Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Výběr povídek Tunel do věčnosti, vydaný nakladatelstvím Albatros, je opravdu příjemným vánočním dárkem. Má číslo 001 jako nějaký Bondův kolega a do dětské literatury má hodně daleko; i když mnoho zabíjení se tu nevyskytuje. Většina autorů těchto povídek je světoznámá - Bradbury, Simak, Sheckley, Sturgeon a Clarke, pánové Abernathy a Edmondson jsou mi neznámí, asi proto, že toho tolik neznám. Většina povídek je z padesátých let a na některých je to znát. Ale nyní k jednotlivým kouskům, začnu od těch podle mne nejslabších.

       Arthur C. Clarke se dostal do knihy asi jenom kvůli jménu, protože jeho povídka Nemesis, ač si hraje na samu spravedlnost, je hodně bezzubá. Dvě samostatné linie čistého zla a nevinného dobra se spojí v samotném závěru, aby dobro popravilo zlo. V momentě padouchovy smrti jsem mu fandil, aby se vzchopil a dal dobru jednu pořádnou do zubů. Nestalo se. Technologický pokles G.C. Edmondsona je jednoduchou hříčkou o zhoubném vlivu ohnivé vody na Indiány, tedy změkčovače kovů na naši americkou civilizaci. Není to špatné, ale takový Simakův Velký přední dvorek s podobnou ideou obchodování různých civilizací je rozhodně o dvě třídy lepší. Ale tohle je konečně jenom satira. Nerovný boj Roberta Abernathyho o černošském hrdinovi bojujícím s molochem velkoměsta je neutěšený a předem prohraný. Pointa je zřejmá už od začátku a zbabělost umírajícího nedává žádnou naději na úspěch, což by v tomto případě znamenalo, že bych si povídku přečetl někdy znovu. A nyní ty povídky, které se mi líbily.

       Pokolení, které dosáhlo cíle Clifforda D. Simaka vypadá jako námět románu Nonstop, jen cíl a výchozí bod jsou tady opačné. Je to čisté, ryzí a lidské, prostě celý Simak. Předchozí věta zní jako blábol, ale já mám Simaka rád, stejně jako Raye Bradburyho. Jeho Město se chová jako ďábelský vyšinutý počítač, podobně jako Abernathyho velkoměsto v Nerovném boji, ale vykonává pouze pomstu nelidsky vyvražděné rasy, či spíše velice lidsky vyvražděné, a proto je mi sympatičtější. Robertu Sheckleymu bych dal dvě druhá místa. Zvedá se vítr je akční povídka s jednoduchým dějem a i když končí předtuchou jisté smrti, v hloubi duše doufám, že se nakonec oba pozemští pozorovatelé do zimovišť dostali. Duch V je kouzelně vypointovaný příběh o zhmotnělých dětských děsech - vybavilo se mi moje noční závěsové strašidlo a strach, když jsem potmě šmátral po vypínači. A nakonec moje první místo: Theodore Sturgeon a jeho Výchova Drusilly Strangeové. Lyricky laděná teorie o tom, kde se na Zemi berou ty nádherné ženy, které občas potkáváme v přítomnosti naprosto nemožných mužů. Cože pánové, nikdy vás nenapadlo totéž při pohledu na tu božskou brunetku s tím všedním tlouštíkem ve vašem oblíbeném baru? Pche, nemáte žádnou fantazii. Některé ženy nás přece tolik inspirují; a podle této povídky některé až podezřele moc. Hodně štěstí.