Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

V čísle 9/99 Ikarie vyšla pod názvem „Patnáctiletý kapitán v kosmu“ recenze na knihu „Praporčíkova naděje“ Davida Feintucha. Pod ní je pak podepsán sám šéfredaktor Vlado Ríša.

       Po přečtení (přímo na čtvrteční schůzce v Krakatitu) jsem se obrátil na přítomného recenzenta, zda mi otiskne v Ikarii odpověď, neboť pokládám jeho recenzi za příklad, jak se recenze dělat nemá. Vlado mi to odmítl, prý je to dlouho, co knížka vyšla, a polemika by nebyla aktuální.

       Jelikož Magazin SF & Fantasy již nevychází, nezbývá mi, než abych svůj názor na Vladovu recenzi vyjádřil na stránkách Interkomu, tedy nikoli, abych se připojil k „bombardování“ Ikarie z této platformy, ale prostě proto, že jinou možnost nemám.

       Především není pravda, že Feintuchova kniha je variací na Vernova „Patnáctiletého kapitána“. Ta podobnost je pouze vnější a svědčí o malé erudici a znalosti recenzenta. Vernův plavčík Dick a Feintuchův praporčík Seafort jsou každý řezaný z jiného motivačního dřeva.

       Plavčík Dick je prostomyslný chlapec (pokud nechci napsat přímo prosťáček), který se naivně snaží dopravit svěřenou loď tam, kam je třeba. Počíná si přitom jako skautík, jehož motivací je pubertální představa, že slovo dělá muže. Je to neškolený amatér, odkázaný sám na sebe, a proto dopadne tak, jak dopadne – jeho poslání končí fiaskem.

       Praporčík Seafort z Feintuchova románu patří k „Námořní službě“, k mocné tradiční organizaci. Od raného mládí se profesionálně připravuje na to, co mu osudem padne do klína – na velení válečné kosmické lodě, se kterou se bezpečně vrátí domů. Je tedy příslušníkem elitní skupiny a je si tohoto faktu plně vědom. Mám-li jeho motivaci, stejně jako u Vernova plavčíka Dicka označit jednoduchou nálepkou, pak je jí čest praporu.

       Nehodlám zde posuzovat, která motivace je lepší či horší, více či méně ušlechtilá, to je věc osobního názoru, nicméně kvalitní recenzent musí být schopen je rozlišit. Každopádně srovnávat Feintuchovu knihu „Praporčíkova naděje“ s Vernovým „Patnáctiletým kapitánem“ je zavádějící a z hlediska dobré recenzentské práce chybné.

       Naopak recenzentu se širším literárním rozhledem by nemohla uniknout vazba Feintuchova díla na jiný druh literatury, než je naivní a prostoduchý Jules Verne. Existuje tu přímá návaznost na vojenskonámořní romány, jakými je kupříkladu románová sága C. S. Forestera o kapitánu Hornblowerovi. Je poměrně dobře známa i v českém jazykovém prostředí, jednak z vydání před rokem 1948, jednak z nových současných vydání nakladatelství United Fans. Takže nedá příliš námahy jednoduchým srovnáním zjistit velmi úzké paralely mezi postavami Feintucha a Forestera, jako je kupříkladu vztah mezi komandérem Seafortem a jeho poručíkem Holserem (Feintuch) na straně jedné a mezi kapitánem Hornblowerem a jeho poručíkem Bushem (Forester) na straně druhé. A z dalších a dalších detailů vyplývá, že jestli má Feintuchova kniha nějakého ducha, tak je to duch „foresterovský“ a nikoli „verneovský“.

       Nicméně hlavní náplní Vladovy recenze je odsouzení šikany, již Feintuch ve své knize používá. Nezbývá než se u šikany zastavit.

       Soudím, že dnešní šikana je zdegenerováním původního iniciačního obřadu, jejž dodnes provozují přírodní národy. U nich stále přechod ze společenství chlapců do společenství mužů je bolestivým obřadem, pro nějž slovo šikana padne jako ulité. Ve všech kulturách můžeme pak vysledovat obřady, jimiž se jedinec stával členem nějakého elitního společenství. Téměř vždy byly kruté, bolestivé a mnohdy potupné. Ještě dnes plavci na Dunaji mají zvyk křtít nováčky (polévat je z kbelíku vodou) u skály Babakaj v přehradě Železná vrata na srbsko-rumunské hranici. Z téže sorty je tzv. „rovníkový křest“, kdy bývá nováček, překračující na lodi rovník, pomazán oleji a barvami. Samozřejmě že tyto iniciační obřady se nejvíce zabydlely u elitních vojenských jednotek, kde jsou stále živé. Kupříkladu kadeti prvního ročníku elitní námořní akademie USA v Annapolisu musejí své starší spolužáky oslovovat „madam“ a „sire“. Teprve při vyřazování svých nejstarších kolegů se mohou této povinnosti zbavit tak, že na školním stadionu, za přítomnosti všech rodičů a vysokých důstojníků US Navy, musejí vyšplhat na sádlem namazanou sochu či sloup a srazit z vrcholu klobouk. Je i tohle šikana, když se na to dívají jejich smějící se rodiče?

       Samozřejmě existuje i úpadková, zcela zavrženíhodná šikana – a to v případě, kdy se stává nástrojem vydírání a agrese jednotlivce. Pak nemá s inicializací, se stvrzením příslušnosti k elitní skupině, nic společného. Avšak to není Feintuchův případ. Autor se nijak netají tím, že doba, kterou popisuje, je dobou společenského regresu (návrat k bigotní víře) a pak šikana a tělesné tresty, jež se v jeho knize objevují, jsou zcela legitimním autorským prostředkem na dokreslení atmosféry, když navíc tato drezúra je nedílnou součástí tradice a bojového ducha flotily, v níž praporčíci slouží.

       Nemám nic proti Vladovu názoru na šikanu, je jeho soukromou věcí, proč je na ni tak alergický. Avšak tato osobní averze v recenzi, kterou napsal, už jeho soukromou věcí není, když nespravedlivě postihuje autora a všechny, kteří se na českém vydání jeho knihy podíleli. A navíc jako čtenář Ikarie se cítím trošku podveden. Jestliže chce Vlado uveřejňovat své osobní názory, nechť si je jako šéfredaktor klidně uveřejňuje, ale ať je jako OSOBNÍ NÁZOR v Ikarii také označí.

Vše je na dobré cestě. Veronika Volhejnová pilně dokončuje překlad druhého dílu ságy o Nicolasi Seafortovi, který v prvním díle úspěšně dokončil šikanování své posádky a stal se komandérem. Ve druhém svazku popluje s novou lodí jménem Vyzyvatel. Jazykové a věcné redakce se dobrovolně ujme mořský vlk František Novotný, aby dokonalá terminologie byla věcně správná a nadále organická a funkční. Vydání plánujeme na březen 2000. Třetí díl pak na podzim 2000 a tak dále. A ještě perlička - Martina Pilcerová (duchovní matka celého projektu) nakreslí pro pátý a šestý díl nové obálky, abychom zachovali ucelenou řadu. A jedna rada nakonec, které se budu držet: Jak řekl v závěru první knihy Nicolas Rickymu: „...V Akademii neobjímejte svého výcvikového seržanta,... (= a v Krakatitu recenzenta). Neprospívá to zdraví.“