Interkom: Temno

Román „Blackout“ Jana Kovanice je - řečeno filmovou terminologií - remake slavné Neffovy „Tmy“. Začíná stejným cvaknutím, elektrickou smrtí, kdy se ve všech technických zařízeních na Zemi najednou zastaví koloběh elektronů. Odehrává se ve stejných kulisách, stejná je i řada protagonistů. Někteří jednají stejně nebo podobně jako Neffovi hrdinové, jiní více či méně odlišně, jak se na paralelní vesmír sluší. Spíše než novým příběhem je tedy Blackout novým pohledem na známé události. To není na škodu věci, protože Neffovo silné téma to unese. Co je tedy jinak?

Autor se v úvodu více rozmachuje a osvědčenou „haileyovskou“ metodou rychlých střihů provází čtenáře nezáviděníhodnými situacemi různých lidí v okamžiku Blackoutu, a to nejen v české kotlině, ale třeba i v Bermudském trojúhelníku. Pak se již opět věnuje (kdysi) stověžaté Praze, kde se z věže UTB Telekomu stává nedobytná pevnost.

Děj se vyvíjí vcelku logicky, sígři vítězí nad slušňáky, někdejší slušňáci se zhusta stávají sígry, ale stále více se zde potvrzuje autorovo skryté přesvědčení, že dobře připravení slušňáci na tom budou nejlépe. Kolektivním hlavním hrdinou je rodina Rezkova, jejíž členové těmto kritériím odpovídají. Táta Petr je pragmatický všeuměl, máma Hana praktická hospodyně, dcera Petra trénuje bojová umění a přežití v přírodě, její dvojče Petr je v podstatě nepoužitelný jazykově vybavený intelektuál, ale aspoň měří dva metry a nosí na zádech šavli. Členové rodiny se rozcházejí, a tak se s nimi dostáváme do různých míst a situací.

Petra se spolu s kamarády uchýlí na jihočeskou vesnickou samotu, kde ji čeká především tvrdá práce na poli. Zdejší feudální vládce však nově příchozí dívky neznásilňuje, nýbrž s nimi v bukolické idylce rozpráví nad mísou kouřících brambor. Pavlovo putování je složitější, protože se spolu se svou dívkou Caroline dostává přes Německo a Anglii do Ameriky. Starobylé demokracie (včetně nezbytných policejních a vojenských složek) fungují mnohem lépe než ta naše křehká, a tak Pavel vcelku snadno proniká až do Orálné pracovny. Jako nadějný telepat se stává členem devítihlavého týmu a navazuje mentální spojení s dalšími Devítkami po celém světě.

Pavlův otec sice zahyne v mocenském boji Barona z Telekomu s vládcem druhé strany Vltavy - starým (ne)dobrým známým Kapitánem Jindrou Hřivnáčem, jeho duše(?) je však zachycena návštěvníky z vesmíru a slouží jako spojovací médium s Pavlem. Jak správně tuší každý čtenář Tmy, návštěvníci budují ve sluneční soustavě jeden z terminálů kosmické Kladky a vypnutí elektřiny je průvodní technologický krok. V těchto místech mě asi nejvíce mrzelo, že se autor neodklonil od předlohy a nepokusil se vymyslet něco méně násilného. Slibné náznaky v úvodu románu tomu alespoň nasvědčovaly.

Román končí stejně, jako začal, tedy putováním, jenže mnohem velkorysejším. Spolu s odhmotnělým Petrem Rezkem se proletíme blízkým i vzdáleným vesmírem, který slibuje mnohá další tajemství a - jak jinak - boje. V jedné fádní galaxii se totiž šíří černá aura. Právě tato temnota v srdcích (ne nutně) lidí působí mnohem větší utrpení než nemožnost rozsvítit. Na to samozřejmě poukázal už Neff.

Co tedy bylo jinak? Kovanicův svět je přes všechno průvodní násilí „lidštější“ než ten Neffův. Kdybych si mohl vybrat, tak bych - až to jednou cvakne - žil raději v čase Blackoutu, než v čase Tmy.