtěli trochu moc peněz za ubytování, ale pak se to vysvětlilo - započítali do toho znovu vstupné.

Nasedli jsme do výtahu a nemohli sme najít tlačítko, které by vedlo do našeho patra. Tak jsme si řekli, že na to asi bude tlačítko STOP. Takže jsme zmáčkli vyšší patro a těsně před ním jsme zmáčkli to STOP. A zjistili jsme, že výtah má konstrukční vadu. Nebyly tam dveře do našeho patra! - někdo je asi omylem zazdil. Když nás za hodinu a půl z výtahu vytáhli, tak jsme šli na pokoj. Vypadal sice o trochu líp, než ubytování, co chystáme na Parcon, který se u nás bude konat, ale zase u nás nejsou výtahy.

Světla fungovala, voda tekla. Byli jsme docela utahaní a tak jsme si na chvilku sedli na postele a podívali se do materiálů. Dostali jsme hromadu čtení, plakát a dokonce i pivo! To nám připomnělo, že jsme hladoví. Protože nemáme moc peněz, vzali jsme si zásoby sebou. Byl sice už večer, ale po chvíli odpočinku jsme se vydali zpátky do galerie Duna. Už na schodech jsme slyšeli, že randál je tam pořád, ale pak se na nás vyřítil zřejmě ne úplně střízlivý fanoušek fantasy (což usuzuji z toho, že měl na sobě plátovou zbroj a výhružně mával skoro dvoumetrovým mečem). Naštěstí ho nehnala zášť, ale potřeba ulevit si. V samotných prostorách bunkru jsme zabloudili až do skladu přísně tajných evakuačních směrnic. Podle rozsvíceného světla jsme nebyli první. Ve zbytku podzemního labyrintu se všichni dobře bavili (oficiální program už asi skončil) a popíjeli. Kupodivu nikdo nebyl označen stužkou Hnutí Duha o kterém jsme toho tolik pěkného četli v Ikárii.

Pak jsme ale na jednoho narazili. Byl takový menší, trochu se motal a měl na kapse asi pět různých stužek nalepených na takovém zdobeném kolečku, asi to byla placka. Okamžitě jsme ho pozvali k baru. I když to bylo pro naši kapsu dost drahé, koupili jsme mu každý asi pět panáků. Sami jsme pili minerálku. Jednak alkohol moc nepijeme, a taky to bylo to nejlevnější co na baru měli. Víc už jsme mu ale koupit nemohli, protože jsme potřebovali peníze na cestu domů. On už ale stejně další nechtěl a začal zpívat „V Šamoríně, za vojáčka mňa brali“ a vykřikovat „Keď stě si ma odviedli, tak si ma aj zjedztě“. Byla s ním dost zábava.

Když jsme jej pak v noci odváděli domů, byl příjemný chládek a náš nový kamarád se rychle probral. Vůbec nechtěl jít domů, ale zatáhl nás do nějakého baru. Tentokrát hostil on nás. Povídal, že se u nich na vojně hodně pije - tak jsme zjistili, že to vůbec není fan, ale právě odvedený branec, který nečte vůbec nic, natož sci-fi. Říkal, že je vyučený obráběč kovů, ale vykládal veselé zážitky z učňáku, takže s ním byla docela legrace. Navíc viděl na videu Terminátora a všechny díly Vetřelce, takže to trošku fan byl. Bylo už hodně v noci, když jsme šli zpátky a on nás hostil dobře, takže jsme vypili dost rumu. Když jsme se dostali do hotelu, tak se Vojtovi v hale udělalo strašně špatně a jen tak tak stačil doběhnout ke kýblu. Jak se vzápětí ukázalo, nevyzvracel se do kýblu, ale do květináče se zakrslou palmou. Ze tří výtahů už dva nejezdily a třetí šel sice přivolat, ale nechtěl jezdit s posádkou. Cesta do schodů s Vojtou na zádech byla náročná, naštěstí jsme bydleli jen v devátém patře.

Ráno nás přivítalo nádherným pohledem na oparem zahalené vrcholky staveb tovární čtvrti. Přesněji, přivítalo pouze mne. Vojta trávil většinu času na záchodě a byl proto celkem nepoužitelný. Vyrazil jsem tedy do Duny sám. Kupodivu ještě v sedm hodin bylo zavřeno. To mi však na náladě neubralo, protože jsem se už těšil na přednášky. A tak jsem čile vyrazil do města. Na jednu stranu novostavba věžáku, na druhou jakási tovární čtvrť, třetím směrem byly jen šedivé činžáky, tak jsem se nakonec vydal stejným směrem jako včera v noci. Za chvilku jsem uviděl siluetu Bratislavského hradu, ale tam jsem nemířil. Včera mi říkali, že někde tady je známá prodejna Brloh. Po delším hledání jsem se na něj doptal a podíval se tam. Kamarádi by měli radost, protože tam bylo hodně her. Obzvlášť figurky Warzone a Warlords se mi hodně líbily, ale neměl jsem na ně peníze. Nikde jsem neviděl žádné knihy, ale nakonec jsem je našel o patro níž ve sklepě. Bylo tam to samé co v Brně v Arrakisu, kam chodím občas nakupovat, a navíc několik slovenských knih. Žádné jsem si nekoupil, protože jsem nikdy nezkoušel číst něco delšího slovensky a trochu se toho bojím.

Z Brlohu jsem šel zpět a narazil pro změnu na zlevněné knihy. Výběr byl velký a měli tam o hodně levněji než v Brně, tak jsem něco nakoupil. Když jsem se podíval na hodinky, tak jsem zjistil, že po městě chodím už čtyři hodiny. Nechtělo se mi chodit s taškou plnou knih po Duně a navíc jsem měl hrozný hlad, tak jsem šel zpátky do hotelu.

Když jsem přišel zpátky do pokoje, tak jsem zjistil, že Vojta leží na posteli jako mrtvola, tak jsem ho nechal spát. Potichu jsem poobědval z vlastních zásob (chleba, řízek a minerálka) a vrátil se do bunkru. Ke své lítosti jsem přišel právě na konec přednášky o neofanech. Bylo tam docela plno, dokonce se vytvořila fronta. Stoupl jsem si do zástupu a když jsem se dostal na řadu, zjistil jsem, že se nevydávají informace pro kluby, ale guláš. Protože jsem už byl po obědě, šel jsem raději do hlavního sálu. Tam zrovna nějaká paní z Anglie rozdávala anglické knížky. Sice anglicky vůbec neumím, ale taky jsem si jich asi deset vzal. Jednou si je určitě přečtu.

Protože jsem se chystal až na přednášku pana prezidenta o Fandomu, tak jsem chvilku bezcílně bloumal různě propojenýma místnostma bunkru. Byly to dost zajímavé prostory. Například okolo generátoru elektriky byla nádherná výstava obrazů, jinde zase třeba počítače s hrama. Zúčastnil jsem se vykládání autorů těch krásných obrazů. Bylo docela zajímavé, ale nikdy bych nevěřil, že se dají poslat obrazy do USA po internetu. To je úplné šílenství!

Pak jsem objevil zajímavou věc. Do jedněch dveří každou chvilku někdo vlezl, a pak zase vylezl a přitom tam byla tma. Vypadalo to strašně tajemně a podezřele. Řekl jsem si, že to musím prozkoumat. Otevřel jsem těžké dveře opatřené dvěma závorama a vlezl jsem dovnitř. Nemohl jsem najít vypínač, a tak jsem se snažil přivyknout na tmu, abych něco viděl. Pak za mnou zapadly dveře. Dost mě to polekalo. Rychle jsem k nim doběhl, ale nemohl jsem najít žádné otvírání. Bylo to děsivé. Začal jsem křičet a mlátit na dveře, ale nikdo pořád neotvíral. Už to trvalo hrozně dlouho a já se strašně bál. Už jsem si pomalu začal představovat, že tu je někde schovaná nějaká příšera, kterou organizátoři krmí návštěvníky. Taky mne napadlo, že to už nikdo nemusí otevřít, a že mě můžou najít taky až na příštím Istroconu. Znovu jsem se rozkřičel. Po nějaké době, která mi připadala jako věčnost, jsem vyčerpáním usnul. Probudilo mě až náhlé jasné světlo. Dveře byly otevřené a nikde nikdo. Rychle jsem s úlevným výkřikem vyběhl mezi lidi. Prvního jsem dokonce obejmul. Těm dveřím jsem se už po zbytek conu vyhýbal.

Na hodinkách jsem měl osm hodin, a protože jsem měl lístky do tomboly, šel jsem do hlavního sálu k baru, abych se zúčastnil losování, které právě začínalo. Zjistil jsem ale, že organizátoři losování přesunuli na sedmou. Rychle jsem se za nimi rozběhl, abych zjistil, co jsem vyhrál. Organizátoři mi řekli, že jsem nevyhrál žádnou cenu, protože když jsem se o ni nepřihlásil včas, tak propadla podle Propozic do dalšího losování. Jak jsem se pak díval, tak tam bylo i několik dalších nespokojenců a toho Propozice nikdo nikde neviděl. Ještě včera jeden z organizátorů, který vypadá jako skinhead, všechny zval na osmou hodinu a v sobotu nikdo žádné změny nehlásil (a na plakátcích se změnami programu bylo sice provedeno několik dalších změn, ale tato ne). Ale chaos tam byl pořád, takže to nebylo nic neobvyklého. Stejně je to ale škoda. Koupil jsem si pět lístků a nic z toho.

Paměť mi už nějak selhává. Pamatuji si ještě na nějakou dražbu knih - vyvolávač děsně řval, promítaly se horory - pořád zlobilo video a promítali film Byl jsem mladistvým intelektuálem. Ani jsem se na něj nechtěl dívat, ale do hlavního sálu se nahrnuly davy lidí a všichni říkali, že to bude skvělé. Bylo to vážně docela dobré a Michal David na konci neměl chybu. Inspiroval jsem se jím a s Vojtou, který se konečně objevil, jsme šli hledat někoho, kdo by si s námi zatančil. Přestože na zábavách jsme oba celkem úspěšní, tady jsme měli smůlu. Protože Vojta byl stále dost bledý a žádný program se stejně už nekonal, vyšli jsme ven na čerstvý vzduch. Tam jsme se rozmýšleli, co s načatým večerem - nebyla ještě ani půlnoc.

Pro tuto příležitost jsem ale měl přichystaný program. V jednom z návodů, jak provozovat SF klub jsem se totiž dočetl, že při návštěvě conu je obvyklé pořádat na pokoji párty. Tam se pak člověk potká s novými zajímavými lidmi a dozví se hodně nového. Rozhodl jsem se tedy, že takovou párty uděláme. Vojta byl sice zezačátku proti a vymlouval se, že na alkohol nemá chuť, ale přesvědčil jsem ho. Nakoupili jsme teda za poslední peníze v jedné večerce borovičku a Pepsi-Colu. Pak jsme se vydali na pokoj. Cestou nahoru jsme se zastavili v několika pokojích a zvali jsme lidi k nám. Dokonce jsme pozvali i nějaké hosty z Polska a nějaké černochy. Na pokoji se nás sešlo asi dvacet. Zábava zezačátku trochu vázla, ale pak ji rozproudil Vojta, kterému bylo těch peněz za borovičku líto a skoro celou ji vypil, čímžpádem se zase opil a než asi za půl hodiny usnul, tak všechny bavil tím, jak se převlékal do pyžama. A protože jsem byl po rušném dni také unavený, rozloučil jsem se s hosty a chystal se taky spát. Akorát jsem se nemohl jednoho z nich zbavit, a tak jsem spal na jedné posteli s Vojtou. Strašně chrápal.

Když jsem se ráno probudil, tak tam už ten cizí člověk nebyl a Vojta taky ne. Toho jsem však posléze potkal na záchodě, kde mu zase nebylo dobře. Pomalu jsem začal balit věci na cestu domů. Dopil jsem zbytek Coly a ze zvyku jsem se podíval pod víčko. Ke svému překvapení se na mne usmívalo slovo SOCHA. Přemýšlel jsem, co to může znamenat. Napadlo mne, že by to mohla být nějaká soutěž a také ano. Byla to soutěž k novému dílu Hvězdných válek. Podle obalu láhve jsem vyhrál sochu jednoho z hlavních hrdinů v životní velikosti! Naneštěstí to nebyla pepsina dovezená z domova, takže jsem musel zavolat na infolinku na Slovensku. Dozvěděl jsem se, že si výhru musím vyzvednout do týdne na adrese lokálního distributora. Podle adresy na láhvi sídlí tato firma v Košicích. Vážně jsem stál zaražený jako pilot. Vyhraji sochu postavy z mého oblíbeného filmu! A ještě na conu! Začal jsem skákat po pokoji a křičet. Pak jsem to běžel říct Vojtovi, ale měl zrovna na záchodě jiné starosti. Tak jsem mu oznámil, že asi ve dvanáct nám jede vlak do Košic a aby teda byl v tu dobu na nádraží a vydal se do Duny zase bez něj. Vzal jsem si sebou rovnou i všechny věci. Dorazil jsem tam asi kolem deváté a po cestě přemýšlel, jestli by nebylo dobré vyměnit v klubovně totem za sochu. U vchodu do Duny mne najednou někdo chytil pod krkem a začal mi kolem hlavy mávat dvoumetrovým mečem. Ukázalo se, že je to ten samý fanoušek, který nás přivítal v pátek. Opět nebyl střízlivý, ale naštěstí se mu meč zarazil do stropu, takže mi neublížil.

V Duně už se většina lidí různě loučila a odcházela. Chtěl jsem se také rozloučit s lidmi, kteří byli večer u nás na párty, ale kupodivu jsem žádného nepotkal. Asi už odjeli. Tak jsem se chvíli jen tak potuloval. Potkal jsem tam toho fana, který vyhrál hlavní cenu v tombole. Seděl u baru a vyhranou tiskárnu měl pod sedátkem. Na chvilku jsem si sedl poblíž a protože jsem neměl už žádné peníze, dal jsem si jen vodu. Díval jsem se, koho ještě uvidím. Byla tam ještě paní Vrbenská a poznal jsem někoho od pořadatelů a dva fany, kteří včera přednašeli o neofanech. To my už nejsme! Všichni se loučili, tak jsem dopil vodu a šel na nádraží. Času bylo dost, tak jsem šel pěšky. Nebylo to daleko a nemusel jsem utrácet za jízdenky. Na nádraží jsem se rozhlížel po Vojtovi, ale ještě tam nebyl. Za chvíli přišli i další fanové, tak jsem si říkal, že si k někomu přisednu do kupé a pokecáme. Když Vojta pořád nešel a do odjezdu zbývalo pět minut, tak jsem trochu znervózněl. Pak zavřeli dveře, výpravčí zapískal a já propadl panice. Ztratil jsem Vojtu! Jak to vysvětlím u nás doma? Náhle jsem zahlédl jeho tvář v okénku vagónu - rychle jsem nastoupil. Bylo to v poslední chvíli. Sotva jsem zabouchl dveře, vlak nabral rychlost.

A naše putování za výhrou mohlo začít. Vojta odešel na záchod (tam se taky schovával, když jsem ho hledal na nádraží) a já se tedy vydal hledat společnost. Hned o dvě kupé vedle sedělo pár fanů, které jsem viděl v Duně. Paní Vrbenská jela bohužel vlakem odjíždějícím také v poledne, ale na druhou stranu. Vešel jsem k nim a zapředl družný hovor. Všichni se strašně obdivovali mému vršku.

Tak nám cesta do Košic pěkně uběhla (až na to, že jsme museli platit pokutu, protože Vojta, jak spěchal na vlak, zapomněl koupit jízdenky). S jedním z fanoušků jsme se po cestě natolik seznámili, že nás pozval k sobě domů přespat, což nám celkem bodlo, protože v zastoupení firmy PepsiCola byli až od pondělka. Večer jsme strávili příjemným klábosením, jenom Vojta se zase opil, když si spletl vodu s vodkou, kterou pak vydatně zapíjel ostrý guláš, kterým nás počastovali.

Druhý den ráno bylo na PepsiCole hodně slávy. Dostali jsme nádhernou, skoro dva a půl metru vysokou sochu Yody. Dělali s námi rozhovory, fotili nás a možná by nás dali i do televizní reklamy, ale nelíbila se jim vojtova barva. Prý jim splývá se sochou. Po slavnostním přípitku (kterého se Vojta nezúčastnil) vyšlo najevo, že si musíme sochu sami odvézt. Nezbývalo nám tedy, než si po nezbytných formalitách (různé podpisy převzetí ceny apod.) naložit sochu na záda (ještě že byla sádrová a ne z mramoru) a vydat se stopnout nějaký náklaďák.

Měli jsme při stopování neskutečné štěstí. Zrovna tudy jel ten hodný Ital, co nás vezl do Bratislavy. Měl nějaké vyřizování v Karlových Varech a ochotně nás vzal. Dokonce jim ani nevadilo, že musí kvůli Vojtovi každou chvíli zastavovat. Dobrácky se mu smáli a pak mu dali čichnout k nějakému prášku z kokakoly. Dodneska nevím, jak tu kolu suší, já když jsem to zkoušel, tak mi z ní nic nezbylo. Ale Vojtovi to pomohlo. Za chvilku už mu nebylo vůbec špatně, ale blaženě se usmíval.

Tak jsme dojeli až do Piešťan, kde jsme se zastavili na noc, protože řidič už byl unavený. Protože naše socha všude budila pozornost, tak auto odvezli do nějaké garáže, že ji tam zatím pohlídají. A my byli pozváni na večeři a nocleh - vše placeno grandem Bartolomeem. No prostě paráda. Ráno se pokračovalo. Na celnici se na nás dokonce vyšlo podrobně podívat asi deset celníků a všichni obdivovali naši sochu. I jejich psům se velmi líbila. Jo, abych nezapomněl, Vojtovi zase bylo blbě, ale tentokrát nevíme z čeho. Asi přece jen byly ty včerejší ústřice moc těžké na žaludek.

A tak jsme dojeli až do Hlíny, kde Vojta vystoupil. My jsme pak pokračovali do Trboušan. Panu Bartolomeovi se socha strašně líbila. Povídal něco ve stylu, že je skvělá pro jeho obchod. Myslím, že obchoduje s nějakým kořením z Jižní Ameriky, protože mi dal semínka a měli by z nich vyrůst nějaké stromky nebo keře, ale jméno jsem z toho jeho italského monologu nepochopil. Nakonec mě začal pan Bartolomeo přemlouvat, abych mu sochu prodal. Nabídl mi tisíc lir, ale to je strašně málo a já jsem se trmácel pro tu sochu takovou dálku. Bylo mi sice hloupé odmítnout někomu, kdo mi tak pomohl, ale taková socha je mnohem lepší než totem. Vypadalo to, že se pan Bartolomeo zlobí, ale to už jsme byli v Trboušanech. Rodiče byli strašně překvapeni ze sochy i mého známého a zvali ho i s jeho přáteli k nám domů. Také se ukázalo, že mi můj zachránce nenabízel tisíc lir, ale tisíc dolarů. Otec mou sochu prodal a ještě se panu Bartolomeovi omluvil, že jsem nevděčník. Ten z toho byl moc veselý a tak nakonec všechno dobře dopadlo. Nakonec mne dokonce pozval na léto k sobě domů do Palerma. Zato když se to dozvěděl Vojta, tak se strašně rozzlobil, že celá ta cesta byla na nic. Tak jsem mu řekl, že jsme se aspoň seznámili se spoustou nových přátel a dal jsem mu ta cizokrajná semínka. Vojta mi odpustil a říkal, že je na jaře zasadí na předzahrádku. Nakonec vlastně všechno dobře dopadlo a i Vojta říkal, že se mu con moc líbil. Příště určitě pojedeme zase.